close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Srpen 2007

Florida Cracker

8. srpna 2007 v 10:40 | Katka |  x Plemena koní x
Florida Cracker má velmi staré kořeny, ale vlastní plemennou knihu má teprve od roku 1989. Jedná se o potomky španělských koní, kteří byli přivezeni na Floridu v době, kdy kolem roku 1500 první španělští kolonizátoři osídlili toto území. Hodnota těchto koní byla brzy doceněna a v polovině 16. století byli používáni pro práci v zemědělství a na rančích.
Florida Cracker je "křížencem" těchto iberských koní ze Španělska (sorria, andaluský kůň...), berberského koně a má podobné vlastnoti jako ostatní plemena stavěná na španělském základu, jako například Criollo, Paso Fino, ale vyvinul si i svoje vlastní zvláštnosti. Indiáni byli prvními lidmi, kteří využívali Crackery a potom je používali první rančeři pro práci s dobytkem.
Cracker dostal jméno podle kovbojů, kteřým se takto říkalo. Florida Cracker je rovněž znám jako Seminole Pony, Chickasaw Pony, Florida Horse a Florida Cow-Pony. Toto plemeno je důležitou součástí Floridského kulturního dědictví, ale bohužel v průběhu let se jejich počet drasticky snižoval. S vytvořením registru chovatelé doufají, že se jim podaří plemeno uchovat.
Cracker je malý kůň vysoký mezi 145 a 155 cm v kohoutku. Je na něm jasně patrná španělská krev. Hlava je španělského typu s rovným nebo konvexním profilem, krk svalnatý a plece dobrá. Hrudník je hluboký a široký a ohon nízko nasazený. Povaha je dobrá, jsou energičtí, ale dobře ovladatelní a srdeční. Někteří z nich ovládají mimochod. Povoleny jsou všechny barvy, ale nejčastěji jsou v základních barvách a roan.
Crackeři mají od přírody "cow sense", vrozenou schopnost samostatné práce s dobytkem, což je spolu s dalšími vlastnosti jako je ovladatelnost, činí vynikajícími koňmi pro práci na ranči. Byli využíváni pro různé účely od ježdění, přes tah, práci v zemědělství a tahání prvních kočárů. Cracker se stal oblíbeným koněm prvních kovbojů, protože byl schopen nosit dospělého muže po celý den, i když je menší vzrůstem.

Organizace:

Florida Cracker Horse Association, Inc. P.O. Box 186 Newberry, FL 32669 U.S.A.

Fjordský kůň

8. srpna 2007 v 10:39 | Katka |  x Plemena koní x
Ze všech moderních plemen koní se fjordský kůň nejvíce podobá divokému koni Převalského nebo koním z doby ledové. Uchoval si mnoho z houževnaté síly divokých předků i jejich plavé zbarvení s tmavým úhořím pruhem na hřbetě a mnohdy také zebrování na nohách...
Norské království, kouzelná země plná hlubokých fjordů lemujících pobřeží, divokých řek a vodopádů, azurově modrých jezer, nedotčených lesů a hor, ledovců a ledovcových údolí, je domovem více než čtyř milionů lidí, nepočítaně sobů, losů, medvědů a v neposlední řadě i koní. Přestože téměř polovinu z nich tvoří zástupci plemene Dle Gudbransdal (pocházející ze stejnojmenného údolí oddělujícího od sebe pohoří Jurunheimen a Dovretjell), nejpopulárnějším a nejznámnějším koněm Norska je mnohem starší druh - fjordling, který je chován především na západním pobřeží (Vestlanden).
I když jeho název prošel v minulosti několika změnami (Nordfjordhest, Nordfjordling, Vestlandhest, Fjordhest), patří mezi koně, kteří si zachovali svůj původní vzhled po staletí.
V Norsku je tento houževnatý koník zařazen mezi národní symboly země. Není se čemu divit, vždyť fjord je jedním z nejstarších a nejčistších plemen v Evropě. Je pravděpodobné, že pochází ze střední Asie (žádný jiný kůň není tak podobný divokému koni Przewalskému) a do Norska přišel asi před čtyřmi tisíci lety. Archeologické nálezy ukazují, že byl domestikován okolo roku 2000 před naším letopočtem a relativní izolace skandinávského poloostrova napomohla k zachování jeho původního charakteru.
Můžeme se jen dohadovat, zdali byl právě fjord vzorem pro koně objevující se hojně v severogormánské mytologii (známá je i existence jiných koní na území Germánie). Již prokazatelnějším faktem je spojitost fjordského koně s norskými Vikingy. Tito mořeplavci, kteří v průběhu 8. a 9. století kolonizovali jak ostrovy nedaleko norských břehů (Faery, Shetlandy a Orkneye), tak vzdálená území Irska, Islandu a Grónska, vozili na svá dobytá území i koně (pravděpodobně pro zemědělské účely, neboť je známo, že nebyli valnými jezdci). Díky těmto kolonizátorům můžeme pozorovat vliv fjordské krve u skotského highland pony a u starého typu islandského ponyho.
Když se řekně Viking, vybaví se většině lidí drsný středověký bojovník s přilbou zdobenou dobytčími rohy. Charakteristika těchto seveřanů není ve skutečnosti tak jednoduchá, nicméně krutost byla většině z nich vlastní. Z výjevů na runových kamenech víme, že pořádali patrně pro zábavu zápasy vybraných hřebců, které končily smrtí jednoho z nich.
Již po staletí je Fjordský kůň ceněn pro své specifické vlastnosti. Známý švédský hippolog Count C.G. Wrangel napsal ve své příručce pro milovníky koní: "Tento nenápadný pony pony je od přírody vybaven ohromnou životní sílou a odolností, schopností tahat i nosit, stejně jako excelentním trotem a temperamentem nejjemnějšího druhu."
Mezi jeho hlavní charakteristické rysy patří nesporně zbarvení srsti. Je jediným domestikovaným plemenem, které si zachovalo původní "divokou" barvu, zvláštní typ béžové (stejně jako u koně Przewalského či tarpana). Naprostá většina fjordů má srst hnědo-béžovou, která může mít světlejší, nebo tmavší variace. Tmavý pruh uprostřed hřívy, "úhoří pruh" a "ptačí ocas" (několik tmavých žíní uprostřed ohonu) jsou černé, případně tmavě hnědé. Mezi vzácnější odstíny patří šedo-béžová a bílo-béžová. Hříva se koním zastřihávala už v dobách Vikingů. Roste přirozeně dlouhá a splývavá, ale zastřihuje se tak, aby tmavé žíně uprostřed přečnívaly nad světlými okraji. Stříhá se od týlu až po kohoutek do krásného oblouku, který zdůrazňuje hřeben krku.
Kromě zbarvění charakterizují tohoto koně takzvané "primitivní znaky". Jsou to již jmenované tmavé části hřívy a ocasu, "úhoří pruh", "zebrování" na nohách, občas se mohou objevit i malé hnědé skvrny nad očima nebo na lících a pruhy na šíji.
Fjord je vysoký 132 - 142 cm, je kompaktní a mohutně stavěný s kostnatým fundamentem. Hlava je široká s malýma ušima, typická pro ponyho.
Fjordský kůň je ve své zemi využíván v zemědělství a zápřahu, ale i pod sedlem. Je i přes svou mohutnější postavu hbitý a temperamentní a má výbornou schopnost pohybovat se i v nejnáročnějším horském terénu. Bezpečně našlapující kůň je na dlouhých trasách nekonečnou norskou krajinou tím nejlepším společníkem.

Fellský pony

8. srpna 2007 v 10:38 | Katka |  x Plemena koní x
Fellský pony pochází ze severu Anglie. Jeho vlast je obklopena severními a západními svahy Pennin a blaty Westmorelandu a Cumberlandu. Sotva lze pochybovat o tom, že nejstarším předkem fellského ponyho byl tehdejší černý chladnokrevný fríský kůň, potomek evropského divokého lesního koně. Největší vliv na fella ovšem měl silný, rychlý galloway. Toho sedlali hlavně pohraniční skotští nájezdníci a později skotští honáci, kteří kupovali dobytek v Anglii. Galloway byl chován mezi údolím řeky Nith a mysem Galloway. Přestože je již od 19. století považován za vyhynulého, uznávané kvality, které odkázal britským koním, jsou dosud patrné. Galloway v kohoutku měřil 132 - 142 cm, byl otužilý, skromný a měl jistý krok, mimořádnou životnost a byl velmi rychlý. Patrně on vytvořil kmenové stádo, z něhož za použití orientálních plemeníků v 17. a 18. století vyrost anglický plnokrevník. Nejslavnější z dávných hřebců-zakladatelů chovu fellského ponyho byl v 18. století Lingcropper, což byl patrně galloway. Našli ho během jakobritského povstání v roce 1745 ještě osedlaného, jak spásá vřes (cropping the ling) na Stainmoru ve Westmorlandu.
Ve své vlasti se fell často označuje jako Brough Hill Pony, protože bývá spojován s trhy v Brough Hill.
Strmý skalnatý terén a drsné podnebí jejich domoviny způsobily, že tito poníci vynikají jistým chodem a skromností. Jsou nenároční a jako všechna zvířata z blat se spokojí se skromnou pastvou spoře rostoucích travin s malou výživnou hodnotou. Mají vynikající konverzi živin, celková konstituce je tvrdá.
Standard klade důraz především na konstituci a pracovní schopnosti. Přesto má pony malou, poměrně ušlechtilou a úhlednou hlavu s rovným profilem a velkými nozdrami a jemné žuchvy. Krk je poměrně dlouhý, hlava vysoko nesená. Plec je kvalitní, se šikmou lopatkou, trup svalnatý s dobře klenutými žebry a silnými bedry. Záď je poněkud skloněná, ohon bohatý, dobře nesený, hříva hustá a kštice bohatá. Hříva ani kštice se nepřistřihují. Silné nohy mají na spěnkách a holeních bohatý jemný rous. Obvod holeně nemá mít méně než 20 cm. Hlezna jsou korektní, fell nikdy nemívá sblížená hlezna nebo šavlovitý postoj. Okrouhlá kopyta mají tvrdou modročernou rohovinu. Fellští poníci jsou většinou vraníci nebo tmaví hnědáci, zřídka bělouši. Bílé znaky jsou nežádoucí. Výška nesmí přesáhnou 143 cm.
Fellští poníci jsou učenliví a ovladatelní, mají živou a příjemnou povahu.
Fell tradičně sloužil jako soumar, podobně jako jeho soused dales. Navíc je fell skvělý klusák, a proto sloužil mnohem víc pod sedlem než v zápřeži. Dnes, když si znovu získává své pravé místo, slouží jak k jízdě, tak k tahu, ale kromě toho při křížení dává skvělé sportovní koně pro příslušné kategorie. Prostřednictvím Willsonových poníků se stal také výchozím plemenem pro moderního hackney ponyho.

Falabella

8. srpna 2007 v 10:38 | Katka |  x Plemena koní x
Miniaturní koně chovali lidlé jako domácí miláčky a jako raritu v různých odbodbích, ale nejznámější ze všech je falabella. Navzdory svým malým rozměrům není falabella pony, ale miniaturní kůň, protože má vlastnosti a proporce koně. Malí koně jsou obyčejně výsledkem působení drsného přírodního prostředí. Ovšem při znalostech genetických zákonů je možné šlechtit plemeno i na velikost, vychovat miniatrurní, nebo naopak obrovské koně...
Plemeno bylo pojmenováno podle rodiny Falabella, která na svém rančí Recreo de Roca u Buenos Aires v Argentině tato malá zvířata vyšlechtila.
Historie těchto koní je tajemná a my už se asi nikdy nedovíme, odkud a jak k nám miniaturní koníčci přišli. Některé autoři píší, že stádo koní spadlo při sesuvu půdy do hlubokého uzavřeného kaňonu, kde jaho jedinou potravou byly kaktusy. Během mnoha generací se pak koně zmenšili. Není to zcela vyloučené, protože něco podobného se stalo stádu skotu plemene hereford v jednom z kaňonů Skalistých hor...
Jiní zase vypráví, jak v minulém století na území Chile a Argentiny řádily bojovné kmeny nomádských indiánů, které pořádaly nájezdy na ranče bílých, kde rabovaly, loupily, vypalovaly a zabíjely. Se svými zajatci zacházeli indiáni barbarsky a velká většina jich nepřežila. Jedním ze štastných, kterým se podařilo si zachránit život, byl Ir Newton. Na řece, která protékala jeho pozemkem, postavil vodní mlýn a každou noc vkládal kamení mezi mlýnská kola. Hrůzostrašný rachot slyšitelný na míle daleko děsil pověrčivé indiány a ti díky tomu považovali pana Newtona za kouzelníka a drželi se od jeho ranče dál. Nedaleko domu byl prý brod a sem se sbíhala pít divoká zvířata a koně ze širokého okolí. Koně byli ještě často osedláni, nebo zapřaženi do zbytku dostavníků. Proto Newton pečlivě sledoval toto místo a poskytoval zvířecím i lidským obětem první nebo poslední pomoc. Jednou se u brodu objevil maličký koník. Pan Newton se do něj na první pohled zamiloval a chytil ho pro svou manželku a dceru. Odkud se tenkrát malý hřebeček vzal, komu dříve patřil, a proč byl tak malý, nikdo neví...
Podle další teorie zaměstnávali první chovatelé těchto koní, Falabellovi, na své farmě mnoho Japonců. Ti, známí svým uměním pěstování drobných bonsají omezováním kořenů stromků v malých květináčcích a zastřiháváním větviček, prý zaštípáváli koníkům kopýtka a obouvali jim malé botičky. Proto již pak nevyrostli...
Jisté je, že původ falabell je spjat s koňmi z Latinské Ameriky, zejména s koňem andaluským, kterého s sebou přivezli Španělé na dobývání amerického území. Po neúspěšných tazích proti indiánům se jejich odolní a nenároční koně rozutekli a zdivočeli. Jejich organizmus se musel přizpůsobit tvrdým podmínkám argentinských pamp. V pražícím slunci, ledovém jihozápadním větru "El Pampero", za divokých bouří, po vyprahlé zemi museli za pastvinami a vodou překonávat velké vzdálenosti. To vše, neustálá příbuzenská plemenitba a izolace způsobily genetickou mutaci, jejíž důsledek pravděpodobně zahlédl kolem roku 1850 pan Newton.
Pan Newton a následně jeho zeť Juan Falabella udělali během svého života velký kus cílevědomé chovatelské práce. Křížili nejmenší koně (shetlandy...) s malými plnokrevnými hřebci. Postupně změnšovali rozměry jedinců. Tyto upevňovali příbuzenskou plemenitbou. Vytvořili stádo krásnách, velikostně vyrovnaných mimiaturních koní s milou, příchylnou povahou, lehce ovladatelných i dětmi. Postupně se pak chov předával z generaci na generaci. Po synovi Juana Falabelly ve šlechtitelském programu pokračoval pan Emili, později pak jeho syn Julio Caesar a když i ten v roce 1980 zemřel, chovu se ujala jeho manželka Marie Louisa a dcera Marie Angelika. Ta je nyní majitelkou nejmenší falabelly na světě.
Před falabellou už dávno existovali miniaturní koně. Jedním z nejmenších byla klisnička Sugar Dumpling, která patřila kapitánu Smith McCoyovi z Roderfieldu v Západní Virginii v USA. Meřila jen 51 cm, vážila 13,5 kg a byla exteriérově velmi pěkná.
Falabelly jsou malí koně, ale laik si je snadno splete s miniaturním shetlandem. Poníci mívají stejně velkou hlavu a tělo jako dospělí koně, jen jejich končetiny jsou zkrácené. Jsou to takoví koňští trpaslíci. Falabelly jsou na rozdíl od nich elegantní, proporcionální a pro jejich křehké kosti na těchto křehkých koníčcích nelze jezdit. Svou hedvábnou srstí, dlouhou hřívou spadající po obou stranách krku a malými, dorbnými kopýtky však každého uchvátí. Vyskytují se ve všech barvách - vraníci, hnědáci, ryzáci, bělouši, grošáci, izabely, kaštanově strakatí, a dokonce i tečkovaní jako appaloosy. Za rozmanitost barev, ale i tělesných charakteristik, živý temperament a milou povahu vděčí dědictví po různých předcích. Falabella má dlouhou, jemnou srst, ale nemá ji drsnou a chybí i podsada shetlandského ponyho. Nohy nejsou vždy nejlepší, často mají slabá záprstí, slabé klouby a tzv. "kravský postoj". Všechny falabelly mají jednu společnou vlastnost - jejich kohoutková výška nepřesahuje 86 cm. Čím menší, tím vzácnější, ale také dražší. Cena těchto koníků se pohybuje v širokém rozmezí od 1500 USD až do 100 000 USD. Na světě těchto koní není mnoho. Několik se jich dostalo do USA, Střední Ameriky, Austrálie, na Střední Východ, do Velké Británie a do některých evropských zemí. Falabelly jsou mimořádně dlouhověké, dožívají se 40 - 45 let, výška narozených hříbat se pohybuje kolem 38 - 52 cm v kohoutku a do své konečné velikosti dorostou do 3 let.
Získat malinkého koníka nebylo nikdy snadné. Paní Falabellová se jen nerada loučila se svými svěřenci a v minulosti všechny hřebce a klisny nechávala před prodejem kastrovat. I prezidentu Kennedymu, velkému milovníku těchto koní, se podařilo získat jen kobylku a valacha. Naštěstí kobylka byla březí, aníž by to paní Falabellová věděla, a tak mu porodila alespoň hříbě. V roce 1977 se podařilo lordu a lady Fisherovným z Velké Británie přesvědčit Falabellovy o svém záměru obohatit svůj park divokých zvířat v Norfolku, v Kilverstone, o malé stádo falabell. Několik koní si koupili a odvezli. Během roku je nadšení návštěvníci parku mohli sledovat, jak se prohánějí po pastvinách a v létě při pravidelných přehlídkách a ukázkách parkuru. Koně vystupovali po celé zemi, několikrát i v televizní show pořádané pro charitativní účely. Navíc se zašloužili i o rozvoj vědy. Kilverstone leží nedaleko Newmarketu, světového centra koňských dostihů a chovu čistokrevných koní. Je zde také výzkumná stanice koní, jejíž vědci se o falabelly velice zajímali. Poprvé v historii se těmto odborníkům podařilo zrentgenovat vnitřní orgány koní. U velkých čistokrevných plemen, ani u malých poníků to díky hloubce jejich hrudníku a celkové mohutnosti nebylo možné. Menší a drobnější tělo falabell tak koněčně umožnilo vědcům získat kompletní obrázek. Ve stanici sledovali také chování, zdraví a fyziologii stáda jako celku. Když se v roce 1991 rozhodli lord a lady Fisherovi svůj park uzavřít, velkou část jedinečného a světově proslulého stáda falabell prodali holandské stáji Greenwoods. Ta souhlasila s podmínkou, že se chov bude nadále nazývat "Dědictví lorda a lady Fisherových", a spolu s kupní smlouvou získala i cenné informace o původu koní, jejich aklimatizaci v Anglii a o jejich šlechtění a chovu v Kilverstone. Tak se stáj Greenwoods stala prvním profesionálním chovem falabell v Evropě.
Falabelly jsou na rozdíl od poníků poněkud náročnější na teplé ustájení. Složení krmé dávky je stejné jako u velkých koní, jen množství je podstatně menší. Koník může být ustájen a denně pouštěn na pastvu, nebo držen na malém dvorku a ve stáji. Pak s ním ale musí jeho majitel chodit na zdravotní procházky stejně jako se psem.
Jsou to dobří přátelé lidí. Jednou z nepřitažlivějších vlastností falabell je jejich dobrosrdečná povaha a velká inteligence. Jsou velmi přítulné, lehce cvičitelné a přítomnost lidí je přímo těší.


Donský kůň

8. srpna 2007 v 10:01 | Katka |  x Plemena koní x
Don je bezesporu nejznámější z ruských plemen. Svou pověst si získal díky kozákům, původně hraničářům, bránícím Rusko proti Tatarům a jiným kočovníkům a později díky členům nepravidelných jednotek, které také účinně pronásledovaly Napoleonovy armády za jejich dlouhého ústupu od Moskvy v roce 1812...
Plemeno se vytvořilo v 18. a 19. století a chovalo se ve stádech na pastvinách v donských stepích. Jeho předky byli koně z různých kočovných kmenů, zejména působil dávný vliv neúhledných, ale velmi odolných nogajských koní mongolského původu, ale i koní ze severního Íránu, nověji pak perského araba, turkmenského koně a pouštních koní příbuzných achaltekinci. Také jej částečně ovlivnil karabach, horský kůň z oblasti Karabachu v Ázerbájdžánu. Typickou pro donského koně je ryzá barba - vliv persko-karakažských hřebců.
V 18. století pobíhal velký počet těchto převážně tmavozlatých koní volně po donských stepích. Později byl zlepšen a zvětšen následkem křížení s orlovským klusákem, streleckým arabem, což byl ve skutečnosti angloarab a anglickým plnokrevníkem. Až do začátku 20. století pak nebyla v chovu již použita žádná další cizí krev, takže donský kůň se stal poměrně ustáleným typem.
Z hlediska exteriéru není donský kůň zrovna ukázkový, je však neuvěřitelně odolný. Může pracovat při velmi malých dávkách krmiva a žije po celý rok venku, přičemž se dokáže přizpůsobit všem rozmarům nepříznivého podnebí. V tomto ohledu je mnohem cennější jako zlepšovatel mnístních plemen v oblastech, kde jsou běžná volně pasoucí stáda. Proto také sehrál důležitou roli při vzniku nových plemen ve státních hřebčínech, z nichž nejvýznamnější je buďonovský kůň
Donský kůň je v kohoutku vysoký 156 - 162 cm, v plemenném standardu se popisuje jako "přiměřeně masivní". Ovšem slovo "masivní" se k němu příliš nehodí. Lepší popis dona by byl "statný, silně stavěný" (vzhledem k trupu). Převládající zbarvení je ryzé, nebo hnědé, často se zlatým leskem, připomínajícím karabašské a turkmenské předky. Ačkoliv ne všichni donští koně odpovídají ve všem standardu, jsou všeobecně uznávaní. Mají sklon k příliš dlouhým nohám. Mezi chyby vzhledu patří nízký kohoutek, spojený se strmou, krátkou plecí, "telecí kolínko" (vbočená "holeň" negativně působíví při pohybu na šlachy), tendence k šavlovitému postoji a strmé spěnky, ohon nasazený příliš nízko a konečně krátký a ostrý úhel zavěšení hlavy, takže je méně pohyblivá. Vzhledem k těmto nedostatkům nihoho nepřekvapí pohyb, kterému mnoho chybí k dokonalosti. Skutečně je popsán jako "poněkud svázaný a těžký". Chody jsou sice pravidelné, ale málo elegantní, pružné a nepříliš pohodlné. Přes to všechno patří don k úžasně vytrvalým a odolným zvířatům, který ještě dlouho zůstane praktickým pracovním koněm.
Hlava donského koně je středně velká s rovným profilem. Temeno hlavy je zúžené a stěžuje ohýbání. Krk je středně dlouhý a obvykle rovný. Hrudník je dobře vyvinutý a žebra jsou dlouhé a pružné. Hřbet je rovný a široký. Křížová část je oblá a záď bývá šikmá. Ohon a hříva jsou obyčejně krátké a řídké. Kopyta jsou zdravá a pevná, tvrdé konstituce. Přední nohy jsou dobře osvalené, klouby někdy bývají neúměrně velké.
Don je vytrvalý, skromný a má velice vyrovnaný temperament.
Ruští chovatelé podrobují donské koně výkonnostním zkouškám. Don se testuje jak na dostihové dráze ve věku tří let, tak podstupuje později na dlouhých tratích zkoušku vytrvalosti. Jako dostihový kůň nepůsobí zvláštním dojmem, ale je neuvěřitelně výkonný na dlouhých tratích. Standartní test pod sedlem je urazit 275 km během 24 hodin.
Donský kůň je využíván jak pod sedlem tak v tahu. Do lehké bričky se po donském způsobu zapřahají čtyři koně vedle sebe. Zatímco vnější pár na pevné otěži cválá, střední pár u oje kluše. Je však možné, aby všichni koně zároveň cválali.
Donští kozáci měli pověst vynikajících jezdců. Jízdou s velmi krátkými třmeny (styl, který se v Evropě uplatnil teprve daleko později) dovedli zcela zaskočit své nepřátele, neboť se uměli pohybovat neuvěřitelnou rychlostí. Francouzský generál Morand popsal, jak "přejdou z klidového stavu do plného trysku a v tomto trysku se na místě zastaví: koně umocňují jejich zručnost a zdají se být jejich součástí". Kozáci operovali v hordách a nepřítele spíše zastrašovali, než přímo napadali, a byli zruční především v likvidaci vojáků zaostávajících za ostatními. Se svými stejně hbitými koňmi se uplatnili nejvíce jako průzkumníci a nájezdníci.

Dartmoorský pony

8. srpna 2007 v 10:01 | Katka |  x Plemena koní x
Z divokých blat a vřesovišť na jihozápadě Anglie vzešla dvě velmi rozdílná plemena ponyů. Půvabný dartmoor byl během své historie poznamenán četným křížením. Prostředí, kde žil, bylo přístupné ze souše i z moře, a tak se sem dostala mnohá cizí plemena koní, která místní poníky ovlivnila. Naproti tomu exmoor, nejstarobylejší z britských horských a blatských poníků, zůstal prakticky nedotčen od prehistorických dob, protože odlehlost a nepřístupnost jeho domoviny jej chránila před vlivem cizí krve.
Plemeno pochází z drsných blat Dartmoorského lesa, přes který protékají řeky Dart, Taw a Tavy. Má se za to, že ponyové zde žili již od dob starogermánského kmene Sasů. Dnes tady chovají již jen málo poníků.
Pony byl ovlivněn několika různými plemeny. Je tady dávné spojení se starými devonským nákladním koněm (Old Devon Pack Horse), pocházejícím z krve dartmoorského i exmoorského ponyho, a také s cornish goonhilly ponym. Oba už vyhynuli. Už ve 12. století se mohli uplatnit orientální anebo východní koně.
K mnohým plemenům, použitým v 19. století, patřili klusáčtí roadsteři, velští poníci, arabi, malí plnokrevníci a exmoorští poníci. V době vrcholící průmyslové revoluce byli na blata vysazeni shetlandští hřebečci, kteří zajistili produkcí důlních poníků. Tento postup měl však katastrofální následky, protože houževnatý dartmoor dobrého jezdeckého typu téměř vymizel. Následoval pokus zachránit plemeno přikřížením velšských horský ponyů, které zastupoval hřebec Lord Polo.
Největší vliv na dartmoorského ponyho však měl The Leat (vysoký 122 cm), hřebec arabského původu, syn araba Dwarky (vysokého 143,2 cm), narozený roku 1922 a klisny Blackdown (vysoká 130 cm) po Blackdown u dartmoorské klisny. Patřil svérázné slečně Sylvii Calmady-Hamlynové, která byla po 32 let čestnou tajemnicí Dartmoorské společnosti pro chov ponyů. Leathova dcera Julie IV měla po velšském horském ponym Dinarth Spark hříbě jménem Judea, nejslavnějšího dartmoorského hřebce všech dob.
Během druhé světové války sloužila blata jako výcvikový prostor a následkem toho byli ponyové na vymření. Mezi lety 1941 a 1943 bylo zaregistrováno jen dvanáct klisen a dva hřebci. Dartmoorský pony byl jako zázrakem zachráněn přičiněním několika zanícených chovatelů. Ve dvacátých letech žila na blatech tři oddělená stáda, ale dnes se většina dartmoorů chová v soukromých hřebčínech po celém Spojeném království.
Řada poníků, kteří na dartmoorských blatech válku přežili, byli jen druhořadí kříženci. Nicméně v roce 1988 byl zřízen program Dartmoor Pony Society Moor Scheme, který podporoval farmáře s neregistrovanými čistokrevnými ponyi, aby je nabídli k registraci, a poskytoval jim kvalitní hřebce. Cílem je vytvořit fond čistokrevných ponyů, s nimiž mohou chovatelé u svých zvířat dosáhnout skutečně pravých vlastností tohoto plemene. Vhodné klisny z vřesovišť jsou puštěny do velkých ohrazených výběhů spolu s chovnými hřebci. Jejich samičí potomstvo je prohlédnuto a klisny, které přehlídkou projdou, jsou zapsány do doplňkového registru plemenné knihy. V příhodnou dobu budou tyto klisny připouštěny s registrovanými hřebci, dokud jejich potomci nebudou moci být zapsáni do hlavní plemenné knihy.
První plemenná kniha dartmoorů byla otevřena v roce 1899 a výškový limit zde byl stanoven 142,2 cm pro hřebce a pro klisny 132 cm. Po více než 20 letech byl limit snížen na současných 124 cm.

Výška dartmoora nepřesahuje 124 cm. Hlava, půvabně nasazená na krku, je typicky poníkovská: malá, ušlechtilá s charakteristickýma malýma a velmi živýma ušima. Pony má vynikající temperament, proto je ideální na ježdění pro děti, nemluvě o jeho příjemných chodech. Krk je silný, délka přiměřená pro jezdeckého ponyho. Pony se vyznačuje vynikajícími plecemi, které mají správný úhel. Proto má velmi dobré chody a podává vynikající výkony. Hřbet a bedra jsou silná. Díky vynikajícímu exteriéru má pony přirozenou rovnováhu. Záď je silná a svalnatá s husným, vysoko nasazeným ocasem. Končetiny a kopyta patří k nejlepším. Holeň je krátká, dostatečně silná, spěnky jsou velmi korektní. Podobně jako všechna britská domácí plemena i dartmoorský pony je tvrdý a zdravý. Poníci bývají hnědí, tmavě hnědí anebo černí. Chovatelská společnost nepřipouští strakaté zbarvení a neuznává nadměrný výskyt bílých odznaků.

Společně s velšem má dartmoor mezi pony jezdecké třídy výjimečné postavení a podstatně přispěl k vývoji britského jezdeckého ponyho. Je velmi populární i jinde v Evropě, v Belgii se tito ponyové dokonce zúčastňují dostihů. Úspěšně se kříží s plnokrevníky a araby a druhá filiální generace, připářována s plnokrevníky, poskytuje vrcholové koně pro cross-country nebo huntery pro soutěže příslušné kategorie.
Nejlepší zástupci tohoto plemene jsou odolní a kvalitní jezdečtí ponyové s hladkým, nízkým a pohodlným krokem. Jejich zdravá konstituce, inteligence a klidná povaha z něj číní ideální poníky pro děti.

Dánský teplokrevník

8. srpna 2007 v 10:00 | Katka |  x Plemena koní x
Název dánský kůň je poměrně pozdní, původně toto plemeno žádný zvláštní název nemělo. Teprve od založení Dánské jezdecké federace v roce 1918 byl tento teplokrevník označován jako dánský kůň, od roku 1960 jako dánský teplokrevník.
U vzniku všech plemen dánských ušlechtilých koní stály kláštery na území Holštýnska, kde se od 14. století chovaly místní mohutné klisny a hřebci španělského původu. Postupně se k těmto koním, především kočárovým, přikřížili podle potřeby koně jiného typu, např. anglonormani. Základem dánského jezdeckého plemene byl starší typ frederiksborga, zušlechtěný anglickým plnokrevníkem. Polokrevné klisny se pak připouštěly k anglonormanským hřebcům, trakénům a dokonce byli v chovu použiti koně velkopolští a malopolští. Díky pečlivému výběru se podařilo vyšlechtit zdravého a statného koně, robustnějšího než plnokrevník, s kvalitními končetinami a výbornou povahou. Zvláštností dánského teplokrevníka je, že na rozdíl od většiny evropských plemen nemá v rodokmenu hannoverské koně.
Dánský teplokrevník je plemeno poměrně málo známé, ale přesto má hluboké kořeny. Je to poměrně těžší teplokrevník, velmi zdravý, statný a přitažlivý. Jeho kořeny sahají až do 14. století, kdy k Dánsku patřilo ještě Holštýnsko (až do roku 1864) a kde se v klášterních chovech zušlechťovaly mohutné místní klisny dovezenými andaluskými hřebci. Vzniklala tak nejen plemena dánská, ale i holštýnská a holandská.
Daleko dříve než dánský tepkokrevník byl prošlechtěn frederiksborg, který je podstatně známější. Ten se také stal základem dánského plemene. Po odtržení Holštýnska se chov přizpůsoboval místním dánským poměrům a především vzrůstal zájem o jezdecké koně. K zušlechtění posloužil hlavně francouzský jezdecký kůň, díky němuž získal dánský kůň lepší vzhled a příjemnější povahu. Rychlost a lepší chody pak získal přikřížením anglického plnokrevníka.
Dánská jezdecká federace vznikla až v roce 1918 a od té doby byl také vydatně propagován dánský teplokrevník. Chovatelský svaz a s ním i plemenná kniha však byl založen teprve v 60. letech 20. století. Dánské sice neproslulo tolik chovem koní jako sousední státy, ale má staré jezdecké tradice a své plemeno úspěšně předvádí na sportovních kolbištích.
Silný, velmi schopný a temperamentní jezdecký kůň se vyznačuje velkou silou, vynikajícími chody a výbornou povahou. Přestože jeho předky byli kočároví koně, je to kůň elegantní, pružný, tvrdý a má velmi pěkný vzhled. Je to všestranný sportovní kůň, na němž je patrná cílevědomá chovatelská práce.
Dánský teplokrevník je vysoký až 168 cm, má ušlechtilou hlavu s rovným profilem, výraznýma očima a nápadně pohyblivýma, pěkně tvarovanýma ušima. Nozdry jsou široké, chřípí jemné. Hrdlo má být čisté, žuchvy nepříliš masité, krk dlouhý a elegantní. Kohoutek je vysoký a výrazný, hrudník dostatečně hluboký, plec svalnatá, ale ne přetížená, středně dlouhá záď je silná, ale pěkně osvalená a ocas je dobře nasazen. Celková stavba je typická pro kvalitního jezdeckého koně. Silné nohy jsou dobře tvarované, spěnky šikmé, předloktí mohutně osvalené, klouby dobré a čisté a kratší holeně mají dostatek kosti.
Zvláštní důraz se klade na kvalitu kopyta. Tvar musí být bezvadný a nosnost dobrá, onemocnění kopyt nebo jejich deformace jsou vzácností. Dánský kůň má pozoruhodně velká, dobře utvářená hlezna, což je známkou výborných skokových schopností. Zbarvení může být libovolné, nejčastěji jsou hnědáci nebo ryzáci. Bílé znaky na hlavě a na nohách jsou dost běžné. Přestože tito koně měli kdysi andaluské předky, jejich hříva a ohon nejsou nijak bohaté a žíně jsou silné a rovné.
Dánský kůň má výbornou povahu, poměrně klidnou, mírnou a živou. Je to kůň rychlý, odvážný a mimořádně učenlivý. Díky frederiksborgským koním je to kůň milé povahy, který je velmi ochotný a snadno ovladatelný. Vyniká vyvážeností a ochotou k vykonávání náročných cviků. Je poměrně skromný, spokojí se s běžným ošetřením a vyžaduje spíše šetrné a laskavé zacházení. Má však mnoho temperamentu a je dost citlivý na neodborné zacházení, proto potřebuje zkušeného, dobře školeného jezdce.
Dánský teplokrevník byl vyšlechtěn jako vysloveně jezdecký sportovní kůň. Vzhledem k tomu, že jeho prošlechtění bylo dokončeno až v 60. letech 20. století, nikdy se neužíval k pracovním účelům a také nikdy nepracoval v zápřeži, přestože jeho předkové byli koně kočároví. Je to všestranně použitelný jezdecký kůň, nejlepší jedinci se dokonce používají ve vrcholové drezúře, protože mají velmi korektní chody zděděné po francouzském jezdeckém koni. Je to výtečný skokan a plně se osvědčuje díky své síle, rychlosti, odhadu a kvalitním nohám při všech terénních jízdách, zejména se znamenině uplatňuje v cross country. Slabší jedinci se zase zařazují mezi parkurové skokany, protože jejich odraz a orientace na trati jsou vesměs dobré.
Díky svému krásnéju vzhledu se dánský teplokrevník uplatňuje i na přehlídkých a při různých reprezentačních příležitostech. Výborně a s přehledem se pohybuje i v různorodém terénu, ovšem není to kůň pro začátečníky. Přece jen má značný temperament a citlivou hubu, takže i při rekreačním ježdění potřebuje zkušeného jezdce. Toto plemeno se přes své kvality objevuje na evropských kolbištích jen zřídka, ale i při poměrně nevelké chovatelské základně se daří udržovat jeho standard na vysoké úrovni. Chovatelé totiž provádějí přísnou selekci všech odchovů, takže se dobré vlastnosti tohoto poměrně mladého plemene stále upevňují. U nás se tito pěkní koně objevují jen zcela ojediněle a ani jinam se ve větší míře neexportují.

Daleský pony

8. srpna 2007 v 9:58 | Katka |  x Plemena koní x
Jméno jednoho z devíti plemen britských ponyů je odvozeno od místa původu, malého okrsku v Severním Yorkshiru, na východních svazích Pennin. Dales je drsný, ale malebný kraj, každému příteli zvířat dobře známý z popisů proslulého veterináře dr. Heriotta, kde se uchovalo mnoho původních přírodních hodnot včetně starobylých plemen zvířat.
Daleský pony je původní plemeno ze severovýchodní Británie. Choval se výhradně na východních svazích Pennin v Northumberlandu a v severním Yorkshiru. Plemeno má velmi hluboké kořeny, zřejmě je potomkem keltských poníků, kteří se dokonale přizpůsobili drsnému, skalnatému prostředí. Teprve v posledních sto letech ovlivnili chov velšští poníci, kteří poněkud vylepšili vzhled a chody těchto koní.
Dalesové se po staletí příliš nezměnili, byla to všestranná pracovní zvířata, a používali se k tahu, k jízdě i k zemědělským pracím. V 17. a 18. století pracovali hlavně jako soumaři. Jejich pracovní schopnosti byly velmi oceňovány, ale teprve v 19. století se začala věnovat větší pozornost jejich sportovnímu využití. Dalesští poníci byli velmi silní, vytrvalí, skromní, ale rozhodně ne rychlí. Osvědčovali se nejvýše jako koně cestovní, v kroku nebo pomalém klusu. V 19. století byl do Dalesu dovezen hřebec velšského koba jménem Comet. Byl to skvělý klusák, který dosahoval v klusáckých závodech mimořádných výsledků, a to i při značném zatížení. Ten byl použit v chovu s místními klisnami a řadu svých dobrých vlastností předal potomkům. Do chovu se koncem století zavedli i těžcí clydesdalové, ale neosvědčili se a jejich vliv brzy vymizel, nejvýše se dochovaly bílé odznaky.
V 50. letech 20. století chov dalesů značně upadl a plemeno bylo ohroženo vyhynutím. Naštěstí se právě v té době objevil zájem o turustiku na koních, pro kterou se poměrně vysoký a velmi silný dales (bez námahy uveze 100 kg) znamenitě hodí. To mu dopomohlo k novému rozkvětu.
Dales je typický pony velkého formátu, s dlouhou hlavou, robustní stavbou, dlouhým hřbetem, což je upomínka na použití jako soumara, a s mohutnou zádí. Je to kůň známý silou a spolehlivostí, poměrně skromný, klidný, vnímavý a ovladatelný. Jako pracovní kůň je vynikající. Na počátku 20. století se velmi podobal malému clydesdalovi, avšak postupně byly všechny tyto stopy vymýceny a dnešní daleský pony je v podstatě zušlechtěným obrazem původního předka.
Daleský pony je na poníka značně vysoký, v kohoutku měří 140 - 144 cm, je tedy větší než jeho příbuzný fellský pony. Zbarvení je zpravidla vrané s poměrně vysokým leskem, bývá to však i hnědák nebo tmavý hnědák. Vzácně se u něj objevují bílé znaky, které jsou však nežádoucí, takže se připouští jen malá hvězda na čele a bílé ponožky nebo korunky. V žádném případě nejsou přípustné bílé lysiny nebo celá bílá tvář, podkolenky, ani světlá kopyta. Jako všichni poníci má velmi bohatou hřívu a ohon a na nohách je dosti dlouhý a hustý rous, zčásti kryjící i kopyto. Poměrně dlouhá hlava má malé, zahrocené uši a velmi pohyblivé chřípí. Mimořádná síla koně se projevuje i v robustní svalnaté pleci a mohutné zádi, poněkud měkčí hřbet není na závadu. Hrudník je velmi hluboký, s velkým obvodem, žebra dobře klenutá. Také bedra jsou široká a dobře vázaná. Nohy nejsou příliš silné, ale obvod karpu by neměl být menší než 20 cm a klouby jsou ploché. Kvalita kopyt je vynikající. Moderní dales se od původního typu i od odchovů ovlivněných clydesdalem liší vynikající kostrou, korektním postojem nohou a velmi tvrdými, tmavými kopyty.
Na rozdíl od mnoha poníků, kteří jsou poměrně svéhlaví a svérázní, je dales velmi citlivý, klidný a ovladatelný. Je to mimořádně pracovité zvíře, které je schopné obstát v každé situaci. Jeho horský původ se projevuje hlavně v neobyčejně jistém kroku a výborném orientačním smyslu. Díky těmto vlastnostem a své vytrvalosti a spolehlivosti byl v poslední chvíli zachráněn. Když totiž pozbyl svého původního pracovního využití v dolech i v zemědělství a oblíbené závody klusáků, které se tradičně v Dalesu konaly, byly nahrazeny moderními klusáckými dostihy, zachránil se dales jako vynikající kůň pro rekreační jízdy. Díky své vytrvalosti může absolvovat i velmi dlouhé turistické jízdy s dospělými i dětmi. V určitém období se daleský pony stal i jatečním zvířetem a tehdy byl skutečně ohrožen vyhynutím. Jako turistický kůň si však získal oblibu a nyní se příležitostně používá i v zápřeži do lehkých kočárů nebo dokonce k místním vozatajským parkurům, kde projevil velkou obratnost, postřeh a díky své síle se snadno dostává i z ošidných situací.
Tento pony vznikl jako ryze pracovní plemeno a vysoce užitkové vlastnosti si přes všechny změny uchoval. Prodělal značné zvraty v různém nasazení k rozmanitým účelům. Původní poníci byli všestranní, sloužili jako koně jízdní, tažní, soumaři i zemědělští pracovníci, pracovali tedy pod širým nebem za každého počasí. Postupně se využití vyhraňovalo a daleští poníci se uplatňovali především tam, kde bylo za potřebí velké síly. Jako soumaři údajně běžně nosili metrákové náklady. S rozvojem těžby cínu, uhlí a ostatních surovin se tito silní poníci stali pracovníky v dolech a v dopravě na povrchu. Patřili také k hlavním dopravcům olověné rudy z dolů na pobřeží. Teprve spalovací motory je z dopravy vytlačily, ale v zemědělství tito koně pracovali až do poloviny 20. století jako všestranná a díky své skromnosti levná pracovní síla.
Dnes je daleský pony spíše zvířetem sportovním, uplatňuje se jak v tahu tak v jízdě, ale hlavně v turistice. Nepopíratelnou předností tohoto plemene je klidná, splehlivá povaha a nemalá odvaha, díky které se dokáže vypořádat s mnohými nebezpečnými situacemi na cestách i v horském terénu. Jako skvělý klusák dokáže za den urazit velké vzdálenosti a v terénu nikdy nezabloudí.

Camargue

8. srpna 2007 v 9:58 | Katka |  x Plemena koní x
Camargští koně žijí v deltě Rhóny v jižní Francii, v drsném kraji v létě stravovaném prudkým žárem a po zbytek roku zaplaveném studenou slanou vodou. Mistral, zuřivý prosolený vítr utlačuje spoře rostoucí keříky, trdé trávy, rákos a slanobýl, na nichž se koně pasou. Zdejší obyvatelé jsou hrdí na svůj bažinatý kraj, nazývají ho "nejvznešenějším krajem, který kdy člověk dobyl" a jejich koně byli romanticky opěvováni jako "koně z moře". Společně s divokými černými býky, kteří se chovají pro koridu, jsou koně solí Camargue...
Tento polodivoce žijící kůň nese název oblasti Camargue, v níž žije. Ta tvoří protáhlý trojúhelník mezi městy Arles, Montpellier a Martigues u Marseille. Dnes je tato krajina z větší části rezervací, jen část je odvodněna a slouží k pěstování rýže a vína, původně to však byla nedostupná divočina, kde zdivočelí koně žili zcela nerušeni. Sama přírodní rezervace měří 6880 ha (laguna Étang de Vacarés), ale chráněné jsou ještě další plochy, především části zaplavované mořem.
Původ tohoto camargského koně je záhadný. Je to nesporně přirozené plemeno, vzniklé samovolně na základě domácích koní, i když jižní Francie byla také domovem koní divokých, o nichž svědčí paleontologické nálezy i jeskynní malby, roztroušené v celé oblasti. Tito předhistoričtí koně se ale na vzniku camargského koně nepodíleli. Základem plemene byli určitě domácí koně starověcí, ovlivnění v 7. a 8. století berberem a později ještě dalšími plemeny. Stáda koní v camargue totiž neustále doplňovali uprchlíci různého původu, ať z bojujících armád, obchodních karavan nebo z místních chovů.
Již římští autoři nám zanechali zprávy o koních volně žijících v bažinách poblíž řecké osady Masílie, tedy v dnešní Camargue. O jejich původu jim však nebylo nic známo, nesporně se však na jejich vzniku podíleli koně keltských Galů, proslulých chovatelů. Po přelomu letopočtu mohla být stáda posílena koňmi germánských nájezdníků (Vandalů a Ostrogotů) a nakonec možná i koňmi mongolskými za vpádu Hunů a dalších kmenů. Po obsazení Iberského poloostrova arabskými dobyvateli (7. a 8. století n.l.) se po celé jižní Francii rozšířil vliv arabů a hlavně berberů, který je dodnes na camargském koni patrný.
Stáda (manady) žila v izolaci v oblasti Camargue celkem nerušeně, odchycené koně používali pouze místní pastevci dobytka. Teprve v roce 1968 byli camargští koně uznáni jako plemeno. Vznikla asociace chovatelů a Národní hřebčín v Nimes převzal každoroční kontroly hřebců. V roce 1928 byla pro tyto koně vyhlášena rezervace o ploše 150 čtverečních kilometrů. Později k ní přibyly další chráněné plochy, v tomto případě ovšem přírodní rezervace, poskytující ochranu i dalším druhům rostlin i živočichů.
Camargský kůň je velmi originální, přirozeně vzniklé plemeno, odvozené nepochybně od koní domácích. Přestože jeho původ je zřejmě velmi smíšený, vytvořil se jednotný typ, bělouš s jemnou srstí, bohatou hřívou a ohonem, poměrně nízký, nepříliš ušlechtilý, ale nesoucí zřetelné známky orientálního původu. Camargský kůň je přizpůsoben životu v bažinatém terénu, dovede se znamenitě pohybovat po zaplavených plochách, výborně plave a je velmi skromný, spokojí se i se slanomilnou vegetací. Celkově působí primitivním dojmem, ale je to velmi zajímavý kůň, schopný práce s dobytkem a vhodný k jízdě.
Camargský kůň je vysoký 135 - 145 cm, má poměrně těžkou, nepříliš ušlechtilou hlavu s rovným nebo vyklenutým profilem a silnými žuchvami, které jsou ovšem ovlivněny nutností spásat tvrdé slanomilné byliny a rákos. Krk je poměrně krátký, kohoutek plochý, lopatka strmá. Plece a prsa jsou mohutně osvalená, široká, hrudník hluboký, krátký hřbet pevný a záď svalnatná. Nohy jsou poměrně krátké, ale dobře utvářené, s pevnými klouby a plochými, širokými, velmi tvrdými kopyty. Obvykle se koně nekovají. Záď je krátká, silná, ocas poměrně nízko nasazen. Koně mají mít "barvu mořské pěny", jen zřídka se objevují koně jiné barvy. Hříva a ocas jsou hedvábné. Koně vynikají životností a skromností, dospívají pomalu, až mezi pátým až sedmým rokem, ale zato jsou dlouhověcí, běžně přežívají 25 let i déle v plné síle. Svérazným znakem tohoto plemene jsou chody. Mají dlouhý, mimořádně energický krok s vysokou akcí kolen a vydatný cval. Klus je krátký a tvrdý, takže je pro jezdce nepříjemný, ale zato cval a trysk jsou lehké, vláčné a plynulé. Kůň je mimořádně obratný a odvážný a má přirozený cit pro práci s nebezepčným černým skotem, chovaným zde pro francouzské zápasy s býky, které jsou ovšem méně drastické než španělské.
Život ve volné přírodě ovlivnil povahu tohoto koně. Jsou to zvířata velmi soběstačná, bystrá a obezřetná. Mimořádně snadno se pohybují v nejistém, často se měnícím bažinatém terénu a dovedou si poradit i při záplavách, kdy často musí přeplavat dlouhé úseky. Mají velkou odvahu, a proto jsou úspěšní při pohánění a krocení agrasívních černých býků. Přesto, že jsou tito koně tak samostatní, jsou docela dobře ovladatelní a hodí se i pro méně zkušené jezdce.
Původně se camargští koně používali jen příležitostně a větší část stád žila ve volné přírodě zcela bez dozoru. Nyní se však chov kontroluje, hříbata se každoročně odchytávají a označují vypáleným znakem C. Pak jsou většinou znovu vypouštěna do přírody se svými matkami, kde žijí až do dospělosti, tj. do stáří pěti i více let. Značná část hřebců se ovšem potom odchytává a slouží pastevcům dobytka, zvaným gardiani, při práci s černými býky pro zápasy. Camargští koně měli vždy velký význam ve folklóru této oblasti a dodnes se při tradičních lidových slavnostech uplatňují jako stafáž při jízdách na býcích a při podobných příležitostech. K mistnímu folklóru patří i svérázné postoje, sedla a ozdoby vyráběné speciálně pro camargské koně. V poslední době našli camargští koně uplatnění v novém oboru, v jízdní turistice. Příroda této zvláští oblasti v létě velmi horké, v zimě mrazivé a často zaplavované mořskou vodou, je neobyčejně bohatá a barvitá a dosud se zde nacházejí četná sídliště a hnízdiště hejn vzácných ptáků, dokonce i plameňáků. Tato atraktivní místa jsou ovšem dostupná pouze za příhodných podmínek na hřbetech koní. Právě proto se jízdní turistika v této oblasti těší neobyčejnému rozvoji. Camargští koně se ovšem v nejnovější době používají také v zemědělství, nejen při práci s běžným dobytkem, ale také v menší míře při sklizni rýže a vína. Díky zlepšení životních podmínek v některých částech rezervace a také jistému výberu a veterinární péči totiž těchto koní přibývá a ne pro všechny se najde místo na poměrně omezené ploše. Zvýšení stavu není totiž možné s ohledem na jiné chráněné objekty a živočichy. Následkem toho se přebyteční koně dostávají do širšího okolí Camargue a uplatňují se v různých oborech. Základní stavy jsou ovšem chráněné a nedoktnutelné. Tento kůň totiž patří k národním pokladům Francie.

Clydesdale

8. srpna 2007 v 9:56 | Katka |  x Plemena koní x
Clydesdale jako plemeno existuje pouze necelých 200 let, ale jedná se pravděpodobně o jedno z nejvlivnějších těžkých plemen koní s výjimkou peršerona...
Toto plemeno pochází z údolí řeky Clyde nedaleko Glasgowa, z hrabství Lanarkshire ve Skotsku. Jmenuje se tedy doslova kůň z údolí řeky Clyde, a to také opravdu je. Jeho domov leží v široké nížině, která poskytuje mnohem lepší pastevní podmínky než většina skotského území a také podnebí je příznivé.
Toto plemeno vzniklo před necelými 200 lety na základě shirských klisen a vlámských koní, které mezi lety 1715 a 1720 dovezl vévoda z Hamiltonu. V 19. století byla ve Skotsku objevena ložiska uhlí a při zahájení těžby se ukázala potřeba získat co nejvíce výkonných koní, kteří by zvládli těžkou práci. Plemene se ujali chovatelé Lawrence Drew a jeho přítel David Riddell. Clydesdalové existovali již dříve, ale tito dva pánové se zasloužili o zušlechtění a zdokonalení plemene. Přestože plemenná kniha byla založena v roce 1878, založili v roce 1883 novou Select Clydesdale Horse Society, zaměřenou na zlepšení chovu a použili jako plemeníky hřebce Prince of Wales a Darnley. Předtím byl používán jako hřebec zakladatel Glancer, syn Lampitovy klisny, narozený v roce 1806. To byl právě potomek vlámských koní.
Chov clydesdalů se rychle rozvíjel a Riddell jako první chovatel tyto koně vyvážel do zahraničí. Vytvořil tak tradici, která trvá dodnes. Clydesdale patří mezi nejúspěšnější těžká plemena, uplatnil se v USA, v Kanadě, v Evropě, v Japonsku, v Jižní Africe. Na Novém Zélandě a v Austrálii dokonce získal titul "Plemeno které vybudovalo Austrálii". Tito těžcí koně totiž představovali nejvhodnější tažnou sílu do těžkých zemědělských strojů, jimiž se obdělávaly americké i kanadské prérie. V jiných zemích se uplatňovali také jako vynikající tahouni velkých nákladů na cestách a při dopravě uvnitř velkých průmyslových závodů a při posunování na železnici.
Clydesdale je vysoký, robustní kůň s vynikajícím chodem a na rozdíl od ostatních tažných koní má vysokou akci kolen. Jsou to největší a nejtěžší koně na světě a jejich efektivnost zvyšuje neobvyklé zbarvení a výjimečně bohatý hedvabný rous na patkách i kolem kopyt. Je to velmi působivý kůň, který se v poslední době uplatňuje hlavně při reprezentaci a v reklamě.
Toto plemeno je minimálně 163 cm vysoké v kohoutku, ale zpravidla ještě vyšší a běžně váží tunu. Má velkou, ale úhlednou hlavu, obvykle s rovným, někdy mírně klenutým profilem a širokým čelem. Typické je bílé zbarvení obličejové části hlavy. Má dlouhý klenutý krk, šikmou, mocně osvalenou plec, výrazný kohoutek a poměrně dlouhé nohy. Trup je hluboký, záď mohutná, dobře osvalená a klouby velmi silné.
Zvláštností tohoto plemene je, že se u něj toleruje kravský postoj neboli sblížená hlezna. Kopyta jsou plochá, ale zdravá a tvrdá, zpravidla světlá nebo skvrnitá, ale stejně je zakrývají dlouhé hedvábné rousy, které se musí pečlivě udržovat. Hříva se může přistřihovat nebo vyvazovat, často je zdobena střapečky a stuhami. Naproti tomu žíně na ocasu se stříhají úplně nakrátko, takže je vidět celou kelku, která zpravidla také bývá ozdobena stuhou. Clydesdalové bývají často tmaví hnědáci nebo hnědáci, ale přednost mají bělouši se smíšenou srstí, zejména modří. Vybělující bělouši se vyskytují zřídka a jsou nežádoucí. Vždy jsou požadovány bílé znaky na hlavě, na nohách a na spodní části těla.
Clydesdalové jsou nejen krásní, silní a vytrvalí, ale také velmi inteligentní, učenliví a klidní. Jsou to koně, kteří obstojí v nejrůznějších podmínkách, ovšem jejich krásné rousy pro ně představují nebezpečí, neboť podporují vznik plísňových chorob kopyta. Vzhledem ke své velikosti a hmotnosti potřebují více péče a kvalitnější krmení než jiná chladnokrevná plemena. Clydesdale se pohybuje velmi elegantně a zdá se, že si je vědom své důstojnosti. Zvládne poměrně náročné cviky a rád se předvádí.
Clydesdale byl vyšlechtěn jako plemeno vhodné k mimořádně těžké práci především při dopravě uhlí a rud. Ukázalo se však, že tento kůň se hodí ještě k mnoha dalším účelům. Zvládne každou práci i v zemědělství, ovšem špatně se mu pracuje v těžkých jílovitých půdách, protože mu vadí jeho bohaté rousy. Naproti tomu na suchých, písčitých nebo lehkých půdách podává vynikající výkony. Na silnicích s tvrdým podkladem a na dláždění se skvěle osvědčují jeho veliká, plochá kopyta, která mu dovolují dokonale využívat sílu i hmotnost, avšak vyžadují velmi dobré ošetření a zkušeného podkováře. Na jeho široká kopyta je nejlépe vyrábět speciální podkovy. Výkonné tahače v poslední době tyto velkolepé tahouny připravily o práci, ale zájem o ně stejně neklesá.
Postupně si získávají stále lepší pozici v reprezentaci, což podporuje zvyk opatřovat spřežení clydesdalů těžkými postroji se spoustou bronzových puklic a kování. Koně s efektními postroji budí zaslouženou pozornost a stávají se vítanou atrakcí i v městských ulicích. Dnes v Evropě tohoto koně vídáme jen zřídka, ve Skotsku však se stále ještě objevuje ve městech při rozvážce různého zboží a dodává těmto běžným činnostem slavnostní ráz. Velmi oblíben je především v Severní Americe.
Zatímco jako těžký pracovní kůň nemá konkurenci, při šlechtění dalších plemen se příliš neosvědčil. K tomu účelu je vhodnější jeho příbuzný shire, který poskytuje potomstvo souladnějšího exteriéru. Pokusy zařadit clydesdala při zlepšování jiných chladnokrevných plemen v Evropě neuspěly a jejich vliv se rychle vytratil. Nejvíc bývá u kříženců clydesdalů s jinými chladnokrevnými plemeny na závadu sklon k nekorektnímu postoji zadních nohou.
Přes všechny své dobré vlastnosti má již clydesdale vrchol své slávy za sebou. Nejvíce byl ceněn na počátku 20. století, kdy byl clydesdalský hřebec Baron of Buchlyvie v aukci prodán za tehdy horentní sumu 9500 liber sterlingů. Dodnes je to nejvyšší cena, jaká byla kdy ve Velké Británii zaplacena za chladnokrevníka. V chovech chladnokrevných koní v českých zemích a na Slovensku nebyl clydesdale nikdy používán, patrně proto, že naše podmínky spíše odpovídají stavu v původních oblastech šlechtění koní ardenských a belgických. Domovské právo v našich zemích pak má norik. Reprezentační chladnokrevní koně u nás nikdy neměli dost příležitostí k uplatnění.

Colorádský rančer

8. srpna 2007 v 9:55 | Katka |  x Plemena koní x
Ačkoliv jsou američtí koně proslulí rozmanitostí svého zbarvení, přece jen i zde existují pouhá tři plemena vyznačující se skvrnitým zbarvením. Jsou to appaloosa, americký pony a coloradský rančerský kůň. Appaloosa pravděpodobně ovlivnila Colorado Rangera. Ovšem pro zapsání do plemenné knihy coloradského rančerského koně není zbarvení nejdůležitější podmínkou, tou je rodokmen, sahající k některé z uznaných zakladatelských linií...
Toto zvláštní plemeno dostalo poněkud neprávem název podle amerického státu Colorado, ačkoliv jeho předky byli arab a berber a počátky chovu ležely ve Virginii. Ovšem ke skutečnému rozvoji plemene došlo až ve státě Colorado a koně byli pojmenováni z podnětu coloradské státní univerzity.
V roce 1878 navštívil generál Ulysses S. Grant tureckého sultána Abdul Hamida v Constantinopoli (dnešním Istanbulu) a dostal od něj darem dva koně, čistokrevného bílého araba z kmene Saklaví-Gidran jménem Leopard (nar. 1873) a berbera, modrého bělouše Linden Tree (nar. 1874). Grant tyto koně odvezl do Ameriky a tam je Randolph Huntington použil k šlechtění lehkých tažných koní, které chtěl nazvat americo-arab. Tento projekt neuspěl, a tak byli oba koně posláni do Nebrasky na Colbyho ranč, kde kryli místní klisny, některé skvrnité nebo strakaté. Jejich potomci měli výborné vlastnosti a vypadali velmi zajímavě. Celou skupinu těchto koní získal A.C.Whipple z Kit Carson county v Coloradu.
Teprve tam došlo k cílevědomému šlechtění nového plemene. Whipple objevil bílého hřebce s černýma ušima jménem Tony, který byl výsledkem příbuzenské plemenitby. Leopard byl jeho dvojnásobným dědem. Tento kůň byl využit k liniové plemenitbě. Whippelova rodina linii trvale udržovala, ale o vznik plemene se výrazně zasloužil i Mike Ruby z ranče Lazy J. Bar, který koupil syna Tonyho, hřebce jménem Patchese a berbera Maxe po Waldron Leopardovi. Ty použil jako hřebce zakladatele neobvyklého plemene s neobvyklým zbarvením. V roce 1934 bylo plemeno uznáno a dostalo pojmenování colorado rangers a byla založena asociace chovatelů těchto koní. Jejím prezidentem byl až do své smrti roku 1942 Mike Ruby. Díky svému zvláštnímu zbarvení ze tito koně značně rozšířili a dostali se dokonce i do Jordánska, kde se chovají v královském hřebčíně v Ammánu.
Coloradský ranger je velmi kvalitní a ušlechtilý kůň, který vlastnosti a povahu zdědil po arabských a berberských otcích a barvu po matkách, které měly španělskou krev.
Coloradský ranger je mohutný kůň se silnými končetinami a pevnou zádí. Průměrná výška je 157 cm a nohy jsou poněkud kratší než u plnokrevníků nebo berberů. Svalnatostí poněkud připomíná quartera, i když s ním zřetelně není příbuzný. Podobně zbarvenou appaloosu připomíná kromě zbarvení i řídkou hřívou a ohonem a poměrně tvrdou srstí. Svalnaté nohy mají velmi dobré klouby a mimořádně tvrdá, velmi zdravá a odolná kopyta. Povoleny jsou všechny typy zbarvení, ale velmi žádoucí je tygří, bělouši s černými kulatými nebo oválnými skvrnami. Tito koně pak mají mít pruhovaná kopyta, podobně jako appaloosa. Na rozdíl od ní však má coloradský kůň mnohem dokonalejší stavbu a mnohé znaky arabských a berberských předků. Díky přísnému chovatelskému řádu je také mnohem vyrovnanější a jeho cenné vlastnosti se spíše upevňují a vylepšují, než aby se stíraly jako u komerčně příliš využívané appaloosy. Chovatelé dbají na to, aby si plemeno udrželo především svou robustnost, tvrdost a výkonnost.
Zajímavé je, že coloradský kůň se zbarvením appaloosy může být zařazen do registru tohoto plemene a použit dokonce k chovu, což ovšem originalitu appaloosy dále poškozuje. Opačný postup je vyloučen, appaloosa se do chovu rengerů nikdy dostat nemůže.
Kupodivu povaze tohoto koně nevěnovali chovatelé velkou pozornost. Po orientálních koních zdědili tito koně velkou inteligenci, tvrdost, úžasnou živelnost, američtí předkové je vybavili robustní silou, obratností v pohybu v terénu, vytrvalostí a odvahou. Ovšem tito koně jsou značně sebevědomí a temperamentní a vyžadují pevnou ruku a cit pro ovládání. Jsou často poměrně agresivní a hřebci nejsou právě snášenliví. Rovněž klisny jsou velmi srdnaté a dovedou tvrdě bránit hříbata nejen před přirozenými nepřáteli, ale i před lidmi. Osvědčují se nejen při práci s dobytkem, ale také při pohybu v neschůdném terénu, protože mají skvělý orientační smysl a vynikající rovnováhu. Jsou skromní a dovedou se přizpůsobit drsným podmínkám. Nejsou lekaví a střelba a jiné hluky jim nevadí. Při dobrém výcviku obstojí i při náročných policejních či vojenských akcích.
Coloradský ranger byl vychován jako pracovní kůň, s ohledem na potřeby hlídkové služby, lesníků a rančerů chovajících skot v hornaté oblasti státu Coloradu a přilehlých krajů. Tuto úlohu plní znamenitě, ale čím dál tím více si získává oblibu jako kůň jezdecký a přehlídkový. Jeho nápadné zbarvení je totiž velmi atraktivní a oblíbené i při jezdeckých podnicích jako jsou rodea. Jsou také velmi oblíbeni u milovníků westernového ježdění.
Coloradský rangerský kůň je idelální zvíře pro turistiku na koni, protože bezpečně obstojí i v těch nejdrsnějších a nejneschůdnějších oblastech a nedá se poplašit šelmami nebo neobvyklými přirodními jevy. Vyhovuje ovšem jen zkušeným a zdatným jezdcům. Jsou to koně velice tvrdí, houževnatí a obratní, mají skvělý orientační smysl, jsou neúnavní a vydrží bez vody déle než kterékoliv jiné plemeno koní, kromě brumbyů. Díky těmto neobvyklým vlastnostem získávají zájem milovníků koní z celého světa, avšak vzhledem k přísným podmínkám chovu není snadné si toto plemeno opatřit, a proto se dostávají jen do nejlepších hřebčínů za nemalé částky. Chovná základna totiž není nijak široká a američtí chovatelé žárlivě střeží své nejlepší chovné kusy.

Connemara

8. srpna 2007 v 9:54 | Katka |  x Plemena koní x
Connemarský pony je jediné plemeno čistě irského původu. Pochází ze severní části ostrova, z kraje zvaného dnes Chonnacht, anglicky Conaught, což je oblast mezi Gallwayem na jihu a Colloneyem na severu. Tato poměrně řídce osídlená jezernatá oblast se historicky nazývala Connemara a od toho je odvozen i název plemene.
Předky connemarů byli poníci, podobní skotským horským neprošlechtěným typům. Byli to zřejmě koně velmi starobylí, protože typické zbarvení bylo plavé nebo šedé s tmavým hřbetním pruhem, s černými končetinami, hřívou a ocasem. Toto typické zbarvení primitivních koní a vlastně i koní divokých bylo později překryto, takže dnes už se téměř nevyskytuje. První příměsí byla krev koní orientálního typu, které dovezli Keltové z evropského kontinentu, údajně snad i ze Španělska. V novověku pak byli místní koně ovlivněni dalšími dovozy. Předpokládá se, že značný vliv měli španělští koně ze ztroskotané Armady, kteří se roku 1588 zachránili na irském pobřeží. V posledních stoletích pak chov ovlivnili dovezení arabové, berbeři a plnokrevníci. Přesto si connemarové uchovali originální ráz a poměrně malou výšku, takže se ve své domovině dodnes nazývají pony, i když mnohé typické znaky ponyů již nemají.
Divoká, deštivá a chudá oblast západního Irska byla zřejmě domovem koní již ve starověku. Oblast blat vyžaduje od koní skromnost, otužilost a hlavně obratnost a lehký krok, protože se často pohybují ve zrádném terénu. Právě pro tyto vlastnosti se původní connemarští poníci stali všestrannými pracovními zvířaty. V 16. století, po ztroskotání španělského loďstva Armada se někteří španělští koně uplatnili v chovu a kupci z Gallwaye na tyto zkušenosti navázali dalším dovozem španělských koní. Původní poníci tím nabyli většího formátu a ušlechtilejšího vzhledu.
V 16. a 17. století se connemara nazýval hobby, později, když byl ještě zušlechtěn berberskou krví, dostal jméno, které nosí dodnes. Koncem 19. století bylo toto plemeno v rozkvětu, avšak úpadek zemědělství a hospodářské potíže je hodně poškodily. Proto byl do chovu na přelomu 20. století zaveden nový prvek, hřebci velšského koba. Královská komise, jejímž úkolem bylo posoudit stav koní v Irsku, pak vydala o moderním connemarovi vynikající posudek, v němž zdůraznila jeho skromnost a schopnosti a také pěkný vzled. Na základě tohoto posudku byla chovu connemarů věnována zvýšená pozornost, v roce 1923 se ustanovil chovatelský svaz pro toto plemeno a v roce 1926 vznikla plemenná kniha. V Anglii se chovatelská organizace pro connemary ustavila až v roce 1947 a později vznily podobné organizace v USA, Austrálii a v řadě zemí v severní a západní Evropě.
Největší vliv na vývoj connemarského ponyho měli prokazatelně hřebci Rebel a Golden Gleam, narození v r. 1922 a 1932. Ovšem zvlášť pamětihodný bílý hřebec Cannon Ball, jehož vliv byl všestranný. Byl to potomek Dynamita z místní klisny a vnuk velšského koba Prince Llevellyna. Narodil se v roce 1904 a byl to první hřebec zapsaný roku 1926 do plemenné knihy. Zvítězil ve Farmářských dostizích v Oughterardu jako víc než šestnáctiletý. Místní pověst o něm tvrdí, že v noci před závodem sežral půl barelu (soudku) ovsa, zvyk, který znamenitě vystihuje jeho konstituci a záživnost. Po celý život pracoval v zápřeži a byl známý tím, že po celou cestu z trhu až domů, do domu svého majitele Harryho Toola, klusal, zatímco jeho pán vyspával zmožen pitím na dně káry. Když Connon Ball uhynul, drželi u něj podle irského zvyku celou noc hlídku a za úsvitu ho uložili na poli k odpočinku.
Později, v letech 1948 - 1973, ovlivnil chov connemary hřebec Carna Dun z plnokrevné linie Little Heaven (jeho otcem byl slavný irský mezinárodní skokan, pony Dundrum) a irský tažný kůň Mayboy. Více arabské krve do chovu vnesl Clonkeehan Auratum (1954 - 1976), což byl čistokrevný arab a Naseel, jeden ze zakladetelů britského jezdeckého ponyho. V roce 1953 se v plemenné knize objevil jiný hřebec Dynamite (po Cannon Ballovu otci), další irský tažný kůň Skibbereen a bílý plnokrevník Winter z Manny po Sowstormovi. V téže době se objevil i méně výrazný vliv clydesdalů.
Connemara je velmi souladný, dobře stavěný pony, který nemá zdravotní problémy a hodí se pro všechny druhy jezdeckých sportů i pro zápřež. Tito ponyové mají vynikající pohyb, výborně utvářené nohy s plochými klouby a dobrými kopyty, s úžasným smyslem pro rovnováhu a s velkou otužilostí a vytrvalostí. Vzdor tomu, že se označují jako ponyové, jsou to v podstatě koně, z poníků jim zůstaly jen základní přirozené schopnosti a skromnost.
Connemara je vlemi elegantní, dobře vypadající a neobyčejně nadané plemeno. Výška se v kohoutku pohybuje od 132 do 147 cm a stavba je neobyčejně souladná. Connemara má poměrně malou, úhlednou hlavu s rovným profilem, velkýma očima a hezkými vztyčenými boltci. Krk je neobyčejně dlouhý, dobře nesený a elegantní, plec je dobře stavěná, s šikmou lopatkou a silným, ale ne přehnaným osvalením. Kohoutek je poměrně vysoký, hrudník hluboký, trup komaktní, dosti dlouhý, se silnou, spáditou, ale pěkně utvářenou zádí a vysoko nasazeným ocasem.
Poměrně krátké nohy mají dobré kosti a tvrdá, pěkně utvářená kopyta. Obvod holení se pohybuje od 17 do 20 cm. Hříva i ocas jsou bohaté, nohy čisté, bez rousu. Původní zbarvení bylo plavé nebo sivé, s černými končetinami a úhořím pruhem. Plaváci se zachovali dodnes a právě oni patří k nejotužilejším představitelům plemene. Daleko nejšastější jsou dnes však bělouši různých typů, ale výjimkou nejsou ani vraníci nebo hnědáci.
Connemarové jsou velmi inteligentní, vnímaví a dobromyslní. Díky své vlídné povaze se hodí jako jezdečtí koně pro děti. Vynikají kvalitním pohybem, jsou neobyčejně obratní, uvolnění a houževnatí, mají úžasný smysl pro rovnováhu a v těžkém terénu se pohybují s mimořádnou jistotou. V souladu s podmínkami, v nichž se plemeno vyvinulo, jsou to koně s velkou odvahou, sebevědomí a schopní velného nasazení. Právě díky fyzickým předpokladům i odvážné povaze jsou connemarové vynikající skokani.
Původně byl connemara všestranný poník, který sloužil k práci v postroji, a to v tahu i při zemědělských pracích, byl využíván jako nosič i soumar a pochopitelně také jako jezdecký kůň. Connemarové byli často mimochodníci, a proto byli velmi oblíbení jako jízní koně pro ženy a pro duchovní osoby. Prošlechtěný connemara se stal po přikřížení anglického plnokrevníka a hackneyů především vynikajícím sportovním koněm.
Již jeho předkové, zakladatelé chovu, se uplatňovali v dostizích a ve skokových soutěžích, dnešní connemarové pracují v zápřeži jak v zemědělství tak ve vozatajských soutěžích, ale hlavně jsou to doslova rodinní jezdečtí koně. Hodí se pro děti i dospělé a dokonce i pro seniory, především proto, že mají velmi příjemnou povahu. Křížením s plnokrevníky dávají výborné koně pro cross-country a pro nejrůznější skokové soutěže. Díky své učenlivosti se uplatňují i v drezúře, i když nemají právě předpisový vzhled. Vytrvalost, obratnost a cit pro pohyb v krajině, předávají connemarové loveckým koním, konec konců ovlivnili vadatně vznik irského huntera, který patří k nejlepším loveckým koním světa.
Connemarové jsou oblíbené plemeno v anglosaské části světa, v kontinentální Evropě se objevují vzácně, spíš jako kuriozita. V našich chovech koní se nikdy neuplatnili, ostatně stejně jako jiní poníci.

Criollo

8. srpna 2007 v 9:53 | Katka |  x Plemena koní x
V krajně nehostinné oblastní, kde se suchá a horká léta střídají s krutámi, chladnými zimami, vzniklo neobyčejné plemeno, které dostalo název criollo (v překladu "španělského původu"). V těchto drsných podmínkách, kde přežijí jen ti nejsilnější, se přirozenou selekcí zrodilo houževnaté, tvrdé a nesmírně vytrvalé zvíře, které se v průběhu mnoha let dokonale přizpůsobilo podmínkám panujícím v Argentině.
Předky argentinského criolla byli starobylí andalusané, přivezení do Jižní Ameriky v 16. století španělskými konkvistadory (tito koně dali vzniknout i dalším americkým plemenům). Roli při vzniku tohoto plemene hrál i berberský kůň, který criollovi předal mnoho ze své odolnosti, poortugalský sorria pony a možná také asturský kůň.
Plemeno se řadí mezi nejodolnější na světě, a to právem. Jedinec je schopen nést velkou váhu na obrovské vzdálenosti, a to i ve velmi obtížném terénu. Koně bez problémů snášejí drsné klima, nedostatek potravy a dokonce i dlouhodobý nedostatek vody.
V roce 1918 vznikl chovatelský svaz, který vytvořil a zavedl přísné výkonnostní zkoušky, jejichž úspěšné zvládnutí bylo podmínkou k zařazení do chovu. Vzdálenost 756 kilometrů museli koně zdolat za 15 dní s nákladem 110 kg na hřbetě a bez zvláštního krmení.
Důkazem neobyčejné výkonnosti criolla jsou koně Manacha a Gato. S nimi profesor, spisovatel a cestovatel ze Švýcarska, Aimé Tschiffely (1895 - 1954), uskutečnil 16 090 km dlouhou pouť z Buenos Aires do Washingtonu D.C. Cesta trvala dva a půl roku a vedla těmi nejnehostinnějšími kouty světa. Mancha, tehdy 15 letý a 16 letý Gato celou cestu ustáli bez úhony. Tschiffely střídavě na jednom koni jel, zatímco druhý plnil funkci soumara. Koně pak byli posláni zpět do Jižní Ameriky, kde strávili zbytek života. Gato se dožil 36 a Mancha 40 let.
Paleta barev criolla je velmi pestrá, převažují však hnědáci a plaváci různáých odstínů - tyto barvy činí criolla nenápadným na suchých pastvinách v jeho přirozeném prostředí. Často se vyskytují i modří a červení bělouši, strakáči a zvláště cenění jsou tzv. grullos nebo gatedaos šedé, myšové nabo hnědé barvy s náznakem žíhání. Criollo má robustnou stavbu těla a měří 142 - 152 cm. Krk je krátký a silný, hlava má zřetelně vyklenutý profil. Oči jsou široce posazené a uši ostražité. Tělo je krátké a hluboké a žebra dobře klenutá. Nohy jsou kratší, kosti pevné a silné, kopyta neobyčejně zdravá. Většina koní si uchovává mimochod zděděný po starých španělských předcích, ačkoliv mnoho současných criollů má již normální diagonální chody.
Criollo je především koněm gaučů (jihoamerických kovbojů) a je nenahraditelným dopravním prostředkem osadníků žijících v rozlehlých argentinských pampách. S plemenem se můžeme setkat po celém kontinentu a i přes drobné odchylky způsobené odlišnými životními podmínkami, si criollo stále uchovává své základní vlastnosti. Criollo se kříží s anglickým plnokrevníkem, čímž vzniká elegantní kůň ideální pro pólo, ne však již natolik otužilý a houževnatý, aby dokázal čelit podmínkám nepříznivé krajiny.

Pólo

8. srpna 2007 v 9:42 | Katka |  x Jezdecké styly x
Pólo, které se hraje většinou v trysku je nejrychlejší hra na světě. Jistá forma póla se hrála již před 2 500 lety v Persii a v Číně a hráli ji muži i ženy. Nazývala se changar - to je v Persii pálka. Název pólo pochází od tibetského slova pulu - míček. Britští vojáci a civilisté sloužící v Indii v 19. století si pólo oblíbili a dovezli je do Evropy. Britské pólo se hraje na ponících vysokých 124 cm a pocházejících ze státu Manipúr mezi Assamem a Burmou, kde je to národní hra. Pólo se v Argentině hrálo poprvé v roce 1877, ale do roku 1930 se tato země stala světovou velmocí číslo jedna v tomto sportu. Argentinští koně, kříženci plnokrevníka s původním domácím criollem, jsou nejlepší na světě.
Pravidla:
Pólo poníci mohou mít libovolnou výšku. Tým tvoří 4 jezdci a další dva náhradníci jsou připraveni na koních. Hříště měří 275 x 180 m a je značeno střední čarou a penaltovými čarami ve vzdálenostech 27, 36 a 108 m od základní čáry. Hraje se vrbovým míčkem proháněným brankami vysokými 3 m a širokými 7,3 m. Padne-li branka, hráči si vymění strany. Hráči jsou handicapováni podle svých schopností. Při pólu vysoké úrovně se uhraje až 19 branek, u střední 15 až 18 branek. zápas se dělí na chukkas, kterých je pět ve vrcholných zápasech, v obyčejných čtyři. Poníci se mění po každém oddíle a žádný z nich nenastoupí do zápasu podruhé. Penalty se střílejí za každou chybu, jako za nebezpečné křížení dráhy soupeře nebo srážky. Je také zakázáno najíždět na soupeře bez míče nebo hákovat jeho pálku.

Klusácké dostihy

8. srpna 2007 v 9:40 | Katka |  x Jezdecké styly x
Klusácké dostihy byly prvním organizovaným jezdeckým sportem. Již 1500 let před Kristem držel asyrský královský dvůr nákladné stáje a profesionální trenéry koní, kteří byli zapřaháni do kariot, určených původně pro válečné účely. Záhy se však tyto vozíky začaly používat pro lov i závodění. Dostihy ve vozech - jezdilo se však cvalem, nikoli klusem - byly na programu olympijských her již v sedmém století před naším letopočtem a velké úctě se těšily i ve starověkém Římě.
Moderní klusácké dostihy se začaly vyvíjet až v 19.století. Slovo "klusácké" však není ve vztahu k dostihům zcela přesné nejen proto, že první závody sběhaly cvalem, ale i proto, že slovem "klus" můžeme označit dvě varianty stejného chodu - diagonální klus a mimochodný klus. Mimochodný klus je obvykle hodnocen jako rychlejší krok a mimochodníci (paceři) jsou také mnohem méně náchylní k tomu, aby při klusu zacválali, což je proti pravidlům klusáckých dostihů a penalizuje se vyloučením. Klusáci jsou oblíbení v Evropě, zatímco mimochodníci se užívají téměř výhradně v Americe. Klusáci a mimochodníci se nestaví proti sobě v jednom dostihu. (Mimochod je při dostizích "klasických" klusáků považován také za "nečistý" chod, jako např. cval nebo třítakt, a kůň je za něj diskvalifikován.)
Klusácké dostihy se jezdí obvykle ve zvláštním lehkém dvoukolovém vozidle zvaném sulka, která má rám ve tvaru U. Sedačka pro žokeje je umístěna v oblouku rámu. Klusácké dostihy v sedle jsou méně časté a nazývají se monté. Klusácké dráhy jsou si navzájem hodně podobné s tvarem se blíží oválu, na kterém se běží vždy na levou ruku. Velmi často mívají umělý povrch a umělé osvětlení, takže je možné závodit po celý rok.

Vozatajství

8. srpna 2007 v 9:38 | Katka |  x Jezdecké styly x
Využití koně k tahu vozů pravděpodobně v některých oblastech dokonce předcházelo jezdectví. V údolích Tigridu, Indu a Eufratu, v Sýrii i v Egyptě sloužily válečné vozy bojechtivých říším 2 000 let před naší érou. Tato otevřená, plochá krajina byla ideální pro využití vozů. Dva nebo čtyři koně, zapřažení do lehkého vozíku, zaručovali rychlý transport dvou nebo tří lidí.
Po půldruhého tisíciletí byly závody spřežení národní sporem starého Řecka. První olympijské závody vozů se konaly na 25. olympiádě v roce 408 př. n. l. Ještě oblíbenější byly závody vozů v římských hipodromech. Soutěžily čtyři týmy a každý z nich podporovalo jedno politické uskupení, takže šarvátky kolem dostihů byly bezpečnostní záklopkou pro revolučně naladěný římský lid.
Řízení povozů neztratilo svůj půvab ani po druhé světové válce, ačkoliv doprava na silnicích vzrostla na míru pro koňmi tažené vozy nepřijatelnou. Byly tedy zorganizovány první přehlídky a vozatajské soutěže a dnes se toto umění třebaže už nemá praktický výnbam, stalo důležitou soutěžní disciplínou.V Evropě mají soutěže spřežení vysokou úroveň. O rozšíření tohoto sportovního odvětví po celém světě se zasloužil zejména princ Philip. Jako prezident Mezinárodní hipologické federace (FEI) sledoval vozatajský meeting v Cáchách (Aachen) v roce 1968 a na jeho podnět se konala první mezinárodní soutěž spřežení v roce 1970.
Vozatajské soutěže
Jezdí jednospřeží, páry a vícespřeží a podniky trvají většinou tři dny. První den se jezdí drezurní úlohy, další je maratón, který musí měřit nejméně 23, ale zpravedla 27 km a třetí je překážková jízda (vozatajský parkur), při níž je třeba předvést maximální ovladatelnost a obratnost koní. Současně koně prokáží i svou zdatnost, neboť nastupují po únavném maratónu předchozího dne. U nás má řízení spřežení velkou tradici, soutěže vzkvétají už od 60. let (Zlatá podkova) a vícespřeží našich karosiérů, především kladrubských běloušů jsou zlatým hřebem každého velkého hipického podniku.

Western

8. srpna 2007 v 9:36 | Katka |  x Jezdecké styly x
Reining
Reiningové úlohy mají odstupňovanou obtížnost: začínající, lehký a těžký reinIng. Všechny úlohy v podstatě zahrnují stejné prvky: kruhy (hodnotí se dobře patrný rozdíl mezi velikostí a rychlostí projížděných kruhů a jejich pravidelnost), přeskok - změna cvalové nohy (u lehkého reiningu s přechodem do klusu, u těžkého reiningu letmý přeskok), sliding stop (zastavení ze cvalu, při němž kůň podsadí zadní nohy, sníží záď a sklouzne zadkem do zastavení, zatímco přední nohy doklusávají), spin (obrat či několik obratů o 360° kolem vnitřní zadní nohy), roll back (obrat o 180° kolem zádi, jenž následuje okamžitě po zastavení), couvání (rovné, plynulé, ochotné a na předepsanou vzdálenost).

Při hodnocení reiningu je základem 70 bodů, k nimž se přičítají body za dobré provedení nebo se za provedení chybné odčítají.
Western pleasure
Tato disciplína je v kvalitním provedení dost náročná. Dvojice postupně absolvuje po obvodu kolbiště všechny tři chody: krok, klus a cval oběma směry podle pokynů rozhodčího. Klus a cval jsou proti klasickému anglickému ježdění velmi pomalé, ale toto zpomalení musí vycházet ze správného podsazení zadních nohou. Otěže jsou volné a přilnutí téměř neznatelné, nadměrné používání otěží je penalizováno. Dvojice musí působit dojmem naprosté uvolněnosti a pohody. Rozhodčí hodnotí reakce koně na pobídky, čistotu chodů, výraz koně, nesení krku a hlavy atd. a stanovuje pořadí dle vlastního uvážení, soutěž se tedy neboduje. Rozhodčí mimo to může od soutěžících vyžadovat pro přesné stanovení pořadí přídavné úlohy (prodloužený klus, couvání apod.)
Trail
Simuluje překonávání překážek, s nimiž se kůň setkává při práci na ranči. Dráhu trailu určuje rozhodčí. Plánek zahrnující překážky, způsob jejich překonání a chody musí dát k dispozici alespoň 1 hodinu před zahájením soutěže.

Trail tvoří celkem 6 překážek, z nichž 3 jsou povinné (průchod brankou, překonání řady kavalet, couvání) a volitelné (např. vodní příkop, přenášení předmětu, chůze přes houpačku, ustupování na holeň nad kavaletou atd.)
Nejlépe jsou hodnoceni koně, kteří si překonání překážky řeší sami, bez nebo jen s minimálními pobídkami jezdce.
Halter
Předvádění koní na ohlávce. Posuzuje se především exteriér koně s přihlédnutím na chovatelské hledisko u jednotlivých plemen westernových koní. U nás se zatím tato soutěž nevypisuje. Na našich kolbištích ji nalezneme v trochu jiné podobě jako showmanship at halter. Jde o soutěž pro děti a mládež, při níž je hodnocen vodič a jeho schopnosti koně zvládnout a spárvně předvést.
Cutting
Nejvíce připomíná práci honáků na ranči. Důležitou rekvizitou této soutěže je stádo dobytka, z něhož musí kůň oddělit jeden kus a zabránit mu v návratu ke stádu. Kůň je tady skutečně tím důležitějším v páru, protože veškerou práci dělá sám, jezdec je za výraznější pobídky penalizován. Časový limit je 2,5 minuty.
Barrel racing
Je to rychlostní disciplína. Vítězem se stává ten, kdo v nejkratším čase projede vymezenou dráhu. Ta je určena třemi barely umístěnými v rozích rovnostranného trojúhleníku. Jezdec s koněm musí každý barel objet a uzavřít kolem kruh, přičemž nesmí barel porazit.
Sražení znamená penalizaci 5 trestných vteřin. Barrel racing je zároveň rodeovou disciplínou.
Pole bending
Druhá z rychlostních disciplín, technicky náročnější. Její dráhu tvoří šest tyčí. Dvojice po projetí startovní čáry cválá k poslední z nich, objede ji a potom projede mezi tyčemi tam a zpět jako ve slalomu. Po objetí poslední tyče se vrací přímo do cíle. Každé poražení tyče je penalizováno pěti trestnými vteřinami.
Pole bending je zároveň i rodeovou disciplínou.

Voltiž

8. srpna 2007 v 9:28 | Katka |  x Jezdecké styly x
Voltiž je v prvním případě gymnastika na neosedlaném koni. Koník cválá na kruhu o min.: průměru 13 m. Existuje i paravoltiž, kde cvičí i děti s nějakým tělesním postižením. Aby mohl jezdec provádět různé cviky a figury na tomto neosedlaném koni, musí mít kůň postrojen do speciální výstroje, kterou nevidíme nikde jinde, možná by se daly některé části přirovnat k lonžovací výstroji koně. Postroje - voltižní obřišník vybaven dvěma záchytnými oblouky (madly), pro to, aby se jezdec například při obratech mohl přidržovat. Pod voltižní obřišník se klade dečka, aby se neodřel hřbet koně.Po jeho straně je kožená smyčka, která někdy zastává funkci třmenu. Vyvazovací otěže s gumovým kroužkem se upevňují k obřišníku a zamezují koni zvednout hlavu, což by způsobilo vyklenutí hřbetu a nevzhlednost pohybů koně. Ve voltiži existuje několik druhů soutěží. Jedna z nich je voltiž ve družstvech (max. 12 členů). Družstvo se skládá z 8 členů, 1 koně, 1 vodiče a 1 náhradního jezdce jednotlivcích nebo dvojicích. Rozhodčí známkují soutěžící stupnicí od 0 do 10 stejně jako v drezuře.

Dostihy

8. srpna 2007 v 9:26 | Katka |  x Jezdecké styly x
Nejrychlejší a pro diváky nejspíš nejzajímavější druh závodů jsou dostihy. Je to vlastně závod koní v trysku na určité vzdálenosti.
Rovinný dostih

Na rovinném dostihu se pouze běží po travnaté ploše různých délek. Většina dostihů na světě probíhá nyní podle britského vzoru. Nejoblíbenější a nejkvalitnější dostihy se běhají v Británii a Irsku, ve Francii a v Itálii. Dostihy jsou také velmi oblíbené v Austrálii a na Novém Zélandě, ale největší vliv má multimilionářský dostihový průmysl ve Spojených státech. V ČR funguje od roku 1906 závodiště ve Velké Chuchli, v Karlových Varech a v Pardubicích (steeplechase) - to jsou tři nejstarší.
Překážkový dostih (steeplechase)
Tyto těžké dostihy přes přírodní překážky jsou ve světě málo oblíbené. Největší steeplechase v Evropě je naše Velká Pardubická, podobná trochu cross country a zahraničními jezdci obávaná pro příliš těžké a nebezpečné překážky. Koně vlastně musí dosáhnout nejen velmi vysoké rychlosti, ale také si nesmí ublížit na žádné překážce a nestratit tak rychlost a pozici. Na těchto závodech se spousta koní zraní a pak musejí být utraceni nebo použity na chov.
Sedla a úbory
Sedlo pro rovinný dostih je malé, má daleko dopředu vysunuté bočnice bez kolenních opěr a velmi dlouhé posedlí. Pod sedlo se dává kožená dečka s kapsami pro olověná závaží. Tyto sedla váží od 300 g - 1.5 kg.
Sedlo pro překážkový dostih je pevnější konstrukce, má větší bočnice a je opatřené koleními opěrami. Váží 2.4 kg - 4 kg.
Úbor pro jezdce se skládá z vysokých dostihových bot, dostihového barevného dresu, který je určen podle registrované kombinace majitele koně, bílých kalhot, jezdecké čapky a dostihového bičíku, tzv. hecpajč.