close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Srpen 2007

Drezura

8. srpna 2007 v 9:18 | Katka |  x Jezdecké styly x
Drezura je další soutěž, při které jde hlavně o to, aby jezdec s koněm "splynuli", aby jezdec dával jen nepatrné povely a kůň je plnil jakoby sám od sebe. V této soutěži jde o koňské ladné pohyby a jezdcův perfektní sed a držení těla.
Na tento druh sportu se každý teplokrevník nehodí. Drezurní kůň by měl mít velmi ladné pohyby a perfektní elegantní chody. Drezura je jedna z nejtěžších druhů koňských sportů. Stejně jako u parkuru i v drezuře jsou dané stupně obtížnosti. Jsou úplně stejné, liší se jen v tom, že v drezuře se ke stupňům obtížnosti nepojí výška překážek, ale různě těžké drezurní cviky a figury.
Tabulka penalizace:
1. omyl - 2 body
2. omyl - 4 body
3. omyl - 8 bodů
4. omyl - vyloučen
Rozhodčí hodnotí jezdce a koně stupnicí od 0 - 10.
Stupnice:
10 - vynikající
9 - velmi dobrý
8 - dobrý
7 - dosti dobrý
6 - uspokojivý
5 - dostatečný
4 - sotva dostatečný
3 - téměř špatný
2 - špatný
1 - velmi špatný
0 - nebyl předveden

Parkur

8. srpna 2007 v 9:13 | Katka |  x Jezdecké styly x
Parkur jsou skoky přes různě velké překážky.
Stupně parkuru:
-ZM- někdo říká 80cm a někdo 90cm...
-Z- (základní) - 100 cm
-ZL- 110 cm
-L- (lehké) - 120 cm
-S- (střední) - 130 cm
-ST- (středně těžké) - 140 cm
-T- (těžké) - 150 cm
-TT- 160 cm
skokové sedlo
- krátké hluboké posedlí, bočnice tvarované více dopředu, kolenní opěrky výraznější, vysoká zadní rozsocha
- vhodnější třmeny se šikmým třmenovým můstkem
parkurový bičík - nesmí přesahovat délku 75 cm
praporky
- musí být umístěny tak, aby jezdec měl stále po pravé ruce praporky červené a po levé bílé
jezdkyně - černé, tmavě modré nebo černé sako + bílá jezdecká vázanka, bílé kalhoty (mohou mít i béžové)
jezdci - červené sako + bílá kravata, bílé kalhoty
- černá nebo modrá jezdecká čapka, bičík
Jelikož stupnic penalizací je více, následující přehled je podle stupnice A:
shození, poboření překážky nebo dotyk končetiny koně vodního příkopu = 4 trestné body
1. odmítnutí poslušnosti = 3 trestné body
2. odmítnutí poslušnosti = 6 trestné body
3. odmítnutí poslušnosti, pád jezdce nebo obou = vyloučení
překročení časového limitu za každou započatou vteřinu = 1 trestného bodu, při rozeskakování = 1 trestný bod
Podle stupnice C, která se používá na většině světových soutěžích v parkuru:
shození, poboření překážky nebo dotyk končetiny koně vodního příkopu = 4 trestné body
1. odmítnutí poslušnosti = 4 trestné body
2. odmítnutí poslušnosti = 4 trestné body
3. odmítnutí poslušnosti, pád jezdce nebo koně = vyloučení

Baškirský kůň

8. srpna 2007 v 9:07 | Katka |  x Plemena koní x
Baškirský kůň je jedním ze stepních a horských plemen severní Eurasie. Podobá se kazašskému koni a jeho podtypům adajevskému a džebemu i sibiřskému burjatskému koni. Všichni tito koně nejen přežívají, ale přímo vzkvétají v mimořádně drsných podnebních podmínkách. Stejně jako v dobách, kdy ještě nebyli zkroceni, žijí po celý rok ve stádě na pastvinách. Tito koně zřejmě patří k těm, kteří zdomácněli nejdřívě a jejichž domovinou je původní oblast, kde žili divocí koně. Sahá do černomořských a kaspických stepí na jihu po obou stranách Uralu daleko na sever...
Baškirové, sami se nazívající Baškort, jsou příslušníci kypčacké skupiny turkických altajských kmenů. Jejich jazyk, baškirština, je blízký tatarštině. Jsou smíšeného původu, původně kočovníci, od 17. století přecházeli k zemědělství. Jejich domov se rozkládá na jihozápadním úpatí Uralu podél řek Ufa a Bělaja. Baškirie leží tedy v oblasti, kde je odedávna rozvinutý chov stepních a horských koní. Baškirský kůň je blízký různým typům koní kazašských, kustanairských a uralských a žije na půdě, kde se ještě před stopadesáti lety proháněli divocí tarpani a kertakové.
Baškirský kůň je nepochybně přirozené plemeno, které vzniklo přímo v Baškirii, patrně dřívě, než se vytvořil stejnojmenný národ. Nepochybně je potomkem stepních tarpanů, kteří byli v této oblasti zkroceni nejméně před pěti tisíciletími. Po celou tu dobu se chovali v polovolném chovu, to znamená, že žili ve stádech jako koně divocí a se svými pány se stěhovali na nové pastviny, v létě do hor, na zimu do nížin. Na členitém území Baškirie se vytvořily dva typy, menší horský a robustnější stepní. Tyto původní typy koní příležitostně, ale ne plánovitě ovlivňovala plemena ze sousedních oblastí, avšak původní charakter se udržel prakticky beze změn až do dnešních dob a vzhled se změnil jen málo.
Baškirové žili na území, kde se neustále střetávaly různé kultury asijské a evropské, ale v 19. století se dostali do převládajícího vlivu Ruska. Rusové ocenili kvality baškirských koní a začali podněcovat jejich cílevědomý chov a šlechtění. Zakládali chovatelská střediska (první vznikla kolem roku 1845) a snažili se všestranně zvyšovat produktivitu těchto koní. Brzy se modernější metody chovu ujaly i mezi usedlými Baškiry a baškirský kůň se stal jedním z nejoblíbenějších plemen užitkových koní. Začal se používat v zemědělství v zápřeži, pod sedlem i k lehčím polním pracím, uplatnil se v obchodě jako soumar a dokonce začal sloužit jako kůň poštovní, a to nejen v oblasti původního rozšíření, ale v evropském Rusku, na Sibiři a nakonec i na ruské Aljašce. To proto, že baškir obstojí i v hlubokém sněhu, za sněhových bouří a v mrazu pod 40°C.
Baškir je silný, robustní koník s poměrně mohutnou hlavou, svalnatým krkem, plochým kohoutkem a zavalitým tělem. Má krátké, ale silné a zdravé nohy s kopyty, která nepotřebují kování, má velmi hustou hřívu i ocas a na zimu mu narůstá kadeřavá podsada. To vše s mimořádnou vitalitou, skromností a odolností činí z baškira užitkové plemeno bez konkurence. Navíc má baškir obvykle vlídnou a klidnou povahu a je dostatečně inteligentní pro všestranný výcvik. Jeho vytrvalost je úžasná, trojka baškirů urazí za den 140 km, a to ve sněhu a bez krmení. Proto se baškir podílel na vzniku některých jiných plemen a naopak, přikřížením rychlejších koní se získávají vynikající a vytrvalí jezdečtí koně.
Horský baškir je vysoký asi 135 cm a dlouhý 138 cm, obvod hrudníku má asi 164 cm a přední holeň 17,8 cm. Stepní baškir je v průměru o 3 cm vyšší a ostatní rozměry jsou rovněž odpovídajícím způsobem větší. U tohoto typu je výraznější rozdíl mezi klisnou a hřebcem. Baškirové jsou obvykle ryzáci, někdy s tmavší, ale ne černou hřívou. Také kopyta jsou poměrně světlá, nikdy ne černá. Poměrně vzácně se objevují plaváci nebo dokonce bělouši. Typickým znakem baškira je zkadeřená hříva a ocas, krátký rous na patkách a srst s podsadou. Horský typ má podsadu i v létě, i když méně bohatou, stepní jen v zimě. Kvalita srsti je taková, že z ní lze vyrábět plst, pokrývky i látky. Navíc srst baškirů údajně snášejí i lidé trpící alergií na koně. Kostra baškirů bývá velmi kvalitní, žebra velmi dobře klenutá, kohoutek nízký a plochý, hřbet široký, pevný a plece strmá. V původním chovu se objevovala sblížená hlezna a příliš strmé spenky. V poslední době se však podařilo všechny tyto vady včetně příliš masitého krku a těžké hlavy odstranit, takže moderní baškir vypadá velmi pěkně.
Vzhledem k tomu, že se baškir chová nejen pro výkon, maso, srst a kůži, ale také pro mléko, věnovali chovatelé odedávna pozornost povaze svých koní. Klisny baškirů se klidně nechávají dojit, snášejí i dočasné oddělení od hříbat a hřebci nebývají agresívní. Koně jsou snášenliví, ve stádě jen zřídka dochází k tvrdým šarvátkám, což je jinak u stepních koní běžné. Při tom ovšem baškir není ani měkký, ani bázlivý, je to kůň odvážný a odolný, mimořádně vytrvalý a všestranný.
Kůň je v Baškirii ještě dnes nejdůležitější výrobní prostředek i zdroj surovin. Snese srovnání i se sobem v tundře, pro své chovatele je skutečně nepostradatelný. Proto se dosud chovají velká stáda těchto koní, ani ne tak pro výkon (ten už mnohde nahradily stroje), ale pro mléko. Klisna baškira produkuje totiž úžasné množství kvalitního mléka, které bylo v kočovnické společnosti vždy mimořádně důležité pro výrobu kumysu. Tento kvašený nápoj má i podle moderních znalců potravin větší význam výživný i léčebný než proslulý jogurt z kravského mléka. Doba laktace je u baškirské klisny neobyčejně dlouhá, sedm až osm měsíců (u našich klisen to bývá zpravidla 6 měsíců) a produkce mléka dosahuje celkem 1500 až 2700 litrů. Jedna klisna tedy dává kolem 10 l denně - a při tom ještě bohatě uživí své hříbě. Její celková denní produkce totiž může dosáhnout až 40 l. Kromě kumysu se z mléka ještě vyrábí mnoho jiných potravin.
Baškirský kůň se nerozšířil pouze ve Starém světě. Chová se také v USA pod jménem Bashkir curly a v severozápadních státech USA žije kole 1 100 registrovaných baškirských koní. Američtí hipologové se vší vážností tvrdí, že se originální baškirové objevili ve stádech mustangů počátkem 19. století a že jsou potomci koní, kteří přešli do Ameriky ze Sibiře po pevninském mostě v místě Berningova průlivu. To samozřejmě není možné, protože baškirové se dostali na východ od Uralu teprve v druhé polovině 19. století, kdežto pevninský most Beringia zmizel nejpozději před 12 000 lety, tedy dávno před tím, než byl zkrocen první kůň. Je však pravděpodobné, že se baškir dostal z Ruska do osad na Aljašce jako osvědčený otužilec a tady se ho ujali indiáni (podle nejasných zpráv chovaly některé kanadské kmeny koně podobného typu kolem roku 1800). Americký baškir se ovšem od původního plemene dost liší, uchoval si sice zkadeřenou podsadu, ale jinak je to spíše kůň vyšší, robustnější a stavbou spíše podobný quarterovi. Však také slouží jako kůň honácký a je oblíben i pro westernové ježdění.

Belgický teplokrevník

8. srpna 2007 v 9:06 | Katka |  x Plemena koní x
Belgický teplokrevník je jedním z nejmladších členů evropské rodiny teplokrevníků a v poměrně krátké době dosáhl pozoruhodných úspěchů, a to jak v drezuře, tak ve skokových soutěžích....
Historie plemene začíná v roce 1950, kdy byl lehčí belgický zemědělský kůň s dobrým fundamentem křížen s gelderlandem, a tak vznikl těžký jezdecký kůň. Toto křížení na přavážně chladnokrevném základě bylo přiměřeně úspěšné, vzniklo robustní zvíře, vynikající silou, ale nepříliš jezdecky a pohybově nadané. Křížení s gelderlandy pokračovalo asi deset let, až se vytvořila dostatečně dobrá základna pro další zušlechťování. Nyní byl využit holštýnský kůň a mnohem sportovnější Selle francais, obě plemena význačná čistným rytmickým chodem. Tím se postupně zlepšovala kvalita, odraz a volnost pohybu, které jsou nezbytné k úspěšnému přijetí krve plnokrevníků. V šlechtilelském procesu byli využití také angloarabi a holandský teplokrevník, obě plemena velmi zdravá, s klidnou povahou.
V Belgii se dnes rodí asi 4500 hříbat, plemeno dosahuje v mezinárodních konkúrech vynikajících výkonů a je úspěšně exportováno do celé Evropy.
Belgický teplokrevník je mohutný, úsporně se pohybující kůň, vysoký asi 168 cm, vyznačující se velkou obratností, dobrými končetinami, zdravými kopyty. V chovu jsou povoleny všechny barvy. Hlava je ušlechtilá, suchá a podobá se plemenu Selle francais. Bedra jsou široká, pevná, záď je šikmá a silná, mohutně osvalené jsou zejména bérce. Nohy jsou dlouhé, štíhlé a mají středně velké klouby. Krk je dlouhý a půvabný, trup je dobře utvářený.
Plemeno se vyznačuje klidnou povahou, koně se snadno dokážou vyrovnat se stresem na jezdeckých závodech.
Koně se vynikajícím způsobem prosazují ve sportu - drezuře a skokových soutěžích.

Buďonovský kůň

8. srpna 2007 v 9:05 | Katka |  x Plemena koní x
V podstatě je buďonovský kůň ruský polokrevník, který vznikl křížením místních klisen (převážně donských) s anglickými plnokrevníky. Mezi ruskými ušlechtilými plemeny se těší zvláštní pozornosti. Toto plemeno je totiž výsledkem komplexního programu šlechtění koní, k jehož realizaci byl založen první státní hřebčín po Říjnové revoluci v r. 1917. Tento program stále pokračuje. Nyní se buďonovský kůň chová na Ukrajině, v Kazachstánu a Kyrgyzstánu, v jižní části někdejšího SSSR.
Toto poměrně nové plemeno bylo pojmenováno po maršálu S. M. Buďonném, proslulém veliteli jízdy za války v letech 1918 - 1920. Tento maršál se zasloužil o vznik a vývoj plemene, když prosadil jeho chov v prvním armádním hřebčíně v Rostokovském kraji. Měl v úmyslu vyšlechtit dokonalého koně pro vojenské jezdectvo a skutečně se podařilo vychovat výborného koně požadovaných vlastností.
Základem chovu buďonovského koně bylo stádo místních klisen, původně kříženek černomorských klisen s vybranými donskými hřabci a později s anglickými plnokrevníky. Základem byl tedy v podstatě kozácký kůň, menší černomor a větší ušlechtilejší don. Sám Buďonnyj se věnoval zlepšování obou těchto původních plemen a také koním kyrgyzským a kazašským. Výsledkem křížení původních plemen s plnokrevníky nazývali zpočátku anglodony. Z těchto koní se nejlepší vybírali pro buďonovský hřebčín, kde byla koním věnována mimořádná péče, dokonce klisny s hříbaty byly v zimě ustájeny, což je v těchto oblastech neobvyklé. K vytvoření ustáleného typu posloužilo 359 anglodonských klisen, 261 kříženek anglodna s černomory a 37 klisen angločernomorských. Tyto klisny kryli buď vybraní anglodonští hřebci, nebo angličtí plnokrevníci. V roce 1949 bylo toto plemeno uznáno.
Kořeny buďonovského koně tkví tedy pevně v jižním Rusku a na Ukrajině, v oblastech chovu kozáckých koní. Nejstarší z nich byl černomor, chovaný v Krasnodarském kraji v Podkavkazí, kde ho chovali kubáňští kozáci od 18. století. Tyto koně si zřejmě již přivedli ze Zaporoží. Don je mladší, ušlechtilejší plemeno, vytvořené a upevněné v 19. století na základě kozáckých, karabašských, karabairských a jiných koní. Místem vyšlechtění buďonovského koně byl První státní hřebčín, založený v roce 1917 v Rostovském kraji. Důvodem založení hřebčína byly především obrovské ztráty koní během 1. světové války a následující války občanské. Skutečně se koně z tohoto hřebčína stali základem jezdeckých divizí, které se uplatňovaly během celé první poloviny 20. století a nesly značnou část tíhy bojů za 2. světové války. Ruská armáda se ostatně koní nevzdala ani v dnešní době. Po 2. světové válce se ovšem chov těchto koní přesunul z Ukrajiny dále k východu a dnes se nejlepší koně tohoto typu chovají v Kazachstánu a v Kyrgyzii. Poněkud se změnilo i zaměření koně, slouží dnes hlavně jako kůň sportovní a jezdecký.
Buďonovský kůň je jedním z mála plemen, jehož šlechtění bylo dokonale plánováno a trvá prakticky dodnes. Je to kůň mimořádně zdatný, pohyblivý, vytrvalý, houževnatý, s mohutnou tělesnou stavbou, ale mimořádnou pohyblivostí a obratností. Původně se choval ve třech typech, mohutném, východním a středním. Mohutný kůň byl v armádě využíván také k tahu proslulých tačanek, lehkých kulometných vozíků pro boj ve stepi. Východní typ byl poněkud méně ušlechtilý, ovlivněný kazašskými a kyrgyzskými koňmi a měl ovšem i některé exteriérové vady. Plemeno střední se nejvíce blížilo dnešnímu typu sportovního koně.
Buďonovský kůň je vysoký 155 - 163 cm, má pevnou kvalitní kostru, mohutnou stavbu a vzhledem značně připomíná plnokrevníka. Obvod hrudi je asi 163 cm. Je to typický jezdecký kůň s hezkou, výraznou hlavou blížící se typu plnokrevníka. Hlava i nohy jsou suché, oči velké, várazné, uši malé a velmi pohyblivé. Krk je dlouhý, u hřebců má někdy hřeben. Je nasazen vysoko na pleci s výrazným kohoutkem, dobře šikmenou lopatkou a mohutným osvalením. Trup je souladná, hrudník dostatečně hluboký, bedra silná, záď svalnatá, ocas níže nasazený. Nohy jsou dlouhé a štíhlé, s výbornými klouby, jen někdy se objevovaly zadní nohy příliš strmé, což bylo dědictví po kazašských koních; dnes však jsou tyto vady již odstraněny. Postoj předních i zadních nohou je korektní, kopyta malá, tradičně velmi kvalitní, tvrdá, s malým hedvábným rousem na patkách. Pohyb je velmi dobrý, vyrovnaný a elegantní. Vzhledem k tomu, že mladí koně ve věku od dvou do čtyř let jsou podrobováni výkonnostním zkouškám a jezdeckým soutěžím v armádě, udržuje se kvalita tohoto plemene na vysoké úrovni. Převážné zbarvení je ryzé (asi 80%) a značné procento koní má zlatý lesk srsti, což je dědictví po černomorech a donech. Hříva a ocas nejsou příliš bohaté, ostatně hříva se zpravidla přistřihuje.
Přestože se buďonovský kůň vzhledem značně podobá anglickému plnokrevníkovi, povahu zdědil po starých kozáckých koních. Je to plemeno velmi učenlivé, temperamentní, ale ovladatelné, tvrdé, nebojácné, výborně snášející střelbu a jiné rušivé zvuky. Je to zvíře otužilé, i když ne tak nenáročné, jako původní kozáčtí koně, také proto, že se hříbata odchovávají v co nejlepších podmínkách. Buďonovský kůň je velmi vytrvalý, rekord hřebce Zanose činí za 24 hodin 309 km s pohuým čtyřhodinovým oddychem. Trasu 1800 km zdolal tento kůň za 15 dní. Také rychlost je uspokojivá, i když se nevyrovná anglickému plnokrevníkovi. Průměrný výkon na trati 1200 m je 1 minuta 16 sekund pro dvouleté koně a pro tříleté koně na 2400 m 2 minuty 38 sekund. Tento výborný kůň se nezalekne žádné překážky a díky své tvrdosti se prosazuje i v terénních závodech. Zvítězil již také ve Velké pardubické.
Buďonovský kůň byl vyšlechtěn jako jezdecký kůň pro armádu a po většinu své existence skutečně takto sloužil. Osvědčil se nejen v mírových podmínkách, ale i ve válce. V poválečné dově ovšem se jeho použití rozšířilo, stal se oblíbeným jezdeckým koněm v okolí Černého i Kaspického moře a zvlášť ceněn je nyní v asijských republikách. Používá se také ke zlepšení místních plemen, která mají některé exteriérové vady, menší rychlost a výkonnost. Hlavně však slouží ke sportovním účelům a k tomu účelu se znovu kříží, například s anglickým plnokrevníkem pro dostihy nebo s původními plemeny, například s kyrgyzským koněm pro zvětšení formátu. Vyrovnané a pravidelné chody spolu s klidnou povahou a mimořádnou učenlivostí předurčují buďonovského koně pro drezurní soutěže. Kříženci se výborně uplatňují při parkurech a cross country. Vzhledem k tomu, že je buďonovský kůň i velmi vytrvalý, houževnatý a přitom ovladatelný, stále více se používá také k cestovním a turistickým účelům, opět zejména v asijských republikách nebo na Kavkaze. Jeho klidná povaha umožňuje využití starších koní nebo klisen i v rekreačním ježdění, případně v hipoterapii.

Brumby

8. srpna 2007 v 9:04 | Katka |  x Plemena koní x
V Austrálii - zemi s nedotčenou, nespoutanou přírodou mohou přežít jen ti nejsilnější a nejodolnější. Toto platí pro lidi i zvířata, ale především pro koně. Týká se to i divokých koní "brumbies", žijících v počtu 300 - 400 tisíc kusů v srdci Austrálie spolu s přibližně stejným počtem oslů...
Místní jméno australského zdivočelého koně je sporné. Někteří autoři se domnívají, že je odvozeno ze jména chovatele koní Jamese Brumbyho, jiní soudí, že je to zdeformovaný výraz z jazyka qeenslandských kmenů barumby = divoký. Ovšem v Qeenslandu existuje také potomek Baramba, takže někteří autoři odvozují jméno divokého koně odtud. To všechno dohromady je sporné, protože domácí koně se do Austrálie dostali více než před dvěma stoletími, a to do jižní Austrálie (stát Nový Jižní Wales). Zdivočelí koně se v Austrálii ve větší míře objevili teprve v polovině 19. století převážně zase v Jižní a Západní Austrálii. Byli to totiž většinou koně, kteří utekli prospektorům, hledajícím zlato, nebo místním farmářům. Původně bylo těchto divokých koní málo a nejmenovali se vlastně nijak. Kdy se výraz brumby objevil nevíme, ale běžně se začal používat teprve po II. světové válce, kdy začalo ztracených a opuštěných koní přibývat, byli považováni za škodnou a stříleli se z džípů, letadel a vrtulníků.
Původ brumbyho je velmi složitý. Do Austrálie byli dováženi koně rozmanitého původu. Značnou část tvořili poníci z Indonésie, především timoři, jezdečtí koně se dováželi převážně z Jižní Afriky, ale kromě toho se dovážela různá plemena i z Anglie a to jak jezdecká, tak pracovní a později i rozmanitá plemena evropská i asijská. Nesporně má určitý zlomek brumbyů krev walera, původního pracovního koně australských chovatelů ovcí, který dosahoval vynikajících kvalit. Pokud však mezi předky brumbyů byli někteří vynikající koně, jejich kladné vlastnosti se rozplynuly ve stádech, žijících v drsných podmínkách, takže průměrný brumby rozhodně není půvabný kůň a stopy ušlechtilých předků jsou zpravidla již smazány.
Australský kontinent nehostí kromě několika druhů netopýrů a hlodavců žádné placentály. Jeho původní fauna se skládala převážně z vačnatců, takže je to kromě Antarktidy jediný světadíl, na němž koně nemají žádné předky ani příbuzné. Prokazatelně první koně připluli do Austrálie v roce 1788 z jihoafrického Kapska. Během 19. století byli dováženi angličtí plnokrevníci a arabi, z nichž byl vyšlechtěn místní výborný waler. Je možné, že i některý z těchto kvalitních koní uprchl do divočiny a udržel se, ale největší počet koní se dostal do Austrálie teprve v polovině 19. století, kdy objevení zlata vyvolalo příliv přistěhovalců a také koní. Pro cestování v drsném vnitrozemí se samozřejmě nehodila ušlechtilá zvířata, která navíc byla pro prospektory nedostupná svou cenou, a proto se nejvíc dovážela různá plemena poníků z blízké Indonésie, Indie a dalších asijských zemí. V krutých podmínkách mnozí prospektoři nepřežili a jejich koně unikli do přírody. Právě proto, že to byli poníci z podnebí australskému daleko podobnějšího, než bylo mírné podnebí evropské, lépe obstáli a vytvořili základ zdivočelých stád. Tito koně se rozptýlili prakticky po celém kontinentě, na všechna místa, kde našli alespoň přijatelné životní podmínky. Přizpůsobili se životu v divočině tak, že dokázali najít vodu i ve vyschlých korytech řek, kde si vyhrabávali napajedla a pastvu i v pichlavých porostech spinifexu. Následkem toho se úspěšně rozmnožili a stali se skutečným problémem nejen pro australské hospodářství, ale také pro původní rostlinné a živočišné druhy.
Brumby není žádný vyhraněný typ. Neustálená je jeho výška, zbarvení i typ, většinou je poměrně malý a nevzhledný. Společná je brumbyům hlavně úžasná houževnatost, skromnost, obratnost, mimořádný orientační smysl a značná síla. Brumby je díky pronásledování a tvrdým podmínkám velmi inteligentní, až vychytralý a nezkrotný.
Vzhledově se kvalita brumbies degenerací zhoršila, ale na oplátku získali tito koně úžasný instinkt, umožňující jim přežít a úspěšně obstát v drsném prostředí a vyhýbat se honákům, kteří je loví. Celkový tvar těla brumbye je neharmonický, ovšem lepší brumbyové mohou mít stavbu těla vynikající. Dnes jsou brumbyové spíše silní, skoro tažní koně, možná proto, že mají příměs koní těžké vojenské jízdy určených pro tahání kanónů a zásobování. Někteří však působí takřka andalusky s impozantními hlavami a silnými krky.
Kůň je čilý, pohybuje se rychle. Ačkoliv je brumby potomkem poníků, dosahuje výšky obvykle nad 130 cm, v průměru 142 - 152 cm. Dědictvím po ponících jsou poměrně krátké nohy, ovšem štíhlé a silné, a dlouhý hřbet. Osvalení je silné, ale kůň přesto budí dojem hubenosti. Hlava je zpravidla neušlechtilá, krk krátký a nevyklenutý. Končetiny jsou suché, s poměrně plochými kopyty, která jsou tvrdá a přirozeně se nekovají. Spěnky bývají nízké, ploché. Horší jedinci mají hlezna sblížená a záď slabou. Většinou má tento kůň rysy koní z teplých stepí, má tedy poměrně tenkou kůži s dobře viditelnými cévami, řídkou hřívu a ocas a nemívá rous na nohách. Barva může být libovolná, vyskytují se stejně tak bělouši, jako plaváci, vraníci, ryzáci i hnědáci.
Brumbyové mají co do povahy tu nejhorší možnou pověst. Přestože jsou úžasně přizpůsobiví a inteligentní, téměř se nedají zkrotit. Jejich vysoká inteligence a soběstačnost jim slouží jen k tomu, aby se pokud možno lidem vyhnuli a dokázali vzdorovat jakémukoliv jejich úsilí. V přírodě ovšem projevuje brumby pozoruhodné vlastnosti. Umí se pohybovat v libovolném terénu a vyhýbat se jakémukoliv možnému nebezpečí. Přestože jde v podstatě o domácí koně, brumbyové vytvářejí svébytné rodinné jednotky, asi jako tabuny divokých koní a společně se brání nepřátelům a pečují o hříbata.
Dostat se do blízkosti těchto koní není jednoduché. Kvůli nepřetržitému lovu se stali plaší a nedůvěřiví a trvá hodně dlouho, než si zvyknou na přítomnost člověka.
Obecně se brumbyové považují za zvířata neužitečná a lovili se, někde se dokonce ještě nelegálně loví na maso k výrobě krmiva pro psy a kočky. V přírodě jsou brumbyové skutečně škodliví, protože likvidují sporou vegetaci v polopouštních oblastech a připravují o potravu domácí zvířenu. Samozřejmě zvlášť nevítanými hosty jsou na pastvinách skotu a ovcí. Hříbata odchycená v mládí se však dají vychovat v ovladatelné, i když značně tvrdohlavé a svérázné koně. Přiježděný brumby však je údajně nenahraditelným společníkem v divočině, protože obstojí i v nejpustších a nejnehostinnějších oblastech. Vždy dovede najít vodu a téměř vždy nějakou pastvu a jeho orientační smysl a jemný instinkt pro všechny druhy nebezpečí je pro jezdce nenahraditelný. Nejlepších výsledků při krocení brumbyů údajně dosahují honáci s krví původních Australanů v žilách. Jimi odchovaná zvířata jsou poměrně ovladatelná a jejich vytrvalosti a houževnatosti se údajně žádný jiný kůň nevyrovná.
V 60. letech byl počet těchto koní tak vysoký, že se stal vážným problémem, a proto došlo k obrovské vyhlazovací akci. Brumbyové se všude lovili na maso pro psy a kočky, ale toto zabíjení skončilo velkou blamáží. Jedno stádo, asi 8 000 koní, se podařilo zastavit a postřílet z lehkých letadel a džípů asi 1 130 km západně od Brisbane. Při dalších třech podobných podnicích bylo zabito asi 17 000 koní. Masakr vyprovokoval celosvětové pobouření a ještě po deseti letech se tato sporná otázka přetřásala v tisku. Problém však zůstává a je obtížné nalézt jeho řešení. Na rozdíl od amerických mustangů a cimmaronů v moderní Austrálii nikdo nepotřebuje brumbye jako jezdecké koně a neexistuje pro ně ani jiné praktické využití. Navíc australská příroda je stády koní mnohem více poškozována než americká prérie.

Buloňský kůň

8. srpna 2007 v 9:03 | Katka |  x Plemena koní x
Těžká chladnokrevná plemena se popisují všelijak: jako masivní, majestátní, mohutná nebo někdy jen těžkopádná. Žádné mezi nimi si však více nezasluhuje označení krásný, než buloňský kůň, rodák ze severovýchodu Francie, plemeno, které bylo v Evropě vyhlášeno jako nejušlechtilejší tažný kůň. Eleganci a nápadný vzhled podmínil stálý příliv orientální krve. Tvrdí se, že první podíl byl získán od koní numidského jezdectva, které tábořilo na pobřeží kolem dnešní Boulogne-sur-Mer před invazí Julia Caesara do Británie (55 - 54 př. n. l.)...
Jméno tohoto nejušlechtilejšího chladnokrevného koně je odvozeno do severofrancouzského přístavu Bologne-sur-Mer, v jehož okolí se tito ctihodní koně chovají. Přístav měl ostatně pro rozvoj plemene ještě jiný význam - od tohoto rybářského přístavu vedla přímá trasa do Paříže, kterou bylo město zásobováno rybami i jiným zbožím právě zásluhou plemene, jež bylo jakýmsi garantem čerstvosti zboží.
Původ buloňského koně je zhruba stejný jako u ostatních západoevropských chladnokrevníků. Hypotetickým předkem je Equus robustus, pravděpodobně popisovaný římskými historiky i vojevůdci včetně Caesara. Ovšem podle některých zpráv došlo k nečekanému zušlechtění místních koní, když na místě dnešního přístavu Boulogne přistály pomocné jednotky římských legií. Římané totiž neměli vlastní jízdu, spoléhali tedy na pomocné sbory spojenců, v tomto případě numidských jezdců ze severní Afriky. Ti zřejmě měli koně teplokrevné, možná i orientálního původu, ale zjistit kolik a nakolik se nějak prosadili v místním chovu, to již dnes nelze. Daleko prokazatelnější zásluhu o kvalitu buloňských koní měli koně andaluští a orientální dovezení do Francie ve středověku.
Těžcí koně mohutné postavy byli známi od starověku a zřejmě nikdy svůj význam neztratili. Naopak ve středověku, v době rytířů a turnajových klání jejich hodnota stoupala. Silný, byť i pomalejší kůň unesl nejen bojovníka, ale i těžkou zbroj, která mu ve věku luků, šípů a mečů téměř propůjčovala nezranitelnost. Bojová taktika té doby představovala jízdní obdobu falangy - pevný obrněný útvar stál proti soupeřům jako pohyblivá hráz. Ne za všech okolností se ale osvědčovala - v soubojích s lehkými, pohyblivými orientálními koňmi a s jezdci ozbrojenými šikovnou šavlí a dalekonosnou kuší s větší průbojností železní rytíři často podlehli. Takže válečníci se museli poohlédnout po rychlejších a vytrvalejších koních. To v dobách křížových výprav pochopili Eustach, vévoda z Boulogne a Robert z Artois a do svých chovů "velkých koní" zařadili ukořistěné i nakoupené koně andaluské a orientální. Vznikli koně mohutní, silní, ale temperamentní, bojovní a inteligentní. Pravda, vynález palných zbraní vojenskou taktiku změnil, ale rytířští koně hráli stále hlavní roli v nádherném divadle turnajů. Těmto rytířským hrám tleskalo publikum ještě v 17. století. Během bouřlivých politických zvratů však ubývaly dvory, které se mohly těmto kratochvílím věnovat a pro velké koně bylo nutné najít lepší uplatnění. V té době dostalo severofrancouzské plemeno oficiální název buloňské a rozdělilo se na ráz lehčí a těžší. Na ten těžší zbyla náročná práce v zemědělství a dopravě, ten lehčí sloužil rychlé dopravě těžších nákladů asi jako postieři jiných plemen.
Buloňský kůň patří k nejušlechtilejším chladnokrevníkům, protože po řadu století byl zušlechťován orientální krví. Je to kůň všestranný, velmi silný, ale s kvalitními chody a proto použitelný i jako těžký jezdecký kůň. Vedle výborné povahy se uplatňuje i jeho pěkný exteriér, zejména ušlechtiláhlava. Díky svým kvalitám se tento kůň může uplatnit i v současnoti jako výborná základna pro chov sportovních koní.
Buloňský kůň je vysoké plemeno, výška v kohoutku kolísá od 155 až do 168 cm, ale může být i vyšší. Hlava je malá, ušlechtilá, s rovným profilem, velkýma výraznýma očima, široce rozevřenými nozdrami a pěkně tvarovanýma, poměrně malýma, ale velmi pohyblivýma ušima. Mohutný svalnatý krk je krásně klenutý a hladce navazuje na robustní plece. Hřebci mají tukový hřeben. Hřbet je široký, svalnatý, záď kulatá, spáditá, ocas nízko nasazený, ale pěkně nesený. Aby nenarušoval linii zádě, přistřihují se žíně do kapkovitého tvaru. Nohy jsou silné, s výraznými klouby, mimořádně svalnatými bérci a pevnými, poměrně malými, ale kvalitními kopyty. Hrudník je velmi hluboký, prsa široká a svalnatá. Hříva i ohon jsou hedvábné, bohaté, vlivem orientální a andaluské krve mohou být zvlněné. Na nohou je malý, hedvábný rous. Tradičním zbartvením buloňských koní je barva bílá, jsou to tedy bělouši různých barevných odstínů. Srst je hladká, přiléhavá, kůže poměrně tenká, takže zřetelně vystupují cévy a povrch těla budí dojem "leštěného mramoru". Jen výjimečně se v chovu objevují ryzáci, i když moderní chovatelé jim nyní dávají přednost. Bulonští koně se od 17. století chovali ve dvou rázech - lehčím, kterému se říkalo mareyeur, právě proto že sloužil k dopravě čerstvých ryb. Těžší koně sloužili k tahu a v zemědělství.
Předností buloňského koně jsou jeho chody. Kůň má dlouhý vydatný krok, energický a vytrvalý klus a je schopen i dobrého cvalu. Z toho důvodu sloužil jako těžký jezdecký kůň, což byla konečně ve středověku jeho hlavní úloha.
Povaha buloňského koně je mírná, klidná, je to však zvíře inteligentní a temperamentní, takže se velmi snadno cvičí pro nejrůznější úkoly. Učenlivost byla vždy u tohoto plemene velmi důležitá, protože výcvik koní pro nesení ozbrojeného jezdce a pro bojové použití byl velmi náročný, stejně tak jako výcvik turnajových koní. Současně museli mít koně používaní pro tyto účely dostatek temperamentu a odvahy. Tyto vlastnosti si buloňský kůň uchoval i v době, kdy je chován pro mnohem mírumilovnější úkoly. Chov buloňských koní podléhal schválení vládních orgánů a zejména vývoz vyžadoval přímo povolení vlády.
Využití buloňského koně jako válečného oře patří minulosti a vývoj, zejména příliv berberské krve, poněkud pozměnil původní typ ve všestranného jezdeckého a později pracovního koně. Těžký typ sloužil v zápřahu, a to v zemědělství, v dopravě, ale také v armádě. Právě během 1. světové války došlo k velkým ztrátám těchto koní na frontě. Lehčí typ se uplatňoval nejen ve svém původním poslání rychlého klusáka pro dopravu nákladů, ale také jako kůň kočárový a v menší míře jezdecký. Po 2. světové válce se znovu projevil velký úbytek těchto koní a současně zmizela většina pracovních příležitostí pro ně. Rychlý klusák slouží nyní jako základ chovu sportovních koní těžšího rázu a kříží se s plnokrevníky nebo angloaraby. Kříženci slouží při vozatajských soutěžích i jako jezdečtí koně. Zděděné kvalitní chody a inteligence buloňce se projevují zejména při klasickém výcviku. Těžší buloňci se využívají hlavně k reprezentačním a reklamním účelům, ale jsou hledaným zbožím i na masných trzích, protože je to plemeno rychle rostoucí a časně dospívající.

Berber

8. srpna 2007 v 9:02 | Katka |  x Plemena koní x
Berber ze severní Afriky je druhé ze světových plemen významných pří zušlechťování četných plemen koní. Je to stejně jako jeho slavnější soused, arab, pouštní kůň, ale přesto se od araba velmi liší vzhledem i povahou. Existuje teorie, že berber pochází ze skupiny divokých koní z úrodných pobřežních oblastí, které v době ledové unikly zpustošení. Pokud by byla správná, pak by byl berber mnohem starší než arab. Tuto spornou otázku mohou rozřešit jen nálezy pozůstatků dávných předků, protože žádné doklady o tom neexistují...

Jméno berbera prozrazuje jeho původ. Pochází totiž ze severní Afriky, z Maroka, Alžírska a Tunisu. Pravděpodobně je potomkem starověkých numidských koní, které využívali už Kartaginci. I to však byli přistěhovalci, neboť v Africe nikdy divocí koně nežili. O prošlechtění tohoto koně se zasloužili Berbeři, kmeny, které kočovně žijí od 7. století v severní Africe. Jejich jméno je vlastně přezdívka, z řeckého Barbaros, oni sami se nazývají Imadžigen. Z antropologického hlediska jsou složitého původu, patří k Europoidům a mísili se s Féničany, Řeky, Římany a nakonec Araby. Oblast severní Afriky byla od starověku vystavena mnoha cizím vlivům, což se odrazilo i na vývoji koní.

Berbery počítáme do skupiny pouštních koní, avšak od araba se značně liší. Někteří odborníci soudí, že se do Afriky dostali z Iberského poloostrova již v předhistorických dobách, jiní míní, že přišli koncem starověku s Vandaly, nejpravděpodobnější však je, že se vytvořili na místě splynutím různých plemen, které dovezli Řekové a Féničané a možná, že na jejich vzniku měli podíl i koně egypští, potomci koní hyksóských. Od 8. století se křížili s araby, čímž získali větší ušlechtilost, ale přesto si uchovali vlastní charakter a typické znaky.
Severní Afrika je oblastí, která koním celkem vyhovuje a v minulosti byla pro ně zřejmě ještě příznivější. I když nemáme doklady o tom, že by zde žili divocí koně, nesporně zde mohlo dojít ke zdivočení koní dovezených, kteří vytvořili vhodný základ pro upevnění velmi typického a svérazného plemene. Berber je kůň vynikajících vlastností, a proto jej využívali i arabští nájezdníci, s nimiž se dostal zpátky do Španělska. Později se berbeři pod různými jmény dováželi do evropských hřebčínů a mnohem dříve než arabové ovlivnili vývoj dostihových koní a také vojenských polokrevníků. Ukořistění berbeři po porážce muslimů u Poitiers v roce 732 přispěli k zušlechtění franckých koní. Ze Španělska a Portugalska se pak dostali i do Ameriky a nejedna vynikající vlastnost mustangů je dědictvím po berberech. V severní Africe je to dodnes jeden z nejrozšířenějších jezdeckých koní, uplatňující se výborně i jako kůň válečný.
Berberský kůň

Popis a charakteristika:

Berber je teplokrevný kůň, mimořádně skromný a odolný, s charakteristickou úzkou lebkou a výrazným klabonosem. Pouštní podmínky ovlivnily nejen jeho stavbu, tvar kopyt a jejich kvalitu, ale také chody a vydatnost pohybu, pohyblivost a rozměr chřípí a samozřejmě povahu.
Berberští koně jsou rozšířeni po obrovském území severní Afriky, a proto mají mnoho místních rázů. Jsou to vesměs vysocí štíhlí koně, měřící v kohoutku asi 145 - 155 cm, pobřežní typy jsou vyšší. Typickým znakem je hluboký hrudník, poměrně široká, mohutně osvalená prsa, štíhlé, ale silné nohy, výrazný kohoutek a poměrně strmá záď s nízko nasazeným ohonem. Zvláště hlava se zcela liší od příbuzného araba. Původní berberové byli vraníci, tmaví hnědáci, nebo hnědáci. Teprve s příměsí krve arabů se objevili i bělouši. Berber nemá vždy bezvadnou stavbu. Obvykle má poněkud strmou lopatku, zadní nohy někdy se sblíženými hlezny, což je dědictví po horském typu a kopyta mají sklon ke zúžení, někdy bývají dokonce těsná. Rohovina kopyt je tak pevná, že se původně tito koně nekovali. Berbeři vynikají tvrdostí, jsou nesmírně výkonní a schopní snášet těžké podmínky. Jsou neobyčejně obratní a na krátké vzdálenosti dosahují značné rychlosti. Mají vrozený orientační smysl a nebojí se střelby ani hluku. Díky své učenlivosti jsou velmi oblíbeni, i když jejich povaha je poněkud svérázná. Libyjský berber je ušlechtilejší než původní typ, je vyšší a mnohem rychlejší. Berbeři se chovají i u některých afrických kmenů, například v Kamerunu, a jsou velmi ceněni. V Americe se dokonce z mustangů vyčlenil "primitivní berber", který je registrován v samostatné plemenné knize a hodnotí se stejně, jako původní severoafrické plemeno.

Povaha:

Povaha berbera se formovala ve velmi drsných podmínkách, ve společnosti kočovníků, kteří sice svým koním nemohli mnoho nabídnout, ale zato k nim vždycky měli neobyčejně úzký vztah. Následkem toho vznikl kůň bez problémů snášející vedro, sucho, hlad i žízeň a dokonale zdolávající všechny přirozené problémy a překážky. V neklidné severní Africe musel být tento kůň vždycky připraven k boji, a tak se stal ideálním válečným koněm. Je statečný, má pevné nervy, je velice obratný, avšak hřebci bývají poněkud nesnášenliví. Je poměrně dobře ovladatelný, jeho původní majitelé s ním jezdili pouze s ohlávkou nebo s jednoduchým udidlem a také sedla bývala velmi prostá. Berber je nejen dobrý jezdecký kůň, ale ochotně poslouží i jako soumar. Dokonce je zvyklý pravidelně nosit s jezdcem i náklad, zejména vaky s vodou. Pohyb berbera není právě působivý, nemá lehkost araba ani plavnost achaltekince. Je to však zvíře s nesmírným smyslem pro rovnováhu a zejména v horách je velmi spolehlivý díky jistým nohám.

Využití a sport:

Berber byl pravý kočovnický kůň, schopný denně překonávat značné vzdálenosti v neschůdném terénu. Spokojil se s chudou pastvou, podle možností vylepšovanou zrninami. Jak se šířil do světa, získával odlišné vlastnosti. V rámci muslimských jízdních armád se stal typickým válečným koněm, který se později uplaňoval i na straně protivníků, zejména u křesťanských válečníků. V Anglii a Francii z něj jeho rychlost učinila sportovního koně již ve středověku, například oblíbeným koněm Richarda II., manžela Anny České, dcery Karla IV. byl Barbary (grošák), berber vychovaný v královském hřebčíně. Na Iberském poloostrově se berbeři podíleli na vzniku andaluských a lusitánských koní a údajně irský connemara, francouzský limousin a bílí koně z Camargue mají berberské předky. Berber byl také jedním z předků anglického plnokrevníka a podílel se na vzniku mnoha afrických plemen, dnes již zapomenutých.
Berber se s Araby dostal i do východních islámských zemí a tam se podílel na vzniku nebo vylepšení místních koní. Centrem jeho chovu však dodnes zůstává Afrika, a to nejen severní, kde ještě v minulém století pečovala o chov berbera i francouzská armáda, která ho používala pro své jízdní jednotky. Má své místo také u většiny hamitských kmenů, například u Fulanů v Kamerunu. Hlavně má však berber trvalou pozici v chovatelských programech, jeho krev zlepšila vlastnosti i tak renomovaných plemen jako jsou lipicáni, frederiksborgové, frísové a dokonce i starokladrubští koně.

Alter-real

7. srpna 2007 v 18:03 | Katka |  x Plemena koní x
Plemeno Alter-real, jedno z tzv. iberských plemen, často trpělo následky neuvážených pokusů o křížení. Přežilo jen díky tomu, že do chovu byla znovu zavedena roku 1748 andaluská krev tří set andaluských klisen z okolí Jerez de la Frontera ve Španělsku. Ačkoliv je Alter-real nepochybně iberský kůň, přece je mezi ostatními plemeny (andaluský kůň, lusitano...) zvláštnostní. Je mimořádně vhodný pro vysokou školu, což bylo vlastně jeho původní určení. Dnes se klasický Alter-real chová pro představení pořádaná Portugalskou školou jezdeckého umění.
Toto plemeno dostalo název podle městečka Alter do Chao, na východ od Lisabonu, v portugalské provincii Alentejo, kde byl v roce 1748 založen první královský hřebčín. Real je portugalský výraz pro "královský".
V městečku Alter do Chao v portugalské provincii Alentejo byl v roce 1748 založen první královský hřebčín Vila do Portel. Úkolem hřebčína bylo zásobovat královské stáje v Lisabonu koňmi vhodnými pro klasické ježdění, které tak usilovně prosazoval a nadšeně obdivoval král Don José I., člen královské dynastie Braganza. Dalším úkolem chovu bylo zajistit kvalitní kočárové koně pro potřeby dvora. Půda i pastevní podmínky byly vhodné pro chov a růst prvotřídního stáda a hřebčín mnoho let odchovával opravdu mimořádně ušlechtilé, dalo by se řídi "značkové" koně.
Koně Alter-real se stali brzy slavnými zejména díky spojení s nejvážnějším Vrchním podkoním, markýzem z Marialvy (1713 - 1799), portugalským La Guérinierem. Ten formuloval, upřesnil a zjemnil principy jezdectví jako racionální vědy, přičemž zastával názor, že bez teorie je praxe bezmocná. Používal systematická cvičení ke zvýšení sebrání a vyváženosti koně při výcviku, zavedl dovnitř plec atd. Je zajímavé, že definoval a učil klasické ježdění, které v zásadě dodnes neztratilo svou cenu. Vyjádřil objektivně, že na koni klidném, lehce ovladatelném a ochotném je radost jezdit, a že je příjemný ve všech chodech. A to platí dodnes.
Hřebčín byl těžce postižen během napoleonských vpádů (1804 - 1814), kdy se většina chovných koní rozptýlila po francouzské armádě. V roce 1834 byl královským dekretem zrušen. V následujících letech se objevovaly pokusy o vzkříšení plemene přikřížením hannoverů, normanů a anglických koní. Dokonce došlo i k pokusu plemeno Alter-real arabizovat. Žádné z těchto křížení však nebylo úspěšné, naopak, masivní příliv arabské krve působil přímo katastrofálně. Plemeno se začalo zlepšovat teprve po znovuzavedení andaluské krve kolem 19. století. Tehdy byly získány andaluské klisny nejčistšího kmene, zapateos, chované rodinou Zapata.
Nebýt účinného zásahu největší portugalské autority v jezdectví a chovu koní, Dr. Ruy d´Andradeho, patrně by hřebčín i plemeno Alter zmizely po zániku portugalské monarchie začátkem 20. století. Podařilo se mu zachránit malé jádro stáda Alter-realů a dva ušlechtilé hřebce pro liniovou plemenitbu. V roce 1932 byl hřebčín předán ministerstvu zemědělství a dnes, ač malý, prospívá a zůstává významnou součástí kulturního dědictví země.
U současných koní se požaduje, aby se moderní stádo co nejvíce podobalo původním koním z 18. století. Toto plemeno se od ostatních liší podstatnými znaky, například utvářením zádi a délkou spěnek a holení. Jeden z chovatelských znalců, signor Leather de Macedo, napsal v roce 1971, že předloktí musí být kratší než holeň a že hruď je očividně širší a hlubší než u lusitánského nebo andaluského koně. Akce je výjimečná, s výrazným ohýbáním kloubů, což ovšem není na závadu u koně zasvěceného uchování barokních principů. Hlava při pohledu z profilu vykazuje typické znaky iberského koně. Krk je svalnatý, při pohybu jej kůň nese vysoko. Záď se charakteristicky svažuje k nízko nasazenému ohonu. Utváření silných a výborně posazených hlezenních kloubů je přímo ukázkové. Základní zbarvení alterského plemene je hnědák nebo tmavý hnědák, ačkoliv Macedo se zmiňuje o tom, že lze připustit i ryzáka nebo piebalda. Dnes se však tyto barvy v chovu neobjevují, stejně jako plemeno není temperamentní a často divoké, jak naznačuje Macedo.

Plemeno je mimořádně vhodné pro vysokou jezdeckou školu, je to v podstatě jeho hlavní využití. Chová se pro představení pořádaná Portugalskou školou jezdeckého umění.


Angloarab

7. srpna 2007 v 18:02 | Katka |  x Plemena koní x
Angloarab je výsledkem splynutí dvou nejlepších plemen koní, anglického plnokrevníka, nejlepšího dostihového koně na světě, a jeho předka, araba. Dnes se ovšem angloarab chová v mnoha zemích, zejména ve Francii, která se specializovala na odchov odolných a všestranně výkonných koní už před 150 lety. Jak Velká Británie, tak Francie uznávají křížence za zvláštní plemeno, ale odlišují požadavky na možnost zápisu do příslušné plemenné knihy.
Ve Velké Británii se připářují angličtí plnokrevní hřebci s arabskými klisnami a naopak; takto vzniklí angloarabi se pak zpětně kříží. V rodokmenu mohou mít pouze tato dvě plemena. Podmínkou aby kůň mohl být zapsán do plemenné knihy je nejméně osmina arabské krve. Chov ve Spojeném království produkuje vysoce kvalitní angloaraby, ale sotva snese srovnání s rozsáhlou a výborně organizovanou činností francouzských chovatelů. Oblíbeným postupem anglických chovatelů k dosažení větších potomků, je připouštět arabského hřebce na plnokrevnou klisnu. Naopak spojení plnokrevného hřebce s arabskou klisnou poskytuje potomstvo menšího rámce.
Hlavními středisky chovů angloarabů ve Francii jsou Pompadour, Tarbes, Pau a Gelos. Ačkoliv Francouzi připouštějí mnoho chovatelských permutací, do plemenné knihy se může dostat pouze kůň se čtvrtinou arabské krve, který má v rodokmenu jen angloaraby, araby a anglické plnokrevníky. Francouzský angloarab vděčí za své vynikající vlastnosti podpoře, které se těšily storobylé národní hřebčíny. Hlavní podnět k jejich založení dal už v 17. století ministr Ludvíka XIV., J.B. de Colbert. Zprvu tyto chovatelské instituce patřily králi, ale s příchodem Napoleona koncem 18. století se jejich funkce změnila a nejdůležitějším úkolem se stal chov remont pro napoleonská tažení. Hlavním předmětem chovu byli arabští pouštní koně, dovážení ze Sýrie a Tunisu a křížení s místními klisnami.
Krev anglického plnokrevníka byla zavedena do francouzských chovů náhodně v r. 1830, přičemž soustavný chov začal až od r. 1836 v hřebčíně Pompadouru ve Francii. Byl založen na dvou vůdčích arabských hřebcích, Massoudovi a Aslanovi (který byl označován jako turecký) a třemi zakladatelskými plnokrevnými klisnami jménem Dair, Common Mare a Selim Mare. Přísný systém výběru založený na výkonnosti, životnosti a exteriéru, vznikl brzy po založení chovu a přetrvává dodnes. Dostihový systém navíc prověřil plemeno, které se vyvinulo následkem zvyšujících se požadavků na výkonnost.
Angloarabové se kromě Francie a Velké Británie chovají také v Maďarsku, v Bábolně a v Mezöhegyesi, ale nejslavnější jsou z hřebčína Janow Podlaski v Polsku, kteří se účastní předních mezinárodních závodů
Moderní angloarab francouzského chovu je jen o něco méně elegantní než jeho britský protějšek. Odchovanci hřebčína Pompadouru jsou obecně větší a mnohem svalnatější, ale všechny francouzské rody jsou atletického typu s výjimečnými skokanskými schopnostmi a pozoruhodně korektními chody. Podobají se mnohem více plnokrevníku než arabovi. Hlava působí hezčím dojmem než hlava plnokrevníka. Angloarabi mají rovný nebo dokonce i konkávní profil hlavy, dlouhý krk (prozrazující rychlého běžce), velmi výrazný kohoutek a šikmé, mohutné plece. Nohy jsou dlouhé a štíhlé, s velmi dobře osvaleným předloktím, kostnaté. Klouby jsou pevné, ploché, pěkně utvářené a jsou suché. Sklon spěnky a kopyta je téměř dokonalý. Kopyta jsou pevná a neobyčejně zdravá, jen zřídka podléhají chorobám. Hřbet je obvykle krátký, hrudník je hluboký. Hříva je jemná a hedvábná, stejně jako ohon a srst. Angloarab může mít různou barvu - běžní jsou ryzáci, hnědáci, ale i tmaví hnědáci. Celkový rámec je mnohem solidnější než u plnokrevníka, záď je delší a rovnější. Angloarab není samozřejmě tak rychlý jako plnokrevník, ale má daleko lepší skokové schopnosti a vyznačuje se korektností chodů.
Je to odolný, houževnatý a neobyčejně všestranný kůň, dobře se hodící pro olympijské disciplíny. Angloarab není tak vzrušivý a přespříliš temperamentní jako plnokrevník a je inteligentní a ovladatelný.
Angloarab se uplatňuje v dostizích (ročně se vypisuje kolem 30 dostihů pro angloaraby ve Franci) i v ostatních sportovních disciplínách. Teoreticky by mělo křížení araba s anglickým plnokrevníkem poskytovat ideální jezdecké koně, vhodné pro moderní soutěže jak v parkuru, v drezuře i v military. Plnokrevník přináší velikost a rychlost, arab ovladatelnost, kvalitu končetin, inteligenci, dobrou konstituci a vytrvalost. Nejlepší angloarabové z Francie mají 25 - 40% arabské krve a mnozí z koní, kteří pro Francii získali olympijské a mezinárodní medaile, byli právě angloarabové.

Americký klusák

7. srpna 2007 v 18:01 | Katka |  x Plemena koní x
Americký klusák je přední světový závodní kůň, běhající v zápřeži, a ve své vlastní zemi je ceněn stejně jako špičkový plnokrevník. Ve Spojených státech jsou klusácké dostihy, co se popularity týče, na druhém místě, hned za rovinnými dostihy plnokrevníků. V mnoha evropských zemích, zejména Rusku, jsou klusácké dostihy vůbec nejoblíbenější. V Itálii se chová daleko více klusáků než plnokrevníků...

Americký klusák byl vyšlechtěn koncem 18. století ve východních státech USA, zejména v Appalačském pohoří. Zakladatelem plemene byl anglický plnokrevník Messenger, kůň vynikajícího původu po všech třech arabských plemenících. Dalšími předky byla americká plemena, především morganové a kanadští a narrangasettští mimochodníci.

V roce 1788 byl do USA dovezen anglický plnokrevník Messenger. V Anglii úspěšně závodil v rovinných dostizích. Podobně jako první plnokrevníci, i on měl klusácké vlohy, zděděné po starých norfolských cestovních koních. Messengerův rodokmen, který je v prvním svazku General Stud Book (plemenná kniha anglického plnokrevníka), obsahuhe krev všech tří arabských plemeníků, zakladatelů plnokrevníka, a to především Godolphina. Messenger prožil 20 let v různých hřebčínech v Pensylvánii, v New Yorku a New Jersey a uhynul v roce 1808 a byl pochován na Long Islandu. Bylo mu 28 let. V zápřeži nikdy nezávodil, ale v rodokmenu měl několik klusáků, a tyto vlohy předával potomstvu. Jeho otec Mambrino, vnuk Sampsona po Blazeovi (praotec klusáků) byl klusákem a jeho majitel, lord Grosvenor, kdysi vsadil 1 000 sovereignů, že tento kůň dokáže klusem urazit 14 mil za hodinu. Messenger připouštěl všechny typy klisen včetně morganů a kanadských a narrangasettských mimochodníků, kteří dnes již neexistují. Díky tomu se do chovu dostalo mnoho koní s mimochodem. Tato schopnost pocházela jak z anglických zdrojů, tak z kmene španělských genetů, kteří v Americe přežili v potomstvu španělských koní dovezených v 16. století conquistadory. Právě tito španělští geneti vynikali hladkým mimochodem, který je dnes u amerických klusáků přednostně požadován. V Americe jsou mimochodníci v poměru k ostatním klusákům 4:1.
Druhou linii založil Clay, potomek berberského hřebce, dovezeného z Tripolisu v roce 1820. Nejvýznačnějším představitelem amerického klusáka byl Hambletonian, narozený v roce 1840, který se považuje za hřebce zakladatele současného amerického klusáka. V letech 1851 - 1875 se stal otcem 1 335 potomků. Hambletonian byl blízce příbuzný Massengerovi po matce, ale měl i krev Claye. Mezi potomky Hambletoniana bylo mnoho vynikajících klusáků, kteří dosahovali na závodní dráze skvělých výkonů, i když on sám nikdy nezávodil. Říkalo se ovšem, že urazil míli za dvě minuty čtyřicet osm a půl sekundy. Hambletonian byl robustně stavěný. Dospělý měřil 155 cm v kohoutku a 160 cm v kříži. Jeho tělo bylo význačné mimořádně silnou zádí. Matka Hambletoniana, klisna Charlese Kenta (tehdy bylo zvykem označovat koně podle svého majitele), byla blízce příbuzná Messengerovi. Své klusácké schopnosti zdědila po otci Bellfouderovi, což byl přímý potomek proslulého norfolského klusáka jménem Old Shales. Jedním z vynikajících synů Hambeltoniana byl Dexter, který v roce 1860 urazil míli za dvě minuty sedmnáct a čtvrt sekundy. Mohl se ještě zlepšit, kdyby nebyl prodán za 25 000 dolarů Robertu Bonnerovi, velkému nadšenci, který mu z morálních důvodů nedovolil závodit ani na něj sázet, a používal jej výhradně pro svoje potěšení. První, kdo zaběhl míli pod dvě minuty, byl mimochodník jménem Star Pointer, který v Readvillu v Massachusetts dosáhl v roce 1897 času 1:59.25. Předky většiny amerických klusáků jsou synové Hambletoniana, George Wilkes (*1856), Dictator (*1863), Happy Medium (*1863) a Electioneer (*1868).
Americký klusák je vysloveně sportovní kůň, určený k dostihům v zápřeži. Převážnou většinou jsou to mimochodníci, protože ti se v USA více cení, neboť jsou rychlejší než diagonální klusáci. Jsou to nejrychlejší klusáci na světě, vyznačující se pevnou, robustní stavbou a dokonalou mechanikou pohybu. Při posuzování koně je hlavní především výkon, exteriér pro toto plemeno není důležitý. Americký klusák je delší a méně elegantní než anglický klusák a těžší než americký jezdecký kůň.
Výška koně se pohybuje od 155 co 160 cm, obvod hrudi má přesahovat 180 cm a obvod metakarpu 20 cm. Celková hmotnost koně nemá být větší než 500 kg. Američtí klusáci jsou poměrně nižší a delší než plnokrevníci, mají hrubší hlavu, kohoutek nižší naž záď a vynikají především mohutným osvalením plece i zádi. Zvláštní důraz se klade na kvalitu nohou a tvrdost kopytní rohoviny, která má být "ocelová". U tohoto plemene jsou povoleny všechny plné barvy, nejčastěji jsou to hnědáci a ryzáci, vzácněji vraníci. Bílé znaky nejsou oblíbeny, i když nejsou důvodem k nižšímu ocenění koně. Tito klusáci mají velmi přímý, velmi dlouhý a vydatný chod a dovedou se soustředit na výkon mnohem lépe než jiní koně. Ovšem také tréninkové metody byly v předních klusáckých stájích dovedeny k dokonalosti, takže právem toto plemeno drží titul nejrychlejšího klusáka světa.
Americký klusák je kůň velmi houževnatý, bojovný a tvrdý, většinou vyniká i odvahou, i když ji na dráze nemůže uplatnit tak dobře jako dostihoví koně. Vzhledem k tomu, že klusáci jsou chováni ve velkých stájích a od mládí jsou podrobeni tvrdému tréninku, nemají tak dobrý vztah k člověku jako jezdečtí koně, ale jsou výkonní, poslušní a učenliví. Klusácký výcvik je velmi náročný, protože úspěch koně závisí na tom, aby ani ve vypjatých okamžicích nenacválal. Výkon je tím náročnější, že jezdčík v sulce nemá možnost koně ovlivňovat tak bezprostředně jako jezdec v sedle. Špičkový klusák nemůže být všestranný, dnes jsou klusáci výhradně specialisté, doby, kdy stejní klusáci závodili v sulce i pod sedlem, již dávno pominuly.
Americký klusák je výhradně sportovní kůň, který neslouží žádné jiné činnosti, než k závodům v zápřeži. Protože však jde o plemeno dokonale prošlechtěné, neobyčejně rychlé a výkonné, věnuje se jeho chovu mimořádná pozornost a američtí klusáci se vyvážejí do celého světa pro zlepšení výkonnosti jiných plemen klusáků. Závody klusáků jsou v USA velice oblíbené, jen maličko zaostávají za dostihy plnokrevníků a patří také k finančně nejvýnosnějším. Pochopitelně, že ceny špičkových koní dosahují astronomických výšek.
Americký klusák zastínil všechny evropské klusáky, a tak se na klusáckých závodech na celém světě setkáváme převážně se zvířaty, která mají alespoň z části americkou krev.

Australský honácký kůň

7. srpna 2007 v 17:57 | Katka |  x Plemena koní x
První koně připluli do Austrálie z jihoafrického Kapska. Postupně jich bylo dováženo stále více, hlavně angličtí plnokrevníci a arabi. Díky těmto plemenům vznikl waler, vyšlechtěný v Novém Jižním Walesu. Potomkem těchto prvních koní je americký honácký kůň, odvozený od walera a importovaných plemen koní a rovněž brumby, zdivočelý kůň australského vnitrozemí...
Toto původní australské plemeno je obdobou dobytkářských koní Severní a Jižní Ameriky. Je to tvrdý pracovní kůň s vlohami pro práci s pasenými stády, vytvořený na základě dovezených plemen, mimo jiných i severoamerického kovbojského koně quartera, a to po druhé světové válce. Tito koně dál nosili název původnějšího typu, walera, ač s ním něměli mnoho společného. Teprve v roce 1971 dostali dnes používané jméno, ale někdy se dosud mylně označují jako waleři.
Australský honák má jen nepatrný podíl vnitrozemských honáckých koní a poníků, je zušlechtěn angloaraby, americkým kovbojským koněm (quarterem), peršerony a anglickými plnokrevníky. Je to spíše typ než ustálené plemeno, i když se nyní na jeho upevnění usilovně pracuje (Australian Stock Horse Society). Pracovní schopnosti jsou však dosud považovány za důležitější než exteriér a povaha koně.
Všichni australští koně vznikli na základě dovezených plemen i nečistokrevných pracovních koní nejrůznějšího původu, a to za pouhá dvě století. První koně byli dovezeni roku 1798, o dvacet let později jich žilo na celém kontinentě 4564. Ještě před polovinou 19. století se začali dovážet arabi a plnokrevníci, a tak vznikl první australský typ jezdeckého koně, v podstatě angloarab vynikajících kvalit. Choval se hlavně v Novém Jižním Walesu, a proto se nazýval waler. Po roce 1851, v období zlaté horečky, však bylo mnoho farem opuštěno a ušlechtilí koně zdivočeli a křížili se s poníky. Po roce 1880 je chovatelé začali odchytávat a křížit se zbylými koňmi z Nového Jižního Walesu a s novými importy, takže vznikl nový typ walera, otužilejší, výkonnější a skromnější než původní angloarab, skvělý jezdecký a pracovní kůň dokonale přizpůsobený drsným podmínkám. Waleři se stali nepostradatelnými a vyváželi se i do Afriky, Indie a do Palestiny hlavně pro vojeskné účely. R. S. Summerhayes píše ve své knize Observer´s Book of Horses and Ponies, 1968, že v době mezi bitvou u Waterloo (1815) a krymskou válkou (1854) měla Austrálie pravděpodobně nejlepšího jezdeckého koně. Waler byl spíše než plemeno typ. Ačkoliv nebyl mimořádně rychlý, byl velmi rychlý a vynikal pozoruhodnou životností. V kohoutku měřil 152 - 163 cm, měl pevné, kvalitní kosti a mohl nést až 102 kg. Byl houževnatý, odolný, odolný vůči horku a nemocem. Tento kůň také dobře skákal, v roce 1940 dosáhl waler skokanského rekordu 254 cm. Vynikající vlastnosti se však staly zkázou tohoto typu koně - za první světové války dodala Austrálie Spojencům 120 000 koní, kteří se po válce kvůli přisným karanténním předpisům nesměli vrátit domů a většinou byli postříleni. Chov walerů se z této rány nikdy nevzpamatoval, zbytky walerů dožívaly v britské armádě v Indii kolem roku 1930. V Austrálii se sice až do druhé světové války udržovaly místy malé počty typických walerů, ale stále jich ubývalo a kvalita chovu se zhoršovala. Po druhé světové válce se do Austrálie začala dovážet ve větším počtu evropská a americká plemena a z jejich směsi vznikl zcela nový typ koně, australský honák.
Australský honácků kůň je poněkud nevyrovnaný, ale v poslední době se jeho vzhled stále zlepšuje a stále více se prosazuje vliv anglického plnokrevníka. Vlastnostmi a typem poněkud připomíná kvalitního huntera, je přirozeně vyvážený, má jisté chody a dokonalý pohyb v terénu. Vyniká rovnováhou, orientací a vytrvalostí, jedním slovem je to perfektní kůň do drsné přírody. Přikřížením amerického quartera v roce 1954 získal rychlost, obratnost a také skokové schopnosti, takže se postupně vyrovnává někdejšímu proslulému walerovi. Po kovbojském koni zdědil také vlohy k práci s dobytkem, ale dnes se již uplatňuje i jako všestranný jezdecký kůň a k těžké práci se využívá v menší míře než v poválečných letech. Přesto si zatím své výborné vlastnosti uchovává, zejména odolnost vůči horku, skromnost a velmi pevné zdraví. Je schopen unést značnou váhu (100 kg), a to i na velké vzálenosti v neschůdném terénu.
Kůň je neuvěřitelně vytrvalý, jako byli i jeho předchůdci. Roku 1917 přešli australští jezdci z Allenbyho jezdeckých jednotek 274 km na 4 dny při teplotě 37,8 °C.
Australský honák může měřit v kohoutku 152 až 165 cm, ale i více, pokud je souladný. Vzhledem připomíná plnokrevníka s hrubší hlavou a krátkýma, velmi pohyblivýma ušima. Typickou vlastností jsou široké a velmi pohyblivé nozdry, důležité pro dobrý výkon v horkém a prašném prostředí. Povoleny jsou všechny barvy, i když hnědá je nejčastější. Kůň má výrazný kohoutek, dlouhý a svalnatý krk, hluboký hrudník, hřbet a bedra mocně osvalené. Zvlášť silná je záď s nízko nasazeným ocasem a největší důraz se klade na kvalitu nohou a tvrdost a správné uváření kopyt. Mnozí koně mají ještě strmé spěnky, takže jízda na nich není příliš pohodlná, ale i to se rychle mění.
Australští chovatelé usilují v poslední době o to, aby se honácký kůň vyrovnal někdejšímu walerovi i po povahové stránce. Waleři byli totiž proslulí skvělým charakterem, ochotou, pracovitostí a přátelským vztahem k člověku. Jejich krutý osud z nich v Austrálii vytvořil jakési měřitko všech koňských ctností, což dokládá i bronzový pomník v Sydney, vztyčený na paměť jezdeckých pouštních oddílů. Výslovně je zde řečeno: "...a jejich přátel, statečných koní, kteří je nesli přes Sinajskou poušť do Palestiny v letech 1915 až 1919. Snášeli rány, žízeň, hlad i únavu a nikdy nezklamali. Žádný z nich se nevrátil domů."
Honácký kůň je nesporně inteligentní a všestranné zvíře, učenlivé a schopné, avšak značně temperamentní a povahově dosud nevyrovnané. To plyne i z rozdílného využití. Koně pracující v tvrdém terénu se stády jsou samozřejmě mnohem soběstačnější a tvrdohlavější než čistě jezdečtí koně určení k rekreačnímu ježdění. To samozřejmě vyplývá z nároků, které se v australském vnitrozemí na tyto koně kladou. Jejich pracovní podmínky jsou totiž daleko tvrdší než ty, jimž čelí kovbojští nebo gaučovští koně v Americe. Obecně však platí, že australský honácký kůň nemívá špatnou povahu a není zlomyslný ani úskočný.
Rychlý růst mechanizace amotorizace snižuje počty honáckých koní pracujících na ovčáckých stanicích a farmách. Avšak rozhodně nejde o naprostý ústup koní. Těžkou práci přebírají stroje, ale vztah lidí a jezdeckých koní se prohlubuje. Stále se zvyšuje zdatnost a všestrannost zvířat a důrazněji se prosazují v nejrůznějších rekreačních a herních aktivitách. Je zajímavé, že stoupá využití těchto koní zejména v turistice na koni a v dálkových jízdách, patrně pro jejich orientační schopnosti a neúnavnost. Ačkoliv se v Austrálii chovají i čistokrevní američtí quarteři, australský honák si udržuje před nimi předstih i v místní formě westernového ježdění.
Na rozdíl od walerů, kteří byli vyhledávaným zbožím a uplatňovali se v mnoha oblastech Asie a Afriky, australský honácký kůň se mimo rodný světadíl objevuje jen zřídka, patrně proto, že zatím namá příliš atraktivní vzhled a v moderní době už nenachází tradiční uplatnění.

Azteca

7. srpna 2007 v 17:55 | Katka |  x Plemena koní x
Azteca je mexické národní plemeno. Většina koní chovaných v Mexiku jsou potomci španělských koní, anebo importy ze Španělska a Portugalska. Španělští koně byli v Mexiku vždy upřednostňováni a stali se rovněž zakladateli nového plemene Azteca.
Chov aztecy začal v roce 1972. Křžili se andaluští koně s americkými quartery. V menší míře se využívalo spojení andaluských hřebců s criollskými klisnami. Brzy poté si někteří z předních chovatelů uvědomili, že je důležité zavést do chovu koní systém, a že celý chovu potřebuje odborný a náročný dohled. Soukromí chovatelé totiž působili naprosto samostatně a množství koní, které vyprodukovali, byli slabí jedinci různých typů. Na tomto základu se nedalo založit nové plemeno.
Několik věcí měli mexičtí chovatelé na zřeteli, když formovali svoje ideální plemeno, které nazvali Azteca. Kůň musel splňovat požadavky mexických kovbojů (tzv. "charro"), kteří potřebovali koně vhodné pro práci s dobytkem. Koně měli následovat tradici koní přivezených španělskými konkvistadory do Mexika, ale měli být unikátní, aby mohli nést název "Mexický národní kůň".
Soukromí rančeři v Mexiku a organizace "Azteca Horse Research Center", vyvinuli dnešní fenotyp díky rozsáhému vědeckému výzkumu. Celkový přístup byl navrhnutý tak, aby byli produkováni koně s vynikajícími fyzickými schopnostmi, pohybovým nadáním, rychlostí, vytrvalostí, sílou, inteligencí a ochotou pracovat s člověkem. První Azteca, hřebec jménem Casarejo, se narodil roku 1972 v Mexiku u jezera Texcoco na "Centro de Reproduccion Caballar Domecq". Byl výsledkem spojení španělského hřebce Ocultado a klisny plemene quarter Americana. Od té doby se plemeno rozvíjelo díky pečlivě kontrolovanému chovu, přísnému inspekčnímu systémemu a nepřetržitým vědeckým výzkumům. Úmysl produkce tohoto plemene je kombinovat kvality andaluského koně a quartera, který byl také založen na španělské krvi.
V listopadu roku 1992 vznikla v Mexiku mezinárodní asociace plemene Azteca (International Azteca Horse Association). Ve stejné době vznikly přidružené regionální organizace v Kanadě (AzHAC) a v USA (AzHAUS). Světový registr aztéckých koní je udržován asociací "Asociacion Mexicana de Criadores de Cavallos de Raza Azteca" (The Azteca Horse Association of Mexico). Toto je jediná organizace na světě schválená mexickou vládou, která může oficiálně registrovat koně tohoto plemene. V současné době je registrovaných asi 1000 koní.
Azteca vznikl křížením andaluských koní, criollů a quarterů a nesmí mít více než 3/4 krve některého z těchto zakládajících plemen. Azteca je atraktivní teplokrevné plemeno, které se vyskytuje ve všech plných barvách. Hlava je štíhlá, elegantní s rovným nebo mírně klabonosým profilem, výmluvnýma a inteligentníma očima a špičatýma ušima. Krk je dobře osvalený a jemně klenutý. Kohoutek je vysoký, záď kratší a šikmá. Hrudník je hluboký a široký a plec dlouhá a správně sešikmená. Nohy jsou dobře osvalené a kopyta tvrdá a dobře tvarovaná. Hříva a ohon jsou dlouhé. Hřebci měří v rozmení od 152 do 165 cm, klisny 150 - 162 cm.
Azteca je všestranně nadané plemeno. Vyniká v činnostech které vyžadují inteligenci, odvahu, hbitost, bystrost, sílu, eleganci a styl.
Využívá se v klasickém ježdění (vyniká v drezuře), westernovém sportu, pólu a je vynikající jako rekreační kůň.

Arabský plnokrevník

7. srpna 2007 v 17:54 | Katka |  x Plemena koní x
"Když Bůh stvořil koně, pronesl k tomuto pozoruhodnému zvířeti: Tobě rovného jsem neudělal, všechny poklady Země leží mezi Tvýma očima..." praví se ve svaté knize islámského náboženství, v koránu. Roli stvořitele koní sice muslimové přisoudili Bohu, sami však jeho dílo ještě zdokonalili. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, ve vyprahlých pouštích Arábie, v končinách krajně nehostinných, vychovali nekrásnější a nejušlechtilejší koňské plemeno. Vznikla nová podmanivá krása plná tajemství, svobodná a překypující životem - koně jak z Pohádek tisíce a jedné noci...
Arabský kůň je bezpochyby nejkrásnější ze všech koní, je to také nejstarší a nejčistější ze všech plemen, které bylo starostlivě šlechtěno tisíce let. Arabský kůň se označuje jako "zdroj" všech světových plemen. Díky své genetické čistotě vtiskuje svému potomstvu vlastní silný chlarakter a konstituční tvrdost a ušlechtilost jako zjemňující vliv. Hrál významnou roli při vývoji většiny známých plemen, ale jeho největším přínosem byl podíl na vzniku anglického plnokrevníka. Ačkoliv anglický plnokrevník je větší a rychlejší než arab, přesto nemůže zapřít životnost, zdraví, inteligenci a krásu, kterou zdědil právě po tomto předkovi...
Nejcennější ze všech světových koní dostal jméno podle Arabského poloostrova, kde se toto v podstatě přírodní plemeno ustálilo. Z tohoto území samozřejmě nepochází, protože zde v poledové době divocí koně nikdy nežili. Zřejmě sem přišli přes Mezopotámii někdy ve 3. tisíciletí př. n. l. Zásluhou arabských beduínů je prošlechtění tohoto plemene, ale hlavně udržení původního rázu i při expanzi do okolních zemí po 7. století n. l.
Podle některých anatomických znaků, a také podle archeologických nálezů, je arab spřízněn s íránskými plemeny i s původním přírodním kaspickým ponym. Na formování plemene se podílely hlavně specifické podmínky teplé pouštní oblasti v nitru Arabského poloostrova, zejména v pahorkatině mezi Medinou a Riádem, dříve označované jako Nadžed. V drsných podmínkách získal arab tvrdost, vytrvalost, odolnost a hlavně skromnost. Je to prakticky jediné čistokrevné plemeno na světě, protože jeho rodokmen je dokumentován od 7. století n. l. a po celou tu dobu byl chov přísně výběrový, bez přikřížení.
Kmeny Beduínů v Arábii mají jen málo psaných záznamů, ale rodokmeny svých koní se učily zpaměti. Jeden z prvních psaných záznamů o arabském koni zachytil arabský historik El Kelbi v r. 786, který načrtl historii a rodokmeny arabů od r. 3000 př. n. l. až ke klisně Baz a hřebci Hoshabovi. Klisnu Baz údajně zajal v Jemenu Bax, Noeho prapravnuk, který byl krotitelem divokých koní. Dílo El Kelbiho je však spíše archeologické než reálné, ale podtrhuje starobylost tohoto plemene. Později emír Abd-el-Kader (1808 - 1883) ve svých dopisech francouzskému generálovi Dumasovi (1803 - 1871) rozdělil historii tohoto plemene do čtyř epoch: od Adama po Ismaela, od Ismaela po Šalamouna, od Šalamouna po Muhammada a od Muhammada dodnes. Zaznamenal také pověst o stvoření koně, půvabnou, ale zcela neodpovídající vývojové teorii: "Když bůh chtěl stvořit koně, řekl jižnímu větru: ´Chci z tebe udělat živou bytost, zhmotni se!´ A vítr se zhmotnil. Ihned se objevil archanděl Gabriel a přinesl plnou hrst prachu, kterou nabídl bohu a ten udělal hnědáka a ryzáka, a přitom řekl: ´Tvé jméno je Kůň. Učinil jsem tě arabem a dal ti červenou barvu mravenců. Zavěsil jsem štěstí do kštice, která visí mezi očima, učinil tě pánem jiných živočichů. Lidé tě budou následovat, kamkoli půjdeš; budeš stejně dobrý k honbě jako k letu; bohatí budou jezdit na tvém hřbetě a štěstěna bude přicházet díky tobě.´ Pak vtiskl koni známku slávy a štěstí, malou bílou známku do středu jeho čela."
Tradiční rozdělení podle Abd-el-Kadera do čtyř etap samozřejmě neodpovídá. První období, tedy před rozdělením židovských a arabských kmenů, není dokumentováno vůbec a je pravděpodobné, že v té nejstarší době v Arábii žádný kůň nežil. K druhému období se dochovaly pouze báje, ale žádné reálné skutečnosti. Nesporně však ve 2. tisíciletí př. n. l., tedy před králem Šalamounem, již koně na Arabském poloostrově žili (Ismael, nevlastní syn Abrahamův a praotec beduínských kmenů, byl možná první osobou, která v Arábii koně užívala). Mohli se sem dostat mnoha cestami, buď z Persie nebo z Mezopotámie, protože v obou těchto oblastech byli již koně známi. Persie, dnešní Irán, patří nesporně k nejstarší oblasti šlechtění koní a Mezopotámie se s koňmi seznámila prostřednictvím mnoha nájezdů kočovných i kulturních národů. Třetí období je již reálné. Šalamoun zcela přehlížel izraelský zákon, který zakazoval chov koní jako modlářství (ještě král David ukořistěné koně zabíjel) a naopak se zasloužil o jeho rozvoj. Měl údajně 1200 koní jezdeckých ve vlastních stájích a přes 40 000 koní pracovních na obchod, když je z Turecka dovážel do Egypta. A že v době Šalamounově byli koně skutečně předmětem intenzivního obchodu, to dokazují obrovské stáje v pevnosti Maggido a četné zprávy o obchodu s bohatými státy na Arabském poloostrově, například se Sábou. Beduínské kmeny na Arabském poloostrově v té době koně znaly a věnovaly jim velkou pozornost.
Vlastní dějiny arabského koně se však datují od vystoupení Muhammada (570 - 632), původně obchodníka, který žil až do své čtyřicítky bezvýznamným životem, jako manžel o mnoho starší, bohaté ženy a nebyl ani příliš vzdělán. Muhammad se, poté co se obrátil na víru v jednoho pravého boha, sám prohlásil za nového proroka, soustředil kolem sebe hlouček stoupenců, který se zanedlouho rozrostl na sektu. To už celá Mekka zbystřila, Muhammadova kázání zaváněla buřičstvím, beduíni proto muhammedánům zabavili veškerý majetek a vyhnali je do křesťanské Hebeše. Muhammad v sedle koně dlouho bloudil pouští, poté se však vrátil do Mekky. Vše nasvědčovalo tomu, že jeho učení zanikne, Muhammad však dostal poselství z Mediny. Tamní občané mu vzkázali, aby přišel a vládl městu ve jménu Boha. Beduínům v Mekce bylo okamžitě jasné, co by to znamenalo, kdyby buřičský kazatel ovládl město ležící na jejich hlavním karavanním tahu do Sýrie - rozhodli se, že Muhammad musí zemřít. V noci vnikli do Muhammadova domu - prorok však nečekal, už dávno měl nachystané koně a vrahům unikl. Pronásledovatelé předpokládali, že se dal severním směrem, Muhammad však zvolil jinou taktiku - se svou družinou prchal nejprve na jih. Mlčenlivá poušť, jezdci v sedlech ženoucí koně, strach ze smrti v zádech a klenba hvězdné oblohy nad hlavou - tak vypadala Hidžra, památná noc 6. července roku 622, počátek islámského letopočtu a - jak se později ukázalo - i jedno z nejdůležitějších dat v dějinách chovu koní. Zvířata cválala po několik dní, chlad noci se střídal s poledním žárem, žhavé slunce se opíralo do jejich zpocených, vyčerpaných těl, štvanci na jejich hřbetech je však nelítostně pobízeli dál. Konečně prorok zavelel k odpočinku a přikázal napojit koně z nedaleké říčky. Muhammad sledoval, jak se vysílená, žízní sužovaná zvířata hrnou k vodě a v té chvíli dostal nápad: aby si ověřil bezpodmínečnou poslušnost, vydal z malé trubky signál svolávající nejen poutníky, ale i koně k dalšímu pochodu. Ze stáda valícího se k napajedlu se oddělilo pět klisen. Aniž svlažily pysky, vrátily se k svému pánovi. Unešený Muhammad v tom spatřil šťastné znamení a rozhodl se, že z těchto koní postaví velkolepý chov. Honosně je označil jako "klisny Prorokovy", přidělil jim tajemná jména Sak-La-We (což je volně přeloženo jako "ta, která v mládí utrpěla těžkou zkoušku), Ku-Hai-Lan, U-Bai-Ian, Had Ban a Ham-Da-Na (všechna ta jména obsahují chválu či ocenění). Do historie klisny vešly též pod současným legendárním názvem Al-Kham-Sa neboli "Všech pět".
Jakmile Muhammad dorazil se svými druhy oklikou do Mediny - bylo to 20. září roku 622 - sebral početné vojsko a začal šířit islám. Správně pochopil, že bez výkonných koní by neměl vyhlídku na úspěch - zařadil "Všech pět" okamžitě do chovu. Klisny skutečně začaly rodit potomstvo nebývalých kvalit. Arabští koně tak nastoupili cestu vstříc světové slávě...
Všichni praví arabové musí mít tyto klisny v rodokmenu a jejich chovatelé znají ještě dnes předlouhé rodokmeny zpaměti. Za nejušlechtilejší se považuje typ Kuhaylan, "černá antilopa" (i když jde většinou o hnědáky). Bílá barva a vrcholná elegance se pojí s typem Saklaví (Siglavy). Další kmeny jsou Hamdani, Muniqi a Hadban. Je ovšem nutno poznamenat, že následkem toho, že arabština nepíše samohlásky, došlo k mnohému zkreslení těchto jmen, takže v literatuře bývá kolem "posvátných klisen Muhammadových" zmatek. Spolu s arabskou invazí se arabský kůň rozšířil téměř do celého Starého světa a vydatně ovlivnil chovy koní v Evropě, jižní polovině Asie a nakonec i v ostatních světadílech. Hodnota araba byla plně oceněna teprve v 18. a 19. století, kdy šlechtitelské rodokmeny začaly získávat ušlechtilé arabské koně pro své hřebčíny. Původně totiž byly klisny čistokrevných arabů zcela neprodejné a bylo obtížné získávat i kvalitní hřebce. Koncem 19. století se však poměry podstatně změnily, a tak se arabští koně dostali do celého světa a v pečlivě řízených chovech se dále rozvíjeli.
Arabský kůň je ojedinělé plemeno, poznamenané vyhraněným prostředím, v němž se vyvíjelo. Je to kůň výhradně jezdecký, velmi životný, zdravý, inteligentní a učenlivý. Arabští koně jsou vesměs individuality a zejména hřebci mají vyhraněný charakter. Přesto jsou to koně mírumilovní a snadno ovladatelní.
Typickým znakem araba je krátká, ušlechtile utvářená, suchá hlava s výrazně prohnutým profilem a široké, klenuté čelo pokračuje mezi očima štítovitou vyvýšeninou zvanou džiba (jibbah).Hlava se napojuje na krk zvláštním obloukem, zvaným mitbah. To mimo jiné umožňuje velkou pohyblivost hlavy. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, u hřebců má mírný náznak hřebene. Arab se liší od všech ostatních koní krátkým hřbetem, protože má jen 16 párů žeber a 5 bederních obratlů. Následkem toho je jeho kříž rovný a ocas vysoko nasazený. Ten se skládá ze 16 obratlů. Pouštní původ tohoto plemene prozrazuje tenká kůže, pod kterou se zřetelně rýsují cévy a šlachy, krátká, jemná srst a hedvábná hříva i ohon. Pohyb po tvrdém kamenitém podkladě přispěl k vývoji štíhlých suchých nohou se skvělými klouby a tvrdými, zdravými kopyty. Vydatný pohyb v horkém suchém vzduchu ovlivnil tvar chřípí a velmi pohyblivých, široce otevřených nozder. Uši jsou velmi pěkně utvářené a oči velké a zářivé, mírně prohnutý "štičí" profil pak výraz koně dotváří. Nejoblíbenější barvou arabů v evropských i amerických chovech je bílá, avšak ve své vlasti byli arabi hnědáci, ryzáci i vraníci. Arab je poměrně malé plemeno, povolená výška je od 144 do 152 cm, avšak menší postava není u araba na závadu. I když je arab nízký, nikdy se nepočítá k ponyům. Tradičně se u arabů hříva ani ocas neupravují. Žíně se nesmějí protrhávat ani přistřihovat a důležité je i přirozené vysoké nesení ocasu. Chody jsou vesměs vynikající, plavné, lehké a prostorné, jako kdyby se kůň pohyboval na pružinách. Přestoře je arab konstitučně jemný, váží do 400 kg, jezdec do 90 kg by mu neměl činit problémy.
Již vzhled ukazuje, že jde o zvíře velmi vnímavé, bystré a všestranně nadané. Drsné podmínky jeho původní vlasti umožnily arabovi rozvinout skvělý zrak i čich, neméně znamenitý sluch a jedinečný orientační smysl. Zvíře vyniká velkým temperamentem, ale současně je dobře ovladatelné a s chutí se učí různým trikům. Arabská tradice tvrdí, že tento kůň je neobyčejně oddaný a věrný svému pánovi, což dokládá mnoha působivými historkami.
Arabský kůň je výhradně jezdecké plemeno a v minulosti posloužilo ke vzniku mnoha dalších plemen, závodních i pracovních. Arabskou krev má v sobě většina cenných jezdeckých koní...
V 18. a 19. století začaly významné státní hřebčíny jako Marbach v Německu, Janow Podlaski v Polsku, Bábolna v Maďarsku a ve Francii Pampadour, Pau, Tarbes a Gelos rozvíjet chov arabských koní, ale stejně důležité byly i některé soukromé chovy. Rodina Potockich, navazující na dlouholetou tradici chovu arabů v Polsku, chovala vynikající arabské koně ve svém proslulém hřebčíně Antoniny. Tyto odchovy ovlivnily araby na celém světě. Ve Velké Británii založili Wilfrid a Anne Scaven Bluntovi hřebčín Crabbet, kam umístili koně získané během cest po Arábii v letech 1878 a 1879. Tehdy už se v chovech začínala projevovat degenerace. Později koupili zbytky z nejproslulejšího stáda arabů na světě, které patřilo pašovi Abbasu I. Koně z Crabbetu se stali základem chovů nejen v Británii, ale i ve Spojených státech, v Austrálii a Jižní Africe.
Dnes se nejčastěji chovají biotypy: Koheilan, Siglavi a Munighi.
Koheilan chatakterizuje široké, vypouklé čelo, dlouhá obličejová část s jemnými pysky, mozková část je krátká, tělo je hluboké a široké o dlouhých liniích. Předramení je dlouhé, nadplecí krátké. Stavba těla je celkově vysoce proporciální a harmonická. Typickou barvou je hnědá. Koheilan je symbolem síly a odolnosti, je to sportovní kůň. Biotyp Koheilan zahrnuje asi 105 rodin (Haifi, Jallabi, Krush, Hamdan, Hadban a další).
Siglavi má vypouklé čelo a krátkou obličejovou část, dlouhou mozkovou, široký a hluboký hrudník. Je velmi harmonického rámce, barvou šiml. Je symbolem krásy a elegance. Je vhodný na výstavy.
Má mělké čelo, dlouhou obličejovou část s rovným, nebo mírně klabonosým profilem, mělký dlouhý trup na vysokých nohou, se slabě rozvinutou zádí a silně rozvinutým předkem. Typová barva je kaštanová. Je vyšlechtěn pro dostihy.
Koheilan a Siglavi jsou klasickými rody, naproti tomu Munighi je moderní dostihový kůň. U arabského plemene jde o to, aby byla zachována ušlechtilost, "suchost", dobré zdraví, dokonalé chody, energický temperament a dobrý charakter.

Appaloosa

7. srpna 2007 v 17:53 | Katka |  x Plemena koní x
Appaloosa je americké skvrnité plemeno, které chovali indiáni Nez Percé, vlastním jménem Numipu. Kolem roku 1730 přejali od Šošonů chov koní, zdivočelých potomků stád dovezených španělskými dobyvateli. Numipové původně žili od středního Idaha po západní Oregon, postupně byli bělochy vytlačeni a násilně přestěhováni do rezervací. Hlavní oblastí chovu byla chráněná údolí řek Snake (Hadí), Clearwater a Palouse...
Jako mnoho amerických plemen, je i appaloosa potomkem španělských koní, kteří byli dovezeni do Střední Ameriky a odtud se rozšířili na sever. Indiánští chovatelé pak tyto koně zdokonalili a vytvořili velmi otužilý a všestranný typ koně s výbornou povahou. Appaloosa by pravděpodobně vyhynula jako většina idniánských plemen, ale její skvrnité zbarvení, zděděné po španělských předcích, vzbudilo pozornost několika nadšenců, kteří plemeno zachránili.
Appaloosa byla omezena na poměrně malé území v severochýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a Idahu. Tato oblast je poměrně suchá, drsná a málo schůdná, jen říční údolí poskytují lepší podmínky. Koně se do této oblasti dostali z Mexika, zřejmě prostřednictvím sousedního kmene Šošonů. Šlo jistě o omezený počet zvířat, takže se zde upevnilo přirozené plemeno s charakteristickými znaky, které nemá na světě obdoby. Indiáni kmene Numipu věnovali svým koním mimořádnou pozornost a uplatňovali velmi správné chovatelské zásady. Od roku 1730 cílevědomě šlechtili koně, včetně kastrování hřebců, kteří nesplňovali požadovaný standard a prodej nevyhovujících klisen jiným kmenům. Ačkoliv barvě odznaků koní přikládali podobně jako jiné indiánské kmeny veliký význam, Nez Percéové požadovali především skromné, vytrvalé pracovní koně, kteří by se hodili i pro válečné účely a k lovu. V roce 1806 je o nich zvláštní zmínka ve zprávě z výzkumné cesty Lewise a Clarka k Tichému oceánu; kvalitu koní Nez Percéú náležitě ocenili. Plemeno však bylo téměř vyhlazeno o 70 let později...
Vláda tehdy zabrala indiánskou půdu a indiáni z kmene Nez Percé museli podepsat dohodu přesídlení do rezervací. Zde žili ve špatných podmínkách na nepatrné části svého bývalého území a museli chov koní omezit. Asi 740 členů na dohodu nepřistoupilo a v roce 1877 se pokusilo pod vedením náčelníka Josepha o odvetu. Pokusili se probít do Kanady, kde se chtěli usadit. Po 1900 kilometrech útěku je americká armáda na hranicích dostihla, v bitvě porazila a zbytky donutila k návratu do Kansasu, kde zakrátko vymřeli. Appaloosa živořila až do roku 1938, kdy se jí ujali chovatelé z městečka Moscow v sousedství rezervace Nez Percéů. Ustanovili Appaloosa Horse Club, který se pokusil na základě několika málo potomků koní Nez Percé plemeno vzkřísit. Plemeno se rozmnožilo a stalo se oblíbeným honáckým koněm. Dnes už se chová v USA ve statisícovém množství (registr plemene je třetí největší na světě a eviduje na 400 000 koní) a vyváží se i do jiných částí světa. Chová se i v Evropě, zejména pro reprezentační účely a westernové ježdění. Ve Spojeném království existuje velmi aktivní British Appaloosa Society (přičleněná k Appaloosa Horse Club). Plemeno je bezděčnou připomínkou faktu, že bezohledná politika vybíjení indiánů kromě kulturních škod připravila lidstvo o mnoho zajímavých přírodních plemen koní i dalších domácích zvířat.
Appaloosa je přirozené plemeno, ustálené v extrémních podmínkách. Charakteristickým znakem je krátká a řídká hříva a slabě ožíněný ocas, což je přizpůsobení pohybu v trnitých křovinách. Právě tento znak je však těžké v chovu udržet, není dominantní. Původí appaloosa byl poměrně drobný kůň s velmi suchou stavbou a vynikajícími končetinami, zejména tvrdým kopytem. Šikmá plec zaručuje lehký, dlouhý a pružný krok. Toto plemeno vyniká snadnou orientací a obratným pohybem i v zarostlém a kamenitém terénu.
Moderní appaloosa měří v kohoutku 147 - 150 cm, původní koně byli asi o 5 - 10 cm nižší. Obvod hrudníku je poněkud menší, pod 180 cm, obvod holeně asi 20 cm. Typickým znakem appaloosy je dobře viditelné bělmo kolem celé duhovky, skvrnitá kůže na chřípí a kolem genitálií, pestré zbarvení srsti a černo-bíle svisle pruhovaná kopyta, která jsou údajně mnohem pružnější než jednobarevná. Žíně hřívy a ohonu tvoří obyčejně prameny a jsou jemné a řídké. Jako u nejlepších honáckých koní je i tělo appaloosy kompaktní s dobře klenutými žebry. Délka krku je přiměřená tělu. Kohoutek je výrazný, šikmá plec podmiňuje dlouhý, lehký a pružný krok. Záď je mohutná, především u koní s přikříženou krví amerického honáckého koně. Appaloosa má pět základních typů zbarvení, někdy se jako zvláštní typ udává šesté zbarvení - dešťové kapky (raindrops).
-leopard (nesprávně tygr, správněji hermelín) - převážně bílý s tmavými vejčitými skvrnami po celém těle
-sněhová vločka (snowflake) - je naopak tmavé zbarvení s bílými kulatými skvrnami po těle, nejhustěji na zádi
-mramorový (marble) - má rozseté pestré skvrny po celém těle
-deka (blanket) - je označení pro tmavé zbarvení, kdy kříž a záď jsou buď bílé nebo skvrnité
-jinovatka (frost) - má drobné bílé skvrnky po celém tmavém těle, ale skvrny nejsou pravidelné, nýbrž větvené.
-dešťové kapky (raindrops) - bílý kůň má po sobě tmavě skvrny protáhlého tvaru, připomínající slzy
Zbarvení appaloosy je však velmi proměnlivé, někdy je blanket kombinován s raindrops a podobně. Je to zbarvení velmi atraktivní a tak ustálené, že se prosazuje i při křížení s jinými plemeny, například s americkým honáckým koněm, s americkým ponym nebo s coloradským rančerským koněm. Ovšem dnes se objevuje toto zbarvení i u velšských pony a jiných evropských koní. Zbravení appaloosa tedy již není vyhrazeno tomuto jedinému plemeni.
Appaloosa je velmi učenlivý, ovladatelný a skromný kůň. Díky zděděné obratnosti v pohybu neschůdným terénem se velmi snadno učí všemu potřebnému pro ovládání dobytka, pro westernové ježdění, ale i pro skokové soutěže. Tito koně jsou velmi tvrdí, ale pracují s elánem a vůči člověku jsou poddajní a učenliví. Plemeno si uchovalo mnoho přírodních vlastností, například schopnost se skvěle se orientovat v krajině, vyhledávat vodu a také se vypořádat s přirozenými nepřáteli. Appaloosy jsou na pastvině zcela samostatné a nepotřebují valný dohled.
Původní appaloosy sloužily hlavně k jízdě bez sedla a k nošení břemen. Indiáni většinou nepoužívali uzdu, jen ohlávku a spoléhali spíše na dokonalý výcvik koně. Jejich moderní potomci však pracují jako kovbojští koně, neboť zdědili skvělý cit pro práci s dobytkem. Třebaže jsou poměrně lehcí, dovedou na lase udržet i těžkého býka. Jsou výborní i pro rekreační ježdění a všechny druhy sportovních aktivit, pokud nejde vysloveně o dostihové záležitosti. Jejich vytrvalost a houževnatost se uplatňuje zejména v distančních jízdách. Zvláště oblíbeni jsou u orgánizátorů turistických vyjížděk, protože se v každém terénu pohybují velmi jistě a jsou zcela spolehliví. Je zajímavé, že appaloosy zdaleka nejsou tak lekavé jako jiní koně.
Tato mimořádná popularita má však i svou stinnou stránku. Původní rysy přírodního plemene se stále rychleji stírají. Je velmi těžké udržet ve změněných podmínkách a za změněného pracovního nasazení originalitu plemene. Pochopitelně lze uchovat atraktivní zbarvení (na to se velmi dbá) a existuje snaha zachovat i jemnou a řídkou hřívu a ohon. Avšak s větším zatížením a lepší výživou se ze štíhlých koníků stávají svalovci. Takže vlastně jen velmi málo dnešních amerických appaloos odpovídá typu svých předků. Klub chovatelů appaloos usiluje o uchování originálního rázu, ale komerční zájmy pracují proti němu. A tak jsou často v USA k vidění místo skutečné appaloosy efektně zbarvení honáčtí koně - však se také appaloosy často kříží s quartery a s jinými pracovními koňmi, stejně jako s poníky a jinými plemeny.

Achaltekinský kůň

7. srpna 2007 v 17:51 | Katka |  x Plemena koní x
Historie jezdectví, zvláště pokud se dotýká původu plemen koní, vede nevyhnutelně ke spoustě nejasností, protikladů a také záhad. Takovým je i achaltekinec, pouštní kůň, který žije v okolí oáz v Turkmenistánu. Společně s jomudem je příbuzným turkmenského koně. Možná, že turkmenský a achaltekinský kůň nejsou nic víc než varianty starobylého plemene, které už ve starověku obývalo přilehlé oblasti...
Achaltekinský kůň je starověké plemeno, vyšlechtěné kočovnými turkmeny zřejmě z tarpanů pouštního typu, neboť si dodnes uchovalo znaky pouštních koňovitých. Přestože se s těmito koňmi již od r. 1000 př. n. l. obchodovalo, vlastní chov zůstal omezen na vybrané části Turkmenie a teprve v novověku se zakládaly chovy i mimo tuto oblast. Chov se zřejmě řídil stejně přísnými pravidly jako chov arabských koní, a proto ruští hippologové považují tohoto koně za plnokrevníka. Patrně právem, původně bylo křížení nepřípustné.
Zprávy o tomto plemeni jsou staré nejméně 3000 let. Achaltekinské koně od kočovníků kupovali v 1. tisíciletí př. n. l. pro vojenské účely Peršané a údajně je sedlala i baktrijská garda Dareiova, která se střetla s Alexandrem Velikým. Údaj je věrohodný, protože starověká Baktrie ležela mezi řekami Oxus (Amu Darjou) a Margos (Murgab), tedy v dnešní Turkmenii. Udivující je jen počet - 30 000 jezdců. Chov v turkménských oázách a na hornatých okrajích pouště byl tak proslulý, že o koně měli zájem i čínští císaři. Zhruba od 2. stol. př. n. l. vídáme na čínských malbách vyobrazené vysoké koně s dlouhým krkem a malou hlavou, táhnoucí luxusní vozíky. Mohli to být docela dobře achaltekinci, získaní obchodem nebo ukořistění. Číňané totiž neváhali uspořádat tažení až do Farghany, aby se zmocnili "nebeských koní". Později se plemeno rozšířilo i do Arábie, Kazachstánu, Dagestánu a zásluhou ruských odborníků až na severní Kavkaz.
Achaltekinec je pouštní jezdecké plemeno s tenkou kůží bez podkožního tuku a s jemnou srstí, s řídkým hedvábným ohonem a hřívou, a okem ve tvaru mandle. Je prošlechtěné k rychlé jízdě s menší zátěží a pečlivě ošetřované, chráněné před chladem i slunečním úpalem. Mezi místními plemeny má výjimečné postavení, neužívá se k běžné práci a krmí se zvláštní dietou s vysokým obsahem bílkovin a tuku a malou dávkou objemového krmiva. Tradičním krmivem jsou například granule ze sušené vojtěšky, hrudky z ovčího tuku, vajec, ječmene a kvatlamu, nebo smažené těstové placky.
Podle západních požadavků není achaltekinec právě dokonalý. Je to štíhlý, nižší kůň (ideální výška 157 cm, průměr 154 cm, klisna o 2 - 5 cm nižší) s nápadně dlouhým krkem, jemně modelovanou hlavou nesenou vysoko nad kohoutkem, užším hrudníkem (obvod asi 167 cm), delším, měkčím hřbetem s náznakem štěpení zádě, zato s dobře vyvinutým hřbetním svalstvem. Má mimořádně dlouhé bérce a strmou spěnkou. Obvod holení je v průměru 18,9 cm. Kopyto je malé, s nízkými patkami, neobyčejně tvrdé, rohovina je velmi kvalitní. V přírodních podmínkách se neková.
Chod je vydatný, vyrovnaný, předností je mimořádná obratnost a rychlá reakce na terénní překážky. Krokem se achaltekinec pohybuje jen na pastvě. Klus je tvrdý a drobivý, pro jezdce velmi nepříjemný, ale cval je plavný, vyrovnaný, hladký. Mimochod se u tohoto plemene téměř nevyskytuje. Kůň se zdá mnohdy slabě osvalený, ale menší množství svalové hmoty je pro něj výhodou, ulehčuje mu snášení veder a lepší hospodaření s vodou. Ačkoliv postoj končetin nebývá korektní, protože vinou užší hrudi bývají přední nohy sblížené a zadní mají sklon k šavlovitosti, výkonnost tím rozhodně ovlivněna není. Je neobyčejně odolný a vytrvalý, stvořený pro distanční jízdy. Vydrží dlouho bez vody a krmení, snadno snáší vedro. Působivý je nejen hrdý postoj a neobvyklé držení hlavy, ale také srst vyznačující se výrazným kovovým leskem. Achaltekinský bělouš je stříbrný, plavák zlatý, hnědák bronzový či měděný. Vraníci jsou velmi vzácní.
Achaltekinec mívá tvrdou, svévolnou povahu a těžko se ovládá. Je to srdnatý kůň a rozhodně není bojácný. Svému stálému jezdci věrně slouží. Má výborný orientační smysl a skvělou paměť, takže se v známém terénu pohybuje zcela bezpečně. Výcvik tohoto plemene je obtížnější, místní lidé své koně ovšem zvládají skvěle a při dostizích jim ponechávají plnou vůli. Hřebci jsou dosti nesnášenliví, ale velmi soutěživí, klisny naopak mírné, výborné matky, které svá hříbata udatně brání. Plemeno se odchovává v přírodních podmínkách, klisny s hříbaty tráví první měsíce života v oázách.
V Turkmenii byl achaltekinec nejvíce ceněným jezdeckým koněm, který se uplatňoval dříve při přepadech karavan, později hlavně při vojenských příležitostech. Hippologové ruské říše jej považovali spíše za kuriozitu, ke zlepšení jiných plemen se využíval jen ve středoasijské oblasti. Jeho hodnocení se zlepšilo až v době mezi světovými válkami, kdy docházelo k pokusným křížením s evropskými plemeny. Je velmi vhodný pro individuální spolupráci s jedním jezdcem, horší je jeho "kolektivní" využití v jezdeckých oddílech.
Nejslavnější zkouškou vytrvalosti achaltekince byla jízda z Ašchabadu do Moskvy, kterou absolvovali v roku 1935 achaltekinští a jomudští koně. Trasa měřila celkem 4 128 km, z toho 960 km vedlo pouští. Cesta trvala 84 dní a tento výkon nebyl nikdy vyrovnán, natož překonán.
Na území bývalého SSSR slouží achaltekinec k mnoha sportovním soutěžím, například skokovým, dálkovým jízdám i k drezuře. Držitelem zlaté medaile z olympiády v Římě v r. 1960 za drezuru se stal Filatov na achaltekinském hřebci Absentu. V posledních letech se zvýšila účast jezdců z bývalých sovětských republik na mezinárodních jezdeckých soutěžích, ačkoliv podmínky nyní mají k požadované úrovni daleko. Nevyhnutelně se však styk s cizími ekipami a jezdeckými názory, jemuž dosud bránila železná opona, projevuje na zlepšení chovu sportovních koní. Dosud koně soutěžili v mnoha disciplínách bez naděje na úspěch, protože se nemohli vyrovnat s výkonnostními požadavky, což mělo vliv na řízení chovu. Výsledkem je, že doposud velice výjimečný achaltekinec se vyvíjí tak, aby vyhovoval novým kritériím, a začíná tudíž získávat vnější znaky, odpovídající obvyklému typu evropského soutěžního koně.
"Jeho běh je tak plavný, jako pohádkový ptačí let... jeho barva zlatá, jako záře slunce..."
Řadou pověstí a bájí je opředen štíhlý, lehkonohý kůň, jehož vzácná krása se snoubí se vznosným a plavným pohybem ve všech chodech. Jeho domovina se nachází mezi horskými hřbety Kopet-Dag a bezvodými černými písky pouště Karakum v jižní části Turkménie, kde byl více než tři tisíciletí chován na prahu jurty kočovníka. Byl to kůň horké pustiny, který doprovázel svého pána a jeho karavanu při dlouhých putováních. Snášel všechny těžkosti a útrapy válečného života za pochodu jednou z nejdrsnějších pouští světa a neměl soupeře v oddanosti svému pánu. Dodnes nese jméno kočovného kmene Achal-Teke, který tuto nehostinnou stepní a pouštní oblast kdysi obýval.
Prošly věky, změnily se civilizace, na místo jednoho národa nastoupil národ jiný, ale úžasní "Nebeští koně" neměli sobě rovné na celém světě. Díky izolované poloze oáz v Turkménii mohli být tito koně chováni ve své čisté podobě a v průběhu staletí se stále více rozvíjely typické vlastnosti a znaky ojedinělé rasy pouštních koní, která stojí v úzkém vztahu k arabským plnokrevníkům. Achaltekinští koně jsou nejoriginálnější a nejčistší formou starého turkménského kmene, a tím i nejstarší plnokrevnou rasou světa.
Achaltekinští koně patří do skupiny orientálních koní (podskupiny koní íránských) a podle ruských hippologů jsou předky koní arabských. Jejich vzácná krev koluje i v žilách anglického plnokrevníka, orlovského klusáka, karabašského, karabairského, lokajského, trakénského koně a mnoha dalších plemen.
Kůň plemene Achal Teke je pověstný svou tvrdostí, skromností, vytrvalostí a schopností zdolávat dlouhé jízdy v pouštním terénu.
Exteriérově se koně tohoto plemene podobají spíše anglickému plnokrevníku než arabovi. Jemná hlava se vyznačuje rovným profilem, dobře utvářenýma, pohyblivýma ušima a velké, výrazné oči vyjadřují citlivost, inteligenci a odvahu. Dlouhý, štíhlý krk je nasazen velmi vysoko, téměř kolmo k tělu, zatímco hlava s ním svírá úhel 45 stupňů. Díky dlouhému krku a držení hlavy se huba ocitá nad úrovní kohoutku, což je jeden z význačných rysů tohoto plemene. Kohoutek bývá vysoký a sbíhá k strmé pleci, trup je válcovitý, hřbet příliš dlouhý, hrudní koš mělký a bedra slabá. Záď koně je rovná a nízká a pro obvyklá měřítka nepřijatelná. Pánev je však se hřbetem v bederní oblasti dobře svázána, záď je šlachovitá a silná a poměrně dlouhá stehna jsou dobře osvalená. Končetiny jsou dobře osvalené, s čistými šlachami. Přední nohy obvykle stojí příliš blízko sebe, jsou však rovné s dlouhými předloktími. Dlouhé zadní nohy mívají často šavlovitý postoj a sblížená hlezna, s hlezenním klubem umístěným vysoko nad zemí. Drobná kopyta mívají často velmi nízké patky. Průměrná výška se pohybuje okolo 154 cm. Znakem plemene je krátký, hedvábný ohon, který bývá - podobně jako hříva - poměrně řídký. Kštice i hříva se často zastřihují nakrátko. Srst je neobyčejně jemná, přiléhavá a lesklá a kůže velice tenká, což jsou typické znaky pouštího typu. I přes výskyt celé řady konvenčních vad však působí achaltekinský kůň harmonickým dojmem a určitým druhem neopakovatelné, osobité krásy. Také pohyb achaltekince je mezi koňmi unikátem: staletí prožitá v krajině hlubokých písků vedla k adaptaci zvířat pro tyto náročné podmínky. Zvětšila se nášlapová plocha kopyta, takže se kůň tolik nebořil do měkkého písčitého podkladu a jeho pohyb se podobá spíše plavnému klouzání nad zemí bez jakýchkoliv otřesů nebo houpání.
U žádného plemene na světě není známa taková různorodost barev, jaká je právě u plemene Achal-Teke. Vyskytují se zde vraníci, bělouši, ryzáci i hnědáci, můžeme se však také setkat s albínem či zvířaty s krásným zlatistým nebo stříbřistým odstínem. K nejpůsobivějším jedincům patří zlatí ryzáci s lesklou srstí, která se podobá roztavenému kovu. Zvláště na slunci jsou tito koně neobyčejně krásní a není proto divu, že byli v minulosti zasvěceni bohu Slunce.
Achaltekinci se dělí na tři základní typy, které se od sebe liší tělesnými rozměry a stavbou těla. Jedná se o základní typ, střední typ a masívní typ.
Tyto typy jsou ovlivněny místem svého výskytu. Například v Dagestánské oblasti se můžeme setkat se středním typem, Turkmenská oblast je domovinou koní základního a středního typu a v Kazachstánské oblasti se chová typ masívní, který se také nejlépe hodí k jezdeckému sportu.
Každý z těchto typů je velmi zajímavý a jsou na něj kladená vysoká chovatelská i sportovní kritéria. Koně se podrobují výkonnostním zkouškám na dostihových drahách, jejichž hlavní centra se nacházejí ve městech Ašchabád a Tbilisi. Vrcholem těchto výkonnostních zkoušek je derby achaltekinských koní.
Turkméni, podobně jako Arabové, znají nazpaměť rodokmeny svých koní, které jsou tradicí sdělovány z generace na generaci. Koně jsou u nich velmi vysoko ceněni a nejlepší zvířata není možné odkoupit za žádnou světovou měnu. Kůň je zde majetkem i dobrým druhem svého pána. Hříbě, které se odstavuje ve věku dvou měsíců a často i dříve, je krmeno několikrát denně výhradně z rukou svého pána. Následuje potom člověka po celý svůj život, nesnese na sobě jiného jezdce a ochraňuje svého pána lépe než pes. Práce s výchovou achaltekinského koně je zdlouhavá a mnohem náročnější, než s jinými plemeny koní. Násilím se zde nic nezmůže - jenom bezmezná trpělivost a laskavost je odměněna cenou nejvyšší - důvěrou koně, který vloží do dlaní člověka celé svoje srdce. Takový kůň se stává spíše dalším členem rodiny nebo druhem, s nímž lze směle kráčet ke stupňům vrcholných soutěží.
Pro Turkmény je závodění na koních naprosto přirozené. Přitom však dopřávají svým zvířatům pouze dietu s vysokým obsahem bílkovin, například sušenou vojtěšku, kuličky z beraního loje, vejce, ječmen a quatlame, smažené placky. Také spásání sporé stepní vegetace nebývá možné každý den, a přesto se achaltekinským koním nemůže rovnat žádné jiné plemeno. Před poledním sluncem i nočním chladem je však nutné chránit koně plstěnými přehozy. Pozoruhodným jevem také je, že achaltekinským koním chybí stádový pud. Jsou zvyklí žít osamoceně se svým pánem a není radno je nechávat spolu pohromadě. Jsou to poměrně nervózní a tvrdohlaví koně, pokud si však člověk získá jejich důvěru, nikdy ho již nezklamou. Také nikdy vědomě člověku neublíží.
Metoda chovu s ohledem na původ byla u plemene Achal Teke používána řadu století, kdy ještě neexistovaly žádné plemenné knihy. Z tohoto období jsou také známá jména významných plemenných hřebců, jako byl například Jeverdy Teleke, Melekuš, Bek Nazar Dor a Karlavač. V roce 1926 bylo provedeno první zkoumání této rasy. Cestou výzkumu a s využitím archivů byla objasněná a zapsána větší část původu plemene Achal Teke a podařilo se udržet některé z linií až do dnešních dnů. Přesto zájem o achaltekinské koně klesal, i když se od roku 1921 chovali plánovitě na severních svazích Kopet-Dagu (pohoří v blízkosti Ašchabadu). V roce 1978 hrozilo tomuto plemeni úplné vymření. Tehdy zbývalo na celém světě pouhých 1350 koní včetně hříbat. Naštěstí se chovatelé stačili uvědomit hodnotu tohoto unikátního plemene a achaltekinské koně se podařilo zachránit. Centrum jejich chovu zůstalo pohoří Kopet-Dag, větší rozšíření existuje také v Turkménii, Kazachstánu, Uzbekistánu a Kirgízii.
Tento legendární bílý hřebec, který se mimo jiné zůčastnil i proslulých výkonnostních zkoušek na 4128 km dlouhé trase mezi Moskvou a Ašchabádem v roce 1935, vynikl i v rozmanitých sportovních disciplínách (v parkúru, kde překonával výšky 2,20 m, v drezúře, v trojboji) a v každé z těchto disciplín byl nejednou vítězem a ruským šampionem. Do chovu odešel Arab až v 19 letech, přesto však stačil přivést na svět řadu vynikajících hřebců, z nichž je pravděpodobně nejpopulárnější vraník Absent. S Filatovem v sedle vyhrál tento hřebec v drezúře zlatou medaili na olympijských hrách v roce 1960 v Římě a na OH v Tokiu roku 1964 byl třetí. A ačkoliv i Absent odešel do chovu až v 18 letech, měl dost úspěšných potomků, mezi nimi i hřebce Lakmuse, který byl v úzkém výběru koní pro OH v Soulu.

Anglický plnokrevník

7. srpna 2007 v 17:41 | Katka |  x Plemena koní x
Anglický plnokrevník vznikl v 17. a 18. století v Anglii, aby uspokoji vášeň šlechty a jejích králů pro koňské dostihy. Během posledních dvou století po celém světě rostla obliba dostihů plnokrevníků a plemeno se rázem stalo nejvýznamnějším z celé světové populace koní. Přispělo ke zlepšení vzhledu a pohybu, ale především ke zvýšení rychlosti, bojovnosti a psychické odolnosti mnoha plemen. Tyto vlastnosti jsou důsledkem upevněné dědičnosti, dosažené pečlivým výběrem v chovu.
V Anglii byli závodní koně odedávna velmi oblíbení. Již antičtí autoři se zmiňují o zálibě obyvatel Británie v závodech koní i zápřeží, a ovšem i o jejich bojovém využití. Již od dob Jindřicha VIII. se chovali v královském chovu v Hamptoncourtu španělští a italští koně, spříznění s berbery, kteří se křížili s rychlými domácími koňmi. Panovník dal zařídit hřebčín v Elthamu a svedl do něj koně z celé země. Koním, kteří z těchto stájí vzešli, se pro lehký a rychlý pohyb říkalo "hobby". Hobbies se zasloužili o to, že z dostihů se v Anglii stal nejslavnější sport, jenž byl obdařen přívlastkem "královský" nebo také "sport králů". Jindřichova dcera Alžběta I. dostihům zpočátku neholdovala - jednou je však náhodně navštívila se svou družinou a pak už si je natolik oblíbila, že je pravidelně nejen navštěvovala, ale také velkoryse podporovala. Závody se staly prestižní záležitostí pořádajících měst, protáhly se i několik dní - tím vznikaly tzv. meetingy. Počty přihlašovaných koní stoupaly. Královna Alžběta založila nový hřebčín v Tutbury.
Král Jakub I., Alžbětin nástupce, roku 1605 objevil při své vyjížďce táhlé pláně poblíž Newmarketu a zde postavil dostihové středisko s dráhou. Pečlivě upravenému povrchu se pak začalo říkat "turf". Zde se zrodily opravdu velké dostihy. Za Charlese II. přibylo dalších dvanáct závodních drah. Sám Charles stanovil pravidla dostihů a sám i závodil. Aby si Charles zajistil další generace závodních koní, vyslal sira Johna Fenwicka aby nakupoval orientální koně. Ten přivezl celé stádo arabských klisen. Cenné klisny vytvořily pak jádro vybrané skupiny tzv. "Royal mares" neboli "Královských klisen". K nim byla poté přiřazena legendární trojice orientálních hřebců - Berley Turc, Darley Arabian a Godolphin Barb.
Když se koncem 17. století výbojní Turci objevili při svých taženích povážlivě blízko evropského středu - až v Uhrách, vytáhly proti nim i anglické oddíly - a s nimi i jistý kapitán Robert Berley. Při obléhání města Vídně se mu podařil skutečně husarský kousek: proplížil se do tureckého tábora, mezi pruhovanými stany objevil úvaziště koní a ukořistil, o čem už dávno snil: krásného orientálního hřebce. Přivlastnil si ho a pojmenoval ho Berley Turc. Vraník se projevil jako mimořádně bystré a rychlé zvíře, zejména když v jedné bitvě zachránil svému pánovi život, a to doslova o vlásek. Válečné zásluhy hřebce pak kapitán ocenil tím, že ho zařadil na poněkud klidnější a příjemnější působiště - do chovu v Durhamu mezi královské klisny. V jeho linii pokračoval Jigg a jeho syn Herold, narozený roku 1758, od něhož pocházejí mimo jiné koně jako Tourbillon a Tetrach. Potomci tohoto koně zvítězili nejméně v tisíci dostizích.
Druhý hřebec byl potomkem jedné z nejcennějších Mohamedových klisen - Ku-Hai-Lan. Narodil se roku 1702 a získal jej lord Thomas Darley od šejka Mirzy v syrském Damašku výměnou za zbraně. Úskočný šejk si však obchod záhy rozmyslel a požadoval nádherného čtyřletka zpátky. A protože Darley Arabův požadavek odmítl, Mirza reagoval po svém: jednoduše nařídil zabít každého, kdo se jen pokusí vyvézt koně ze země. Darleyho námořníci za tiché měsíčni noci ovázali hřebci kopyta látkou, vyvedli ho na pobřeží, opatrně ho naložili do podpalubí britské plachetnice a vytáhli kotvu... Ráno pobíhaly Mirzovy hlídky zmateně po břehu a bezmocně střílely do vzduchu. Loď s hřebcem, nyní pojmenovaným Darley Arabian, však už byla daleko na moři. Rozlícený Mirza napsal královně Anně (ta mimo jiné založila závodiště v Ascotu, další středisko dostihové slávy) žádost o bezpodmínečné vrácení koně. Ta místo aby žádosti vyhověla, požehnala novému plemeníku ve svých stájích. Tento kůň byl ze všech tří plemeníků nejúhlednější a měřil 152 cm. Jeho syn z klisny Betty Leedes - Flying Childers, byl prvním velkým koněm který zvítězil v Newmarketu. Jeho vlastní bratr, Bartlett´s Childers, zplodil Squirta, jehož potomek byl Markse, otec Eclipce, který nebyl nikdy poražen. Eclipse založil druhou linii, od které se odvozují i některé významné linie dvacátého století.
Třetí hřebec se jmenoval Godolphin Barb a původem byl berber narozený kolem roku 1724 patrně v Jemenu. Jeho životní cesta byla klikatá, plná nejasností a absurdit, ale zakončená osudově šťastnou náhodou. Do Evropy se dostal pod jménem Bu Sham (Nepravý) jako dar francouzskému panovníkovi Ludvíku XV. U dvora si s ním příliš nevěděli rady, v módě tehdy byli elegantní andaluzští a neapolští koně, mezi kterými byl Bu Sham svou postavou vskutku nevynikal. A tak hřebce, poněkud malého a nepříliš pohledného, odprodali pařížskému odbchodníkovi. Kůň pak tahal po městě káru s vodou. Surové zacházení, hlad a zanedbalost z něj udělaly zlé a zchátralé zvíře - v takovém stavu se hnědák dostal do rukou pokoutných handlířů - za směšnou částku ho tehdy koupil jistý Coke a převezl do Anglie. V první hospodě ho však propil, uhradil Bu Shamem útratu. I hostinský se nevábného koně rád zbavil, jakmile našel zájemce. Tak šel Bu Sham z ruky do ruky. Nakonec se octl ve stáji pro vysloužilé koně lorda Godolphina. Svou kariéru plemenného koně zahájil kuriózním způsobem: hřebec Hobgoblin (pravnuk Darleye Arabiana) nechtěl připustit klisnu Roxanu, podkoní ji tedy potají připustil Godolphin Barbem. Ze spojení se narodil hřebeček Lath, který se rychle projevil jako absolutní favorit na dostihové dráze. Podkoní přiznal jeho pravdivý původ - potěšený lord pak Bu Shama poctil svým jménem. S "Královskými klisnami" zplodil sice vyjímečné, ale už nepříliš početné potomstvo - byl už přece jenom starý a poznamenaný pohnutým životem. Dalším synem Godolphin Barba byl Cade. Ten se stal otcem Matchema, narozeného r. 1748, který je zakladatelem třetí linie. Ačkoliv některé z těchto liníí již neexistují, pocházejí z nich významní plemenníci jako Curwen Bay Barb či Unknown Arabian, hřebec po zakladatelské klisně Old Bald Peg, k němuž lze vystopovat v rodokmenech plnokrevníků 20. století miliony vztahů.
V roce 1770 se v chovu anglického plnokrevníka přestali užívat arabové a od té doby se vlastně anglický plnokrevník chová čistokrevně. Od počátku 20. století se toto plemeno rozšířilo po celém světě a představuje vrchol sportovního chovu koní.
Roku 1771 vyšel první svazek plemenné knihy, General Studbook a od té doby se mohou zapisovat pouze hříbata, jejichž otec i matka jsou v plemenné knize zaneseni. To platí na celém světě, a proto je plnokrevník nejlépe zdokumentovaným plemenem. Poměrně dlouho byla doménou chovu plnokrevníků pouze Anglie, k níž se brzy připojilo Irsko. Teprve ve dvacátém století se chov plnokrevníků postupně šířil do celého světa, nejprve samozřejmě v rámci Britského impéria a v USA. Tam se plnokrevník dočkal největšího rozkvětu. V Kentucky, v oblasti Blue Grass, vznikl v roce 1928 proslulý hřebčín Calumet rodiny Wrightovy, dnes sice již nefungující, ale dosud výsledky nepřekonaný. V oblasti kolem Lexingtonu se nahromadilo množství přepychových hřebčínů, dosahujících nejlepších výsledků. Pravda, kolem roku 1990 zájem o chov plnokrevníků poněkud upadl, ale přesto patří mezi špičkové oblasti chovu. Velmi dobré chovy se objevily i v Austrálii a jiných světadílech a prakticky všechny evropské země mají vlastní chovy plnokrevníků, i když nemají velkou dostihovou tradici.
Anglický plnokrevník je nejrychlejší kůň na světě, vynikající stavby a velké výkonnosti. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, ale i silným hřbetem a nápadně dlouhou, šikmou lopatkou. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Je to typicky dostihový a sportovní kůň, vyžadující intenzivní péči a dokonalý výcvik. Je to zvíře živé, odvážné, ale mnohdy obtížně ovladatelné a poměrně nesnášenlivé. Pochopitelně, jeho agresivní povaha je předpokladem úspěchů na závodní dráze.
Průměrná výška anglického plnokrevníka je 157 cm v kohoutku, ovšem to není určující. Závodní koně bývají vyšší od 165 cm do 175 cm, sprinteři naopak menší, kolem 160 cm. Hackové dokonce pod 145 cm. Obvod hrudi je mohutný, od 180 do 195 cm a holeň nemá být v obvodu menší než 20 cm. Důležitá je kvalita nohou a kopyt, která mohou být trochu plošší, hmotnost koně bývá 500 - 600 kg, ale v podstatě žádný z těchto rozměrů, kromě obvodu holeně, není určující. Záď je dobře vázaná, v bedrech musí být silná, plyne z ní síla pro rycholst. Trup je úměrně dlouhý. Zadní nohy jsou dlouhé, s velmi dobře utvářenými hlezenními klouby, takže umožňují maximální sílu odrazu. Přední nohy jsou jemné, s dlouhým, svalnatým předloktím a velkými plochými klouby. Hloubka hrudínu umožňuje maximální rozšíření plic, což je pro dostihového koně podstatné. Krk je dlouhý, půvabný a nízko nasazený, hlava delší, užší, ušlechtilá, živého výrazu, bez náznaku masitosti žuchev. Barva srsti není důležitá, převládají však hnědáci, ryzáci, bělouši jsou vzácnější, ale zato se velmi často vyskytují bílé znaky.
Anglický plnokrevník je kůň velmi svérázný, dá se říct, že každý z nich je osobností. Má také své rozmary a často prosazuje svou vůli. Například klisnu Kincsem doprovázela na dostihy kočka, Belendek se uklidňoval přítomností berana, s nímž sdílel stáj, jiní koně se přátelili se psy. Vůči lidem nejsou plnokrevníci příliš přátelští, vyžadují odborný přístup a nezřídka bývají nervózní. Jejich povaha je zcela podřízena účelu, jsou to koně časně vyspívající, musí být co nejdříve schopni výcviku, protože již dvouletí běhají první dostihy.
Je to výhradně sportovní kůň, používaný k dostihům, převážně rovinovým. Pro své vynikající vlastnosti byli plnokrevníci využíváni k získávání jiných sportovních nebo pracovích plemen. Tak vznikl například anglický polokrevník, kůň vyšší a těžší než plnokrevník, skutečně všestranný. Anglický plnokrevník se podílel i na vzniku anglo-araba, hispano-araba, amerického klusáka, amerického jezdeckého koně a dokonce i českého teplokrevníka. Výborným sportovním koněm, který patří mezi anglické polokrevníky, je i kůň Kinského.