close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Srpen 2007

Knabstrupský kůň

9. srpna 2007 v 11:19 | Katka |  x Plemena koní x
Zajímavě skvrnitý dánský kůň pojmenovaný podle velkostatku, kde vznikl, není příliš starobylý. Za napoleonských válek, tedy na počátku minulého století, koupil dánský řezník Flaebe od španělského důstojníka klisnu, které se začalo říkat Flaebehoppen. Řezník ji prodal soudci Lunnovi a ten ji dal nakrýt frederiksborgským hřebcem (roku 1808). Potomci byli drobnější než frederiksborgové, ale uchovali si nápadné skvrnité zbarvení po matce, bežné u španělských koní až do 19. století. Její vnuk, Mikkel, byl uznán jako zakladatelský hřebec.
Původní knabstrup byl tygr, bělouš s nepravidelnými, najčastěji hnědými skvrnami. Po španělské matce zdědil ještě klabonos, mohutný kratší krk, strmější lopatku a mocnou svalnatou záď. Byl to kůň výkonný, ale neúhledný, a tak byl dále šlechtěn. Dnešní typ se postavou i zbarvením podobá spíš appaloose. V kohoutku měří kolem 155 cm a má mnohem jemnější hlavu s rovným profilem, čímž se liší od původního typu. Výrazné oko má podobně jako u appaloosy dobře viditelné bělmo. Kohoutek je výrazný (to jeho předek neměl), hřbet svalnatý a silný. Silná a široká bedra bez nadměrné délky hřbetu demonstrují sílu. Krk je delší, štíhlý, hříva a ohon jsou velmi řídké, záď zaoblená. Kosti nohou jsou dostatečně silné, metakarpy jsou dostatečně krátké a karpální kloub je velký a plochý. Kopyta jsou dost plochá, rohovina často pruhovaná. Skvrnění má zasahovat až ke kopytu a má být co nejvýraznější. Většinou už nebývá čisté, srst je obvykle smíšená.
Knabstrup má výbornou povahu, zakladatelka plemene proslula učenlivostí a ovladatelností.
Původně byl knabstrup kůň vysloveně pracovní. Moderní typ si zachoval učenlivost i ochotu k práci, ale používá se jako kůň jezdecký a také pro cirkusovou drezuru. Vynikající talent tohoto plemene pro práci v cirkuse byl předveden v Americe v době nedávno minulé, kdy v jedné z vrcholných atrakcí jezdil velký bengálský tygr na knabstrupovi. Kůň měl ochranný postroj pro případ, že by tygr uklouzl a chtěl se přidržet ohromnými drápy.

Kaspický pony

9. srpna 2007 v 11:18 | Katka |  x Plemena koní x
Kaspický pony je patrně nejpodivuhodnější ze všech světových starobylých plemen. Představuje jedinečný, mimořádně důležitý spojovací článek mezi původními typy koní a teplokrevnými pouštními nebo náhorními koňmi, z nichž se vyvinuli moderní teplokrevníci. Objevení kaspického miniaturního koně, nyní vzhledem k jeho velikosti označovaného jako pony, paní Louise L. Firouzovou v Amole na kaspickém pobřeží roku 1965, bylo z vědeckého a historického hlediska velmi důležité. Kaspický pony je určitě nejstarším plemenem, které existuje...
Všeobecně se uznává (i když ne v zoologii), že těsně před domestikací koně existovaly čtyři poddruhy. Byly to dva typy koní a dva typy poníků. Poslední z nich, kůň čtvrtého typu, byl z nich nejmenší, možná neměřil více než 90 cm, ale z hlediska proporcí to byl kůň. Byl z nich nejušlechtilejší, měl vysoko nasazený ocas a výrazně konkávní profil. Jeho domovem byla západní Asie a předpokládá se, že byl prototypem arabského koně.
Doklady existence tohoto malého, kvalitního koníka můžeme sledovat na mnoha památkách včetně reliéfů ze starověkého Egypta a z Mezopotámie. Mnohem později, někdy kolem roku 500 př.n.l., byl tento kůň vyobrazen na slavném trojjazyčném pečetidle perského krále Dareia Velikého (522 - 486 př.n.l.). Na jeho pečeti jsou dva tito koníci zapřaženi do královského vozíku, z něhož Dareios z luku stříli na útočícího lva mnohem většího, než maličcí koně. Také staří Řekové se zmiňovali o miniaturním plemeni koní, které se chovalo v Médii, v oblasti na jih od Kaspického moře. Kosti tohoto typu koní se našly také v jeskyni s nálezy ze střední doby kamenné, a to u Karmanšáhu, na půl cestě mezi Bagdádem a Teheránem. Ačkoliv potomci těchto koní na dlouhou dobu z krajiny zmizeli (nejméně na nějakých tisíc let), zachovali se u kmenů vystěhovaných do pohoří Elborz, jehož severní svahy spadají přímo ke Kaspickému moři.
Znovuobjevení kaspika je neobyčejně významné, je to přelom v historii koně. Velká část vědeckých výzkumů proběhla už před rokem 1965 a prokázala, že předkové kaspika patrně někdy před třemi tisíci lety byli i prapředky arabského koně. Tento předpoklad však ještě není plně potvrzen.
Dokud v roce 1965 americká cestovatelka Louise L. Firouzová neobjevila vyhraněný typ čilého a pohyblivého "poníka", zcela nepodobného jiným místním plemenům, který pracoval v úzkých uličkách Amolu na pobřeží Kaspického moře, existence tohoto plemene nijak nebudila světovou pozornost. Koupila několik těchto zvířat a dala tak základ chovu v Norouzabadu. O deset let později už bylo možné vyvézt hřebce a sedm klisen do Velké Británie a založit zde chov kaspických koní. Nyní je toto plemeno chováno v Severní i Jižní Americe, v Austrálii, na Novém Zélandu, hřebčíny se nacházejí i v Íráně.
Tento malý koník se některými tělesnými znaky liší od moderních plemen, například nápadným rozdílem v utváření lopatky, podivným tvarem parietálních kostí lebky, což hlavě tohoto koníka dodává nezvyklý vzhled, a také stoličkou navíc v horní čelisti.
Hlava kaspického ponyho je velmi charakteristická. Je krátká, suchá, pokrytá jemnou, tenkou kůží. Čelo je značně klenuté, oči velké, "gazelí", chřípí je malé, jemné, nozdry široké a umístěné nízko. Standard vyžaduje velmi krátké uši, dokonce nesmějí přesáhnout 11,4 cm. Krk je obvykle obloukovitý a půvabný, plynule přechází do poměrně ostrého kohoutku. Tělo je štíhlé, rovné a úzké, bez náznaku těžkopádnosti. Vzledem na úzkou stavbu těla je jízda na poníkovi lehká, především pro děti. Ohon je obvykle vysoce nesený, jako u araba. Ohon i hříva jsou husté a bohaté. Holeně jsou poměrně dlouhé, ale kosti jsou kompaktní a velice silné. Srst na spěnce se vyskytuje jen v malé míře, nebo vůbec ne. Pony má štíhlé, pružné nohy, které vypadají takřka křehce, ale přitom jsou zdravé a silné. Plece jsou utvářeny obdobně jako u jezdeckého koně. Díky tomu má kůň dlouhý, plochý krok a dosažená rychlost je daleko větší, než lze předpokládat u tak malého zvířete. Kopyta jsou velmi pevná, malá a oválná. Nemusí se nikdy kovat, ani při práci na tvrdém a nerovném povrchu.
Moderní kaspik je větší než jeho dávní předkové, v kohoutku měří 102 až 122 cm. Zbarvením je většinou hnědák, bělouš nebo ryzák, výjimečně se vyskytnou i vraníci.
Kaspický pony je přátelské, velice inteligentní a ochotné zvíře. Je odvážný, ale ne vzdorovitý a hřebce mohou ovládat i děti.
Protože má kaspický pony šikmou lopatku, dobře vázanou s kohoutkem, má dlouhý, nízký a elastický, dostatečně rychlý chod. Říká se, že tento kůň "plave". Kaspik se větším koním vyrovná ve všech chodem kromě trysku. Je pozoruhodné, že tak malý kůň má vrozené skokanské vlohy a třebaže je velmi temperamentní, je ovladatelný i dětmi. Protože jeho předkové většinou byli užívíni k tahu, zvyká si velmi rychle na postroj. Poníci, kteří byli postupně prošlechtěni v jiném životním prostředí, se jen málo podobají těm původním z Amolu nebo dokonce obrázku z Dareiova pečetidla. Šlechtění, nejlepší péče a výborná kvalita píce nesmírně zlepšily tělesnou stavbu těchto koní. Především je však velmi cenné uchování genů původních primitivních typů jako genové rezervy.

Jutský kůň

9. srpna 2007 v 11:17 | Katka |  x Plemena koní x
Těžký jutský kůň pochází z Dánska a byl na Jutském poloostrově chován po celá staletí. První zapsaná zmínka o tomto plemeni je z 12. století - v té době sloužil jako válečný kůň, protože byl dost silný, aby mohl nést rytíře v plné zbroji a dost odolný, aby vydržel všechny strasti válečného tažení. Jutland je předkem a zakladatelem blízkého šlesvického chladnokrevníka.
Určité zprávy z 9. století našeho letopočtu informují o tom, že předchůdce jutlanda žil již za vikingských dob. Svědčí o tom anglosaské vyobrazení dánských nájezdníků, jak při braní zajatců jezdí na koních vzhledem velmi podobným současným jutlandům. Je docela možné, že Vikingové dovezli dánské koně do východní Anglie a zde tato zvířata přispěla k vytvoření kmenového stáda, z něhož časem vznikl suffolský kůň. Ovšem Anglie, podobně jako Francie a Německo dovážela ve středověku koně z Jutska během delší doby. Na vývoj moderního jutského koně měl vliv suffolský punch, a to hlavně hřebec Oppenheimer LXII, dovezený v roce 1860. Tmavý ryzák Oppenheimer byl sice kdysi milně považován za shira, ale jednalo se nepochybně o suffolka. Dovezl ho významný obchodník s koňmi Oppenheimer z Hamburku, jenž soustavně obchodoval se suffolky, které dovážel i do Německa pro hřebčín v Meklenbursku. Zvířata se v hřebčíně velmi osvědčila a založila významnou linii s mnoha potomky Oldrup Mudkedal.
Během 18. století posloužili ke zlepšení chodů jutlanda dánští frederiksborgové, kteří měli španělské předky. V 19. století byli ještě nepříliš úspěšně přikříženi clevelandští hnědáci a jejich příbuzní yorkshirští kočároví koně. V 50. letech našeho století bylo v Dánsku 405 chovatelských zařízení, kde měli jutlandy, celkem 14 416 klisen a 2563 hřebců, ale dnes už jsou tyto počty podstatně nižší. Na venkově dnes pracuje jen pár těchto chladnokrevníků, daleko víc se užívají k tahu z reklamních důvodů ve velkých městech a jako atrakce jsou velmi populární na přehlídkách a jezdeckých dnech.
Dnes je podobnost mezi jutlandem a suffokem naprosto zřejmá. Současný jutland se nyní ve většině rysů shoduje se suffolkem, až na mohutné rousy na nohou. Jejich obrůst se však dnešní chovatelé jutských koní snaží poněkud změnšít, aniž by tento znak zcela odstranili. Jutští koně jsou poněkud hrubší než suffolk, hlavně jejich hlava, ale mají kompaktní, podsadité tělo a příjemnou "oblost" britského plemene. Jutland je statný, aktivní a vytrvalý a velmi ochotný pracovní kůň. V kohoutku měří 157 - 163 cm a jeho základní zbarvení je tmavý ryzák s atraktivní hřívou a ohonem plavým jako len. Jen vzácně se objevují hnědáci nebo vraníci, ale jsou nežádoucí.
Jutland má velkou, nepříliš ušlechtilou, ale příjemnou hlavu s milým výrazem a dlouhýma ušima. Krk je krátký, mohutný s výrazným hřebenem, plece jsou svalnaté, hrudník velmi hluboký, trup krátký, zavalitý, záď mocná, louplá (se žlábkem), velmi svalnatá a zakulacená. Na krátkých nohách jsou bohaté, dlouhé rousy. Velká plochá kopyta mají poněkud měkčí rohovinu. Typický je vysoký kříž, zpravidla převyšující nevýrazný kohoutek. Hříva a ohon jsou bohaté a nikdy se nekrátí.
Ve 12. století soužili tito koně hlavně rytířské jízdě a podle nedoložených zpráv na nich ještě dříve jezdili Vikingové. Později se tito klidní, učenliví koně s vydatnými chody uplatnili zejména v přepravě těžkých nákladů a při těžší práci v zemědělství. Dnes slouží reprezentaci pivovarů.

Irský tažný kůň

9. srpna 2007 v 11:16 | Katka |  x Plemena koní x
Irský tažný kůň, základ slavného irského huntera, je odvozen od velkých koní francouzského a flanderského původu, kteří byli do Anglie dovezeni po anglo-normandské invazi v roce 1172. Tyto silné klisny se křížily a byly zušlechťovány dovezenými orientálními a andaluskými hřebci. Tak asi vznikli tažní koně, používaní na malých irských farmách jak v zápřeži, tak pod sedlem...
V roce 1850 byl irský tažný kůň popsán jako nízké zvíře, měřící nejvýše 157 - 160 cm v kohoutku, kostnaté, na krátkých, silných a čistých nohou. Hřbet měl krátký a bedra silná, ale záď byla srázná, dokonce s převahou střechovitého tvaru. Koně měli obvykle strmou plec, ale krk byl silný a hlava malá, ne hrubá. Akce při tomto sklonu plecí byla přímá, stejnoměrná a nenápadná. Tato zvířata dokázala klusat v postroji i cválat nebo drobně klusat pod sedlem. Snad i dobře skákala. Irská záliba v lovu vedla ke zlepšování kvality těchto koní, protože se mohl rozvíjet jejich vrozený talent pro překonávání i těch nejkrkolomnějších překážek. Bohaté vápencové pastviny v mírném, vlhkém klimatu, který prodlužoval vegetační období, vytvářely podmínky pro rozvoj kostry, velikosti a mohutnosti těla, kdežto příliv krve plnokrevníka zlepšil odraz a zvýšil rychlost, aniž by však utrpěly zděděné schopnosti honebního koně.
Po katastrofálním hladu v roce 1847 poklesl počet irských koní, a tak došlo k pokusům zlepšit zbývající trosky stáda přikřížením shirských a clydesdalských koní. To ovšem nebylo úspěšné a typ plemene se ještě zhoršil. Clydesdale podstatně snížil kvalitu dolní části končetin od karpálních a hlezenních kloubů. Odstranění této vady si vyžádalo dlouhý čas. V roce 1897 si Thomas Meleady trpce stěžoval na působení "skotských koní" na irské stádo. Prohlásil, že to jsou "koně s těžkýma nohama, kteří se hned unaví", a že clydesdalové zničili chovy ponyů v Co Mayo, Wicklow a ve Wesfordu.
Plemeno se začalo rychle zlepšovat díky subvencování hřebců v roce 1904. Irsko, na rozdíl od Anglie, vždy považovalo koně za své národní jmění a trvale podporovalo jejich chov i obchod s nimi. V roce 1917 byla založena plemenná kniha (Book for Horses of the Irish Draught Type), v níž bylo zapsáno 375 klisen a 44 hřebců. Do druhé světové války se dobře rozvíjel i obchod s tahouny krytých vozů, armádními remontami, pracovními koňmi i polokrevnými huntery. Válka však všechno nevyhnutelně přerušila a nastal úpadek, ale brzy došlo k oživení.
Irish Draught Society vznikla v roce 1976 a v roce 1979 se vytvořila Irish Draught Horse Society i ve Velké Británii, která se rychle stala jednou z nejprogresivnějších britských společností, zabývajících se koňmi. Ve vypracovaném šlechtitelském programu byl konkretizován hodnotící systém k výběru koní vhodných k registraci. Tento program měl pozoruhodný vliv na chov hunterů. Jestliže se používají místní klisny, třeba nedostatečné velikosti, vliv špičkového hřebce tento nedostatek překryje. Naopak při použití plnokrevných klisen, hřebec irského tažného koně vyrovná nedostatek kostry, hmoty, formátu a skokanské schopnosti potomků jsou pak velmi dobré.
Výška se pohybuje mezi 160 a 172 cm, především hřebci bývají velmi vysocí. Hlava je vzledem k mohutnosti těla malá, inteligentní, s bystrým pohledem. Oči jsou velké a výraz mírný - takový, jaký má mít poctivě pracující kůň. Krk je delší, klenutý, široce nasazený. Kohnoutek je znatelný, hřbetní linie je pevná s dobrou vazbou se zádí. Poloha kohoutku je zvláštní a dodává správný sklon i tvar mohutné pleci. U irského tažného koně se především spojuje mohutnost s kvalitou. Někdy může být hřbet trochu delší a ve většině případů se stavba těla vyznačuje nádhernou sílou. Záď se od kříže k ohonu úměrně strmě svažuje. Ohon je poměrně nízko nasazen, ale v pohybu ho kůň nese vysoko. Trup je hluboký, hrudní koš má oválný průřez. Hrudník je hluboký. Nohy jsou masivní a mají jen nepatrné rousy. Kosti jsou úměrně silné a pevné, klouby dobře tvarované, velké, znatelné a suché. Zadní nohy jsou mohutné se silně osvalenými bérci a velkými hlezenními klouby. Prozrazují skokanské schopnosti. Přední nohy jsou správně umístněné, takže umožňují delší krok. Srst je jemná, plemeno se vyskytuje ve všech základních barvách. Chody jsou vyrovnané a vyvážené, ne přehnané, ale živé a prostorné.
Irští tažní koně a jejich potomci jsou ovladatelní, ochotní, odvážní, mají vyrovnaný temperament a jen zřídkakdy jsou nemocní.
Hlavním úkolem těchto koní byla práce na poli, ale sloužili i k jízdě, zvláště při honech. Naučili se skvěle skákat a překonávat překážky. Většina hřebců, kteří jsou registrováni v Britské společnosti chovatelů irských tažných koní, se pravidelné zúčastňuje honů na lišku a skokových soutěží. Irský tažný kůň je velmi výkonný v závodech mezinárodní úrovně a má vrozený talent pro skoky v terénu, a tím tedy i k překonávání překážek v cross-country.
Od druhé světové války celá řada vynikajících světových skokanů pocházela právě z tohoto plemene a velké procento bylo po registrovaných hřebcích irského tažného koně. Mezi nejznámější jména patří King of Dimanonds, irský tažný kůň, který zplodil mnoho známých koní včetně Special Envoye, který skákal s velkým úspěchem za Brazílii nejprve s jezdcem Nelsonem Pessoou a poté s jeho synem Rodrigem a Mill Pearl v sedle s americkým olympijským vítězem Joe Fargisem.

Irský tinker

9. srpna 2007 v 11:15 | Katka |  x Plemena koní x
Když se řekne Irsko, všem se nám vybaví asi špičkoví dostihoví koně a kouzelná příroda se šťavnatými pastvinami, jako stvořenými pro chov těch nejlepších koní. Ač se to zdá neuvěřitelné, v Irsku nevzniklo mnoho původních plemen. Nejznámnějším je asi půvabný connemarský pony. Pak je tu samozřejmě irský tažný kůň, který však není uznaným plemenem, ale pouze typem koně. Jeho křížením s plnokrevníkem vznikají ti nejlepší hunteři a koně pro soutěže všestrannosti. A pak je tu šedá eminence - pohádkově krásný irský tinker, atraktivní svým strakatým zbarvením a bohatou hřívou, ohonem a rousy. Stejně jako irský tažný kůň, ani tinker není plemenem, ale prozatím jenom typem koně. Koně, který je víc než jen zajímavý. Proto se mu budeme věnovat trochu více...
Původ irského tinkera není zcela jasný. Před nedávnem nebyl příliš znám ani v Evropě a nemá svou vlastní plemennou knihu. Na jeho vzniku se zřejmě podíleli shirové, clydesdalové, welsh cobové, fellský a daleský pony. Tito strakatí koně pocházejí z Irska, Anglie a Walesu. Ve své domovině jsou též nazýváni Backys, Irish Coloured Cob a Gypsies. Když se podíváme ve slovníku na význam slova tinker, zjistímem že je to dráteník a gypsies jsou cikáni. Obě slova jsou velice důležitá a osvětlují dávnou minulost těchto koní. Dráteníky totiž byli již od středověku právě irští cikáni a chudí kočovníci, kteří se zasloužili o vznik tinkerů. Tito lidé měli rádi vše pestré a barevné, proto nebylo divu, že si velice oblíbili strakaté koně. Šlechta ve středověku považovala strakoše za bezcenné a dokonce takto zbarvené jedince přenechávala zdarma cikánům. Za účelem vylepšení chovu se někdy pod rouškou tmy vydávali cikáni se svými klisnami na tajné výpravy do ohrad za dobrými hřebci a přilitím kvalitní krve se rodili stále lepší strakatí koně. Byli odchováváni velice tvrdě, své majitele vozili po celé zemi, zapřaženi v typických vozech a často museli vyžít jen z toho, co rostlo podél okrajů cest Cikáni však měli mnoho znalostí o ošetřování nemocných koní a věděli si rady i se zkaženými koňmi. Po vyléčení či nápravě je lacino - avšak se ziskem - prodávali. Během let se strakoši i jejich majitelé dostali do podvědomí lidí a když anglický král James II. vydal v roce 1685 povolení, které umožňovalo cikánům prodávat tyto koně, nastal čilý obchod. Velký koňský trh se konal v červnu (a dodnes koná) v Appleby, kde bývá na prodej kolem 4000 - 4500 koní a ceny se dnes pohybují mezi 1500 - 6000 librami. Další trh, kde se prodávají tinkeři, byste mohli navštívit koncem srpna v Ballyastle (Ulster), což je nejstarší koňský trh v Irsku, konaný již od počátku 15. století.
V době průmyslové revoluce (1880) začali cikáni vyměňovat tinkery za mohutnější tažné koně, kteří uvezli větší náklady. Strakoši se tak dostávali na okraj zájmu. Další velké změny přišly s 2. světovou válkou, tehdy si cikáni oblíbili jiné zbarvení a preferovali tygry (hermelíny). Dosáhnout tohoto zbarvení však bylo obtížné a tak se časem vrátili zpět ke koním s velkými skvrnami. Nejoblíbenšjší bylo zbarvení černobílé a hnědobílé, protože takovíto koně byli dobře viditelní v noci na silnicích. Skvrny pomáhaly i při identifikaci ukradených koní, protože byly jedinečné u každého koně.
Brzy i další lidé začali tinkery považovat za atraktivní a začalo se s nimi více obchodovat. Dnes můžeme hovořit o "tinkerboomu", strakoši jsou hromadně vykupováni a dováženi do Evropy, kde si už získali nejedno koňařské srdce.
Kohoutková výška tinkerů se pohybuje mezi 135 - 158 cm, v současné době se chová v lehčím tažném typu a pony typu. Odborníci mají problém je přiřadit k určitému druhu - jejich výška je sice menší, tělesná stavba však odpovídá chladnokrevníkovi. Typickým znakem je černobílé nebo hnědobílé zbarvení, občas se vyskytnou i vraníci s odznaky. Mají bohatou hřívu, silně ožíněný a velmi dlouhý ocas a bohaté hedvábné rousy.
Tinker je velice odolný, ve své domovině je chován celoročně venku, dobře snáší volné ustájení a nemá aklimatizační problémy. Nejraději je ve společnosti jiných koní, protože má vyvinuté sociální cítění. Zajímavá je i jeho láska k vodě, pokouší se "vykoupat" i v malé kaluži. Srst není třeba příliš upravovat, při plísních kůže pomůže pravidelné mytí. Rousy se musí udržovat v čistotě denním kartáčováním. Před výstavou je třeba rousy umýt a vetřít do nich jemné piliny, které je vybělí a načechrají.
Povaha tinkera je velmi dobromyslná a rozvážná. Koně mají pevné nervy, ve vypjatých situacích však můžou být tvrdohlaví. Člověkem jsou snadno ovladatelní.
V Irsku je tinker vnímám jako hodnotný pracovní kůň, pro kterého zatím není ustanoven chovatelský řád. Dodnes tam existují "půjčovny koní", ve kterých Vám zapůjčí koně i s vozem a můžete prožít dovolenou jako kočovný cikán. V Evropě patří mezi "hobby - koně", tj. koně pro volný čas. Může chodit pod sedlem i v zápřeži a bývá využíván i pro hipoterapii.

Islandský kůň

9. srpna 2007 v 11:14 | Katka |  x Plemena koní x
V jedné z prastarých severských bájí se vypráví o tom, že po dobu zimy je slunce zakleto do černé skály. Na jaře ho může vysvobodit pouze devět zlatých koní, kteří přiběhnou a udeří kopytem do skály. Jsem přesvědčena o tom, že těmi kouzelnými koňmi jsou právě islandští...
Islandský kůň je jedním z nejslavnějších jevů na ostrově ohně a ledu, obklopeném nehostinným severním Atlantikem. Silný a láskyplný vztah ke koním, přecházející až k uctívání, přetrvává v myslí Islanďanů dodnes - vždyť v jejich životech tento tvor zaujímal ústřední místo po tísíc let. Poměr počtu koní k lidem je na Islandu neobyčejně vysoký a islandští koně vykonávají všechny možné práce na ledovcích, lávových polích i v kamenitých pouštích, kde není po stezce ani stopy. Koně však slouží také sportu, a různé soutěže, přehlídky koní a dostihy jsou na Islandě časté, dobře organizované a velmi oblíbené.
Z jedinečného díla o dějinách a osídlování země "Landnámabóku" se dozvídáme mnoho o období velké expanze na ostrov, jehož existenci znali Vikingové pravděpodobně od obyvatel Hebridů. V roce 874, kdy na Islandu již žilo několik irských mnichů, se v Kouřové zátoce (dnešní Rejkjavík) vylodil norský osadník Ingolfr Arnarson se svojí rodinou a dobytkem a založil zde první skutečnou osadu. Brzy poté se na ostrov začali stěhovat další lidé z norských osad na Západních skotských ostrovech, v Irsku a na ostrově Man. Ti si přivezli i koně. A právě koně ze všech těchto oblastí se pravděpodobně stali zakladateli budoucího chovného stáda. Příliv přistěhovalců skončil kolem roku 930 a na ostrově došlo k velkým změnám. Pokus zušlechtit islandské koně orientální krví skončil neslavně, se zhoubným účinkem projevujícím se dlouhotrvající degenerací stáda. Roku 930 Althing (nejstarší parlament na světě) rozhodl o přijetí křesťanství a vydal mimo jiné zákon omezující dovoz koní do země, který platí dodnes. Pro hipology je nejpodivuhodnějším rysem islandské chovatelské kultury právě mimořádná genetická čistota islandské populace koní.
V těch pradávných dobách považovali norští usedlíci koně za božstvo a symbol plodnosti. Bílý kůň býval slavnostně zabit jako oběť při slavnostních příležitostech. Středověké ságy jsou plné mýtů a hrdinských legend, v nichž hrají koně hlavní roli. Četné epizody popisují krvavé boje mezi hřebci, které byly zkouškami pro výběr nejlepších chovných kusů i vzrušující podívanou. Islandská literatura i letopisy Společenství z let 930 - 1262 těmito popisy oplývají.
Přes devět set let se vytvářelo jedno z nejčistších a nejstarších plemen na světě, odvozených jednak od koní ze západní Skandinávie a jednak od keltských pony z britských ostrovů. Od samého počátku žili poníci volně na pastvinách a přivykali tak drsnému podnebí, se kterým se vyrovnali skvěle a dnes patří mezi nejotužilejší a nejskromnější koně na světě. Podle moderních měřítek se začal chov řídit až v roce 1879, krátce po ničivém výbuchu sopky Laki (přežila jen desetina domácích zvířat včetně koní), ve známé oblasti Skagafjodur na severu země. V devatenáctém století však potkala islandské koně ještě jedna pohroma (tentokrát zaviněná lidmi). Začali být vyváženi do uhelných dolů ve Velké Británii, kde v šachtách tahali vozíky s uhlím. Například jen v roce 1900 jich za tímto hrozným osudem putovalo přes moře tři tisíce!!!
Fakt, že byl kůň důležitým společníkem Islanďana dokazuje ve svém vyprávění Thórbargur Thórdarson, jehož kniha "Kameny mluví" je zajímavým svědectvím o způsobu života lidí na jihovýchodním pobřeží země na přelomu 19. a 20. století. ... "Když starosta Eygóffur potřeboval přednést nějakou záležitost před soudním dvorem v Rejkjavíku, vypůjčil si na cestu Jarpura. Jarpur byl silný a vysoký kůň a tak spolehlivý, že v životě nevyhodil zadníma. Byl nejzcestovalejší ze všech koní od Širokého dvora. Přebrodil všechny řeky a jezera mezi Djúpavogem a Rejkjavíkem, viděl všechny kraje mezi nimi a seznámil se se spoustou cizích koní... Lidí, kteří přijíždeli do Širokého dvora se poznali podle toho, jak na koni seděli nebo podle toho, jakou mělo jejich zvíře barvu. Jestliže s sebou hnali více jezdeckých koní a nedali jim udzu, pak se říkalo, že jsou na cestě páni a čím více bylo volných koní, tím větší páni to byli. Za částečně panské se dalo považovat, jestliže volní koně měli uzdu, ale běželi po boku koně, na kterém seděl ten, kdo uzdy držel. Panštější bylo jet rychle než jet pomalu, stejně jako být rovný v zádech a nepředklánět se. Naprosto panské bylo mít s sebou psa nebo jet na klisně s hříbětem a kůň s ocasem spleteným do uzlu nebo s příliš krátkým ocasem působil směšně..."
Ačkoliv výška islanských koní dosahuje maximálne 134 cm a měli by tedy spadat do kategorie pony, jsou Islanďany a Evropany řazeni mezi koně, neboť jsou stavěni k nošení dospělého člověka. Pro Islanďany je to prostě kůň, a to ten nejlepší...
Islanďané jsou na svého koně patřičně hrdí a vyjadřují se o něm velmi poeticky: "Jeho oči jsou jako horská jezera o svatojánské noci, velké a jasné. Linie krku připomíná příkrou cestu chlapce z hor k jeho milované. Kohoutek se změnil v pohoří vypínající se proti večernímu slunci. Temperament mu propůjčil divoký jarní vodopád, klidnou a stálou povahu krajina skrytá pod sněhovou peřinou."
Odborníci rozlišují čtyři základní typy islandských koní. Jsou to například zvířata, která původně sloužila jako soumaři k tahu. Největší péče se věnuje vzledu a tělesné stavbě nejlepších jezdeckých koní, u nichž se starostlivě sleduje schopnost koní využívat všech pěti chodů, jimiž se islandský kůň tak proslavil. Pak jsou tady ještě koně chováni výhradně pro maso, které je hlavní součástí jídelníčku Islanďanů, protože na ostrově nebylo možné chovat skot vzhledem k tvrdému zimnímu období. Nejznámnější typ koně je Faxafloi, chovaný na jihozápadě ostrova, kde je nejvíc dešťových srážek. Tento typ se velmi podobá exmoorovi, nejstaršímu z britských původních plemen. Islanďané rozenávají nejméně 15 různých základních typů zbarvení a jejich kombinací včetně strakáčů pibalda a skewbalda. Některé hřebčíny chovají pouze oblíbenou barvu. Například na jihu ostrova je hřebčín Kirkjubaer, který chová pouze ryzáky, mnohem sytěji zbarvené než isabely, ale s bílou hřívou a ohonem. Bohatou škálou barev svých koní se Islanďané pyšní - kromě ryzáků s bílou nebo lněnou hřívou chovají hnědáky, vraníky, bělouše, všechny odstíny plaváků a šedáků, isabely a albíny.
Chovatelský program byl založen především na kvalitě vysoce hodnocených pěti chodů, typických pro islandského koně. Těch pět chodů představuje krok (fetgangur), nejobvyklejši u soumarů, klus (brokk) užívaný při překonávání nerovného terénu, rychlý cval (stökk) a dva typy mimochodu, pomalý skeid a rychlý tölt (i když to čistý mimochod není), kterému američané říkají rack. Tölt je zváštní druh čtyřtaktního klusu který je u islandských koní geneticky fixovaný. Töltem chodí už hříbata na pastvinách. Je to pohyb mezi krokem a klusem, pro jezdce nesmírně příjemný a měkký. Při töltu je kůň hrdě vzpřímen a ocas se mu míhá v typických vlnovitých pohybech. Standard plemene říká: "Tölt, který islandský kůň používá, když chce rychle přejít po hrbolaté půdě. Je to chod při kterém se dá za nezměněného nohosledu přejít z úplného zastavení do velké rychlosti". V jednotlivých chodech se pořádají oficiální soutěže, kdy se sleduje a měří, jak rychle kůň ujde a překluše stanovenou vzdálenost určitým chodem. Každé dva roky se koná v závodním mimochodu a töltu i mistrovství Evropy.
Islanští koně se nejčastěji chovají polodivoce. Pastvu mají povětšinu roku k dispozici více než sporou. Jen zřídkakdy dostanou ke skromné stravě, kterou si sami najdou, nějaké přilepšení. O doplňkové krmení, které by je podpořilo v boji s krutou zimou, si mohou nechat jen zdát. Jen v těch největších mrazech prý bývají občas přikrmováni rybami, konkrétně sledi - jedinou potravou, které je na Islandu dostatek.
Islandský kůň je velmi silné a robustní zvíře. Hlava není ušlechtilá, je delší a v poměru k tělu dosti těžká. Prozrazuje primitivní původ plemene. Žuchvy jsou mohutné. Hříva a ohon jsou husté a bohaté. Krk je kratší, dobře nesený. Tělo je kompaktní, hřbet dlouhý. Hrudník je vždy hluboký. Záď je skloněná, střechovitá, ale velmi silná a svalnatá. Kůň dobře podsouvá zadní končetiny pod tělo. Končetniny jsou kratší, silné, vyznačují se krátkými holeněmi a silnými klouby. Plece jsou strmé a ovlivňují vysokou akci, vyvolávající obdiv při rychlém chodu, např. töltu.
Povaha islandského koně se vyznačuje pracovitostí, radostí z pohybu i z přítomsnosti člověka.
Na Islandu si potrpí na různé koňské soutěže a přehlídky. Existuje tam více než 40 jezdeckých klubů, které sdružuje národní asociace spolu se Zemědělskou společností Islandu. Ty každoročně organizují přehlídky, setkání, svody a klasifikace hřebců islandských koní. Jsou pořádány sportovní akce, přehlídky koní a hlavně dostihy. Největší rovinové dostihy se běhají v hlavním městě Rejkjavíku. Cvalové dostihy jsou na vzdálenost 300, 400, 800 a 1500 metrů. Je zajímavé, že dostihy v klusu, tedy klusácké, se běhají pod sedlem, a to na 250 metrů. Pořádají se i steeplechasse. Rychlost závodního mimochodu (rennpassu) je úžasná, až 50 km v hodině!
Islandský kůň je mimo jiné využíván ke všem druhů prací, je to prostě všestranný kůň.
Islandský kůň byl u nás poprvé představen na výstavě Koně 2001 v Pardubicích, přímo na dostihovém závodišti. Blonďáci ze severu se okamžitě stali miláčky publika. Byli předváděni německými jezdci z výborné jezdecké školy Lipperhof. Parádním čílem bylo, když každý z jezdců držel v ruce napěněnou sklenici piva, jeli velmi rychlým závodním mimochodem, a přitom ze sklenice neukápla ani kapička. Něco takového je možné právě jen při mimochodu. Islandské a pardubické dostihy nemají zdánlivě nic společného. Přesto mezi nimi panuje osudová shoda. První písemně doložený dostihový míting islandských koní moderní doby proběhl na severním Islandu v roce 1874, tedy v témže roce, kdy se u nás běžel první ročník Velké Pardubické...

Chincoteague

9. srpna 2007 v 11:11 | Katka |  x Plemena koní x
Ostrovy Chincoteague (v místním jazyce "krásná země za vodou") a Assateague ležící při pobřeží Marylandu a Virginie v USA představují pro zdivočelé koně jedno z posledních útočišť. Asi dvě stovky ponyů, nazývaných chincoteague, žijí na Assateague, větším z těchto dvou ostrovů. Assateaguje je nyní národním parkem chráněným Federální službou pro rybolov a zvěř a má rovněž mimořádný význam jako rezervace vodních ptáků. Před divokými bouřemi v roce 1933 byl Assateague spojen s pevninou úzkou šíjí, ale dnes je od ní již oddělen, a také vedlejší ostrov Chincoteague odděluje úzký průliv....
Ponyové chincoteague jsou patrně potomky koní, kteří se zatoulali nebo jež opustili v 17. století první osadníci. Byli ovšem zřejmě španělského nebo severoafrického původu. Představa, že v 16. století ztroskotala poblíž loď vezoucí ze severní Afriky do Peru "maurské poníky", patrně berbersko-španělského původu, se zdá méně důvěryhodná, i když o lodi existují španělské zápisy. Podobně jako na jiná vyprávění o ztroskotání lodí, která se spojují se vznikem některých plemen, je i na toto třeba pohlížet s rezervou.
Přestože existence zdivočelých koní byla všeobecně známa, začalo se o ostrovní stádo zajímat protipožární oddělení Chincoteague (dobrovolný útvar spravující ostrovy) až ve 20. letech 20. století. V té době už ponyové projevovali známky degenerace. Byli zakrnělí, měli různé vady stavby těla a dokonce i deformace stavby kloubů vyplývající z nekontrolované příbuzenské plemenitby. Měli například špatnou stavbu málo kostnatých končetin, přední nohy s "telecími" koleny a zadní nohy byly ve většině případů šavlovité nebo "kravské". Prsa byla velmi často mimořádně úzká s rozbíhavým postojem končetin. Špatná byla i kvalita kostí - zvířatům chyběla substance. Hlava se jevila v poměru k proporcím těla příliš velká a hrubá. Typická byla tendence těchto koní k zakrňování, ostatně průměrná výška nikdy nepřesáhla 122 cm. Kvalitě ponyů, zejména s ohledem na hlavu, se nikdy nevěnovala velká pozornost a ani dnes to není jinak.
Na omezení růstu se ke všemu ještě podílí fakt, že pastva na písčitých, solí prosáklých bažinách je omezená a má velmi špatnou kvalitu. Na druhé straně však právě život v takových podmínkách změnil zvířata, která přežila, v jedny z nejhouževnatějších koní na světě, schopných odolávat všem rozmarům podnebí.
Od roku 1920 zde probíhají cílené a celkem úspěšné pokusy o zlepšení chovu. Ve své době sem byli dovezeni shetlandští a velšští ponyové. Obě tato plemena splynula s místními ponyi a přinesla určité zlepšení. Méně pochopitelné, ale nyní daleko patrnější, bylo využití pinta, zřejmě proto, že on a ostrovní poníci měli patrně kdysi v dávné minulosti některé společné předky. Po přikřížení pinta se objevilo mnoho strakáčů, ačkoliv jsou tu hojné i všechny možné jiné barvy. Pintové se nejspíš zasloužili o nynější "koňský" vzhled hlavy chincoteague.
Chincoteaguaský dobrovolný hasičský sbor pokračuje v péči o tyto poníky. Každým rokem se slaví dva Dny chytání koní, které připadají na poslední čtvrtek a pátek v červenci. Při této příležitosti muži ze sboru obklíčí poníky na Assateague a přes úzký průliv je zaženou na ostrov Chincoteague. Tady je zavřou do ohrad, spočítají je a přebyteční ročci se prodávají v aukci. Výsledky prodeje pak slouží jako prostředky k péči o stádo.
Ovšem docházelo zde ke konfliktům mezi ochránci koní a jinou ochranářskou skupinou, Federální službou pro rybolov a zvěř. V roce 1943 zde byla zřízena rezervace pro divoké vodní ptáky, zvlášť pro kachny a husy. Pro zlepšení hnízdních podmínek tu FFWS (Federal Fish and Wildlife Service) vybudovala hráze a rybníčky, které poníci pochopitelně rozdupávali. Proto byl pohyb poníků omezen na malý bažinatý úsek ostrova o ploše 3 600 hektarů. Pouhých 5% původních pastvin nemohlo pochopitelně stádo uživit. Navíc ploty bránily koním v přístupu k moři, kde se v létě zachraňovali před obrovskými hejny komárů. Plocha vymezená koním byla položena tak nízko, že ji často postihovaly záplavy. Největší katastrofu způsobila bouře v roce 1962. Tehdy se z Atlantiku neočekávaně přihnal cyklon, který odnesl mnoho koní do moře a spousta se jich utopila. To zburcovalo veřejné mínění, a tak už v roce 1966 se koně stali právoplatnými, zákonem chráněnými obyvateli rezervace.
Ponyové si však získali pozornost široké veřejnosti už dříve, hlavně díky knize pro děti, která se jmenovala "Misty z Chincoteague". Napsala ji Marguerita Henryová, která při návštěvě aukce koní zakoupila týden staré hříbátko ponyho. Ještě větší publicity a snad až přehnané reputace se ponyům z Chincoteague dostalo v roce 1961, kdy 20th Century Fox natočila podle knihy M.Henryové film Misty. Není pochyb o tom, že právě kniha a následující film způsobily úžasný vzrůst popularity těchto poníků a daly podnět i k odbornější péči o stádo.
Dnes jsou chincoteagueové soustavně, i když možná značně nekriticky sledováni, a protože jsou snadno ovladatelní, považují se za nejlepší pony pro děti. Je zajímavé, že chincoteague podobně jako mustang v západních státech je příkladem, jak si zvířata mohou získat zájem veřejnosti, pokud někdo obrátí pozornost na závažný problém. Tito ponyové se někdy také označují za jedinou domorodou skupinu "ponyů" v USA.

Hunter

8. srpna 2007 v 16:03 | Katka |  x Plemena koní x
Lovecký kůň, neboli hunter či honební kůň nepatří k žádnému určitému plemeni, naopak, často to bývá potomek dvou velmi rozdílných plemen, například connemary a plnokrevníka, fella a plnokrevníka, hackneye, clevelanda a kdysi snad i yorkshirského koně. Dobrý hunter však musí mít vždy v rodokmenu značný podíl krve anglického plnokrevníka. Je to ryze anglický typ koně a také se chová převážně v Anglii a Irsku, jen v poslední době i v USA a jiných zemích. Slouží totiž typicky anglickému sportu - honu na lišku.
V různých zemích s různými loveckými terény se dává přednost odlišným typům hunterů. Na starých pastvinách anglického Shiru, na nejlepších honebních terénech světa, které zaujímají část Midlandu (Leicester, Rutland, Warwick, Norhampton a Lincolnshire) jsou zapotřebí velcí cvaloví koně blízcí plnokrevníkům s dostatečným odrazem, aby překonali četné překážky. V Shiru je zvykem, více méně potřebným, že každý jezdec má pro odpolední hon jiného koně. V otevřenějších krajích, na orné půdě nebo v pahorkatině, vyhovuje mohutnější, krátkonohý typ, možná poloviční nebo třičtvrtinový plnokrevník, který spolehlivě skáče i na ošidných místech. Obeceně, čím větší podíl krve plnokrevníka kůň má, tím je rychlejší a má lepší odraz. Ovšem v krajině musí mít kůň i dobrou stavbu a přirozenou rovnováhu.
Nejdůležitějším kritériem, podle něhož se posuzuje dobrý hunter, je schopnost nést svého jezdce rychle a bezpečně v honebním terénu a prezentovat se tak po dva dny v týdnu během celé lovecké sezony, která trvá od listopadu do dubna. Koně musí vydržet námahu bez přílišné únavy, jež by měla za následek onemocnění, ale i bez známek jakéhokoliv postižení a bez ztráty kondice.
Za tři století tradicí těchto honů vznikla přísná pravidla, a to jak pro řízení honu, tak pro chov příslušných koní a psů (foxh undů). Standard huntera neexistuje, může jím být kterýkoliv kůň splňující nároky pro hon na lišku. Přesto se však ustálil určitý typ. Je to těžší vysoký kůň, v kohoutku měřící víc než 160 cm, obvod hrudi však nemá přesahovat 195 cm a holeň musí být silná. Stavba těla má odpovídat dobrému jezdeckému koni, ale vyžaduje se silnější kostra a mohutné osvalení. Plec musí být kvalitní, lopatka šikmá, zadní nohy silné s tvrdými, pružnými klouby. Také kopyta musí být výborná a spěnky krátké, dostatečně šikmé. Cení se i úhledná hlava s rysy plnokrevníka a s inteligentním výrazem. Zbarvení je libovolné, přednost mají čisté barvy.
Důležitou vlastností huntera je odvaha. Britští a irští koně tyto kvality zdědili po plnokrevníkovi, ale v plné míře je měli i jiní jejich předkové, kteří se s plnokrevníky křížili.
Důležitou vlastností huntera je odvaha. Britští a irští koně tyto kvality zdědili po plnokrevníkovi, ale v plné míře je měli i jiní jejich předkové, kteří se s plnokrevníky křížili. Srdnatou povahu spolu s atavistickými instinkty pro pohyb v krajině i v poli má ostatně většina koní založených na evropských kočárových plemenech.
Hon na lišku je hlavním využitím huntera. Tento druh štvanice se smečkou psů vyžaduje koně vytrvalého a kurážného, obratného v terénu, který nezaváhá před pevnou překážkou. Hony jsou pro koně velmi náročné. V Evropě psi obvykle vyrážejí v 11 hodin dopoledne, ale koně ještě dříve. Den končí při západu slunce, to znamená v 15:30 až 16 hodin odpoledne, takže koně musí nepřetržitě pracovat čtyři, pět i více hodin přičemž po většinu tohoto času cválají a skáčou. A přitom je hon na lišku zimním sportem, kdy bývá půda vlhká a těžká, což koně vyčerpává. Koně, kteří mají obstát za těchto podmínek, musí být silní fyzicky i konstitucí, mít velkou životnost a odpovídající rychlost. Musí to být odvážní a schopní skokani, být zdraví a přirozeně mít i přijatelnou povahu.

Hucul

8. srpna 2007 v 16:02 | Katka |  x Plemena koní x
Zjistit původ hucula není jednoduchou záležitostí a názory odborníků se různí. Někteří autoři soudí, že hucul patří k čistokrevným potomkům nordických ponyů, kteří se výborně adaptovali v horských podmínkách Karpat, a v nejvyšších polohách se uchoval bez příměsi cizí krve. Někteří hippologové se domnívají, že hucul je vlastně zakrnělý a zdegenerovaný arabský kůň, přizpůsobený horským podmínkám anebo nejjižnější větev severního (nordického) koně, který se přizpůsobil karpatským klimatickým a půdním podmínkám.
V podstatě je sporné zda hucul patří k plemenům stepního koně, nebo koně severního. Některé typy zdánlivě potvrzují, že jde o potomka nejzápadnější větve tarpana, exteriérové charakteristiky naopak naznačují, že vliv severských koní byl rovněž významný. Není vyloučena ani možnost částečného míšení obou plemenných skupin. Tarpaních znaků je zdánlivě více a proto je toto plemeno řazeno do skupiny koní orientálních, podskupina tarpanovitých koní.
Centrum chovu se klade do oblasti Poloninských Karpat a Muramurese. Ovšem vystopovat původní obyvatelstvo je poněkud problematické. Byli to patrně Kostobokové náležející k Dákům a snad i část Burů a Velkých Dáků. Zhruba ve 4.století před naším letopočtem pronikli daleko na východ též Keltové na svých nízkých konících a pravděpodobně ovlivnili typ zvířat zde chovaných. Zajímavé je období vlády římských císařů Domitia a Traina, kteří válčili s Dáky (definitivně je porazili okolo roku 105 našeho letopočtu). Z tohoto období pochází písemné zmínky o neobyčejně obratných dáckých koních, kteří se uplatnili zejména v horském terénu. Také na výjevech tehdejšího života Dáků nacházíme drobného méně ušlechtilého koníka. Římské legie však nedorazily až do Poloninských Karpat a tak se zde dále vyvíjel malý kůň až do příchodu Slovanů v šestém století. Těmi byli Huculové (rumunsky zbojník), karpatští pastevci rumunsko - rusínského původu po kterých nese hucul své jméno.
Zpočátku chovali jen původní primitivní plemeno různých místních rázů, odvozených od horského tarpana karpatského, ale postupem času chtěli mít koně hezčího a mohutnějšího. Nejprve se pokoušeli přikřížit jiné primitivní plemeno - polské moldavské a ukrajinské koniky, ale křížení nepřineslo očekávané výsledky. Později se pokoušeli o kombinaci s arabem, lipicánem a anglickým plnokrevníkem, avšak ani to nebylo úspěšné. Křížení s arabem sice zlepšilo exteriérové vlastnosti, ale ne mohutnost. Obrat nastal až v 18. století, kdy s německými přistěhovalci přišli i norici. Norik jako autochtonní plemeno Alp se v Karpatech rychle adaptoval. Po použití noriků na místní arabizovanou populaci dosáhli chovatelé žádaného cíle, arab vnesl pohledný exteriér a norik potřebnou mohutnost. Kombinace tarpan - arab - norik vytvořila podklad pro vznik dnešního hucula. Zásluhou soustavného selekčního výběru a tvrdého odchovu se v genofondu ustálil a upevnil žádoucí vzhled i charakteristické vlastnosti, které se nakonec staly dědičné. Hucul zůstal zaoblenější a mohutnější, než jeho vývojově příbuzní - konici, kteří jsou jemnější, kostnatější, užší, s delším rámcem. V této době byl hucul chovaný ve čtyřech typech:
-typ tarpana, nejpodobnější horskému tarpanovi karpatskému, který byl nejprimitivnější
-typ konika, který byl nejjemnější
-typ araba, nejvíce korektní
-typ norika, nejmohutnější
Nepoužívá se už typ kertačí (Przewalského hucul), protože mongolští koně Hunů (rok 400), Avarů (rok 550) a Tatarů (rok 1241) se na vyšlechtění hucula nepodíleli, pouze přes Karpaty přešli. Ale i kdyby v Karpatech někteří zůstali, rychle by zemřeli na dýchavičnost kvůli studenému a vlhkému počasí, stejně jako prví arabští koně Turků, dokud se neaklimatizovali.
V roce 1850 si v bukovinském zemském chovu všiml harmonického horského koníka plk. Martin von Herrman, velitel Státního hřebčince v Radovci. A vzhledem k tomu, že rakousko - uherská armáda potřebovala soumary byl v roce 1856 založen samostatný huculský hřebčín Lučina, ležící 110 km západně od Radovce v typickém horském prostředí. Základ chovu tvořilo 10 klisen a 2 hřebci ze zemského chovu, všichni neznámého původu. Huculský hřebčín Lučina byl v roce 1872 zrušen, ale roku 1877 znovu obnoven. Nový plemenný materiál tvořilo 10 kobyl místního bukovinského rázu a 14 pepiniérů, zakladatelů známých kmenů a linií.
Koně v hřebčíně Lučina tam byli chováni tak, aby zůstali skromní, tvrdí, nenároční a snášeli skromné krmení a drsné klima. Proto byla stáda huculů celoročně na pastvinách pod širým nebem, pouze za studeného, větrného a deštivého počasí se zaháněli do lesa. Na podzim, když byly noční mrazy zapalovali ošetřovatelé na pastvinách ohně, aby se koně mohli ohřát a ráno je opět vyháněli na pastvu. Přes zimu byli ustájeni v otevřených volných stájích a přikrmovali se senem. Oves dostávali pouze plemeníci. Březí kobyly se hřebily bez pomoci na pastvinách.
Hucul je dlouhověký kůň tvrdé tělesné konstituce s dobře vyjádřeným typem. Tělesný rámec má delší linie, postoj je korektní, chody pravidelné. Hucul patří mezi pozdní plemena, dospívá v 5 - 6 letech, plně výkonný zůstává až do 25 let často se dožívá 30 let i více. Kohoutková výška se pohybuje u klisen mezi 134 - 142 cm a u hřebců mezi 136 - 144 cm, obvod hrudi je u klisen 160 - 180 cm a u hřřebců 165 - 185 cm a obvod holeně u klisen 17,5 - 19,5 cm a u hřebců 18,2 - 20,2 cm.
Tělesná stabva hucula je souladná, tělo dobře a pevně stavěné. Hlava je masivnější a suchá, kratší v obličejové části. Žuchvy jsou mohutné. Krk je silný, svalnatý, středně nasazený, často spíše klenutý. Kohoutek je většinou méně výrazný, hřbet pevný, bedra krátká a dobře vázaná. Záď je široká, svalnatá, středně skloněná, často kratší. Typický je široký a hluboký hrudník. Končetiny jsou suché s výraznými klouby a kratší přední holení. Kopyta pravidelná s dobrou a velmi tvrdou kopytní rohovinou. Postoj je vpředu pravidelný, vzadu někdy mírně šavlovitý a sblížený ve hleznech.
Chody jsou kratší a pravidelné, v terénu se hucul pohybuje velmi jistě a obratně. Nejčastější zbarvení je hnědák nebo plavák všech odstínů, méně ryzák a vraník, typický je výrazný úhoří pruh, často se vyskytuje zebrování bérce a předloktí a někdy oslí kříž. Bílé znaky jsou nežádoucí. Srst je delší, hrubší a hustá, dobře přizpůsobivá nepřízni počasí. Na kořeni ocasu se někdy vyskytuje štětka z krátkých žíní, ohon splývá až k zemi. Hucul má pevné zdraví a je velmi plodný, natalita je vysoká a porody zpravidla bez komplikací. Vývoj hříbat bývá pravidelný a bezproblémový.
Hucul je skromný, vytrvalý s dobrými charakterovými vlastnostmi, psychicky vyrovnaný a s klidným temperamentem. Je konstitučně tvrdý, dobře krmitelný a jako primitivní plemeno si uchovává přirozené instinkty po předcích. Při dobrém zacházení je učenlivý, pracovitý a vytrvalý. Vzhledem ke svým tělesným rozměrům je velmi výkonný při práci, zejména v terénu, kde je jistý a obratný. Velká odolnost a konstituční tvrdost se projevuje zejména při nepříznivých životních podmínkách. Nevadí mu nízké teploty, je však citlivý na nedostatek čerstvého vzduchu ve stáji.
V hřebčíne Lučina byli koně cvičeni na nošení beden s municí a dalších vojenských zařízení po nejneschůdnějších terénech. Jejich kvality se prokázaly až v první světové válce, kdy tito houževnatí a výkonní koně podávali výborné výkony nejen jako soumaři, ale i tahouni a koně jezdečtí, tedy v úlohách pro které nebyli cvičeni. Je ovšem pravda, že Huculové své koně používali k jízdě stejně jako k polním pracem, nebo nošení břemen, hucul byl tedy původně všestranným koněm, což je v horských podmínkách nejlepší a nejvýhodnější možnost. Hucul je nepřekonatelný ve zdolávání strmých horských svahů a poradí si s každou překážkou, či nástrahou na cestě. Je přímo mistrem v brodění dravými horskými toky s kamenitým dnem, a dokonce i po nezpevněné suti se pohybuje obezřetně a lehce jako koza. V těžkém terénu se vyrovná i osvědčeným mulám.
Chov hucula u nás navazuje přímo na chov v hřebčíně Lučina. Šlechtitelská základna chovu byla založena roku 1922 , kdy Ministerstvo zemědělství převzalo československou část huculského stáda a přechodně ji umístilo v hřebčíně Topolčianky. Stádo mělo 33 koní z toho dva kmenové hřebce Hroby I a Goral I, 15 plemenných kobyl a 16 hříbat. V roce 1923 bylo stádo přesunuto do hřebčína Turja Remety, při kterém byl v roce 1928 vybudován huculský hřebčín Močárky. Umístění stáda však nebylo trvalé a mezi hřebčíny se dělaly přesuny. V roce 1926 byla část stáda převezena do Topolčianek, zde byl roku 1936 chov hucula zrušen a stádo se mimo ročníku hřebečků stěhovalo zpět do Turja Remet. Topolčianky nezůstaly bez huculů dlouho, již v roce 1939 tu bylo znovu vybudované huculské stádo (2 kmenoví hřebci a 10 plemenných kobyl). Protože byl malý početní stav plemenného materiálu, chovaného pouze ve dvou liniích byl roku 1925 nakoupen na východním Slovensku hřebec Gurgul.
Střediskem chovu nejlepších huculů v beskydských Karpatech byla oblast v okolí Sniny. Hřebec Gurgul pocházel z obce Pichné severně od Sniny , narodil se roku 1924 a byl typickým tarpaním huculem. Jeho otcem byl s největší pravděpodobností vynikající hřebec 452 Goral - 11, který působil na připouštěcí stanici v Snině.
Gurgul působil jako pepiniér v Topolčiankách šest let a velmi se osvědčil, také přispěl k rozšíření krevní základny plemene a založil kmen Gurgul, který se chová dodnes. V této době přichází požadavek od chovatelů a armády na zmohutnění hucula. V Topolčiankách se pokoušeli křížit lipicána s huculem, ale nepřineslo to žádané výsledky, stejně jako pokus v Turjach Remety o křížení s haflingem.
Za účelem křížení byla roku 1949 ve Zlobinách zřízena stanice horského koně. Bylo zde soustředěno 50 kobyl v huculském typu a v roce 1954 přibylo dalších 24 kobyl nakoupených na východním Slovensku. Mimo huculských hřebců zde působili také fjordští hřebci Hron a Birlad. Při probírkovém systému těžby dřeva, se u státních lesů zvyšovala potřeba tažných koní, a proto Státní lesy zřídili roku 1950 hřebčín na Muráni. Tam bylo během dvou let nakoupeno 100 plemenných kobyl v huculském typu. Zpočátku se praktikovala čistokrevná plemenitba, později se pro získání mohutnějších kříženců přešlo k zušlechťovacímu křížení za použití fjordských a haflingských hřebců. Ale koně chovaní na Muráni svojí mohutností nedostačovali pro práci v lese, a proto se v plemenitbě začali využívat chladnokrevní hřebci v typu norika. Postupně hucul z muráňského chovu vymizel a nahradil ho norik.
Přes vynikající výsledky hřebčín Lučina po rozpadu Rakouska - Uherska zaniká a protože ležel na území o které se dělilo Polsko, Rumunsko a Československo, zdědila každá země část chovného stáda. Naše část stáda byla převezena do nového hřebčína v Turjanských Remetách, hřebčín leží v karpatských poloninách, jedná se tedy o drsnější prostředí na které byli huculové zvyklí. Nad údolím říčky Turji se zvedají poloniny do výše 1000 m. n. m., Runa je vysoká 1481 m. n. m. a Boršava 1679 m. n. m. Zde byli huculové chováni a takové prostředí jim vyhovovalo.
Ale již roku 1922 se naše stádo (15 kobyl, 2 hřebci a 16 hříbat) stěhovalo do Státního hřebčína Topolčianky, kde je šlechtitelský chov dodnes, přestože pro hucula jsou zde až příliš dobré podmínky. V takovém prostředí koně rychle ztrácejí svůj původní typ. Huculové z Topolčianek získali sice ušlechtilejší vzhled a větší mohutnost, ale ztratili svoji původní skromnost a obratnost. Toto období je charakterizováno snahou o získání koně mohutného, silného a skromného, což jsou poněkud protichůdné požadavky, proto se křížila nejrůznější plemena. Hucul se v Topolčiankách křížil s lipicánem, který se osvědčil v nižších polohách, výsledek byl však neuspokojivý. Z Lučiny jsme získali hlavně kmeny Goral a Hroby a v Topolčiankách vyšlechtili slovenský kmen Gurgul, vynikající mohutností.
V roce 1950 se stádo znovu stěhovalo do nově založeného hřebčína na Veľké Lúce pod Muráněm, v tehdejší CHKO Muránská planina. Hřebčín a okolní pastviny leží v nadmořské výšce kolem 800 metrů n. m., přímo pod zříceninou Muráně na rozlehlé planině obklopené lesem a od údolí potoka i obce Muráně oddělená strmým lesnatým svahem. Vznikla tak zajímavá enkláva s poměrně drsným podnebím a skromnou, ale druhově velmi pestrou pastvou ovlivněnou vápencovým podkladem.
Snahou v pokračujícím šlechtění bylo rozšíření úzké krevní základny. Muráňský hřebčín měl vychovávat koně pro těžkou práci v horách. Po rozšíření krevní základny, začalo opět křížení hucula tentokrát s koňmi norickými, fjordskými a s haflingy. V této době byl importován hřebec Oušor z Rumunska (tento kmen existuje dodnes). Výsledkem byli koně mohutnější s dobrými vlastnostmi huculů, jako pružná a pevná kopyta, skromnost, otužilost a ovladatelnost. Přesto se pro tyto křížence nenašlo využití. Pro stahování dřeva je potřeba nejen kůň obratný, ale i dostatečně těžký, který uplatňuje mimo aktivní síly i pasivně svou velkou hmotnost. V extrémních terénech, kde by hucul uplatnil svoji menší hmotnost a obratnost, se počítalo s využitím netypické lesnické mechanizace jako např. lanovky. Navíc těžba v těchto oblastech je velmi náročná a také nízká, většina lesů patřila mezi lesy ochranné, kde se s větší těžbou vůbec nepočítalo. Hucul náhle ztratil svůj význam a proto bylo rozhodnuto, že se jeho chov zlikviduje.
Jednotliví koně, nebo skupiny tak byli rozesláni do jiných hřebčínů, zde sloužili většinou k pomocným pracem a k výcviku mladých jezdců. Zdálo se, že hucula čeká stejný osud jako jiná méně produktivní plemena domácích zvířat. V lepším případě by skončil v zoologických zahradách, nebo v zemědělských podnicích zaměřených na historii chovu, v horším případě by hucul zmizel ze světa navždy.
V 70. letech se zvedla vlna zájmu o veškeré přírodní hodnoty a spolu s ochranou volně žijících zvířat se začala chránit i původní primitivnější plemena. Ta se tak stala kulturní památkou a zajímavostí. Věnuje se jim péče po stránce chovatelské i etologické, protože jde nejen o svědky (a důkazy) chovatelské historie našich předků, ale též jsou nositeli neobyčejných vlastností a v zájmu udržení pestrého genofondu Země bychom neměli likvidovat, co bylo již jednou vytvořeno. V roce 1971 zbylo v tehdejší ČSSR pouze 26 klisen schopných reprodukce, zbytek huculů byl příliš starý. Ale v Polsku, Rumunsku, Ukrajině a částečně i Maďarsku se v malé míře choval hucul v čistém chovu a tak bylo možno získat kvalitní chovné hřebce. Začátky byly přesto těžké, záchrany hucula se ujali nadšenci a amatéři, kteří byli rádi, když koním zajistili stáje, krmení a ošetřování. V roce 1972 byl založen Hucul klub, začínal s jedním hřebcem a čtyřmi klisnami od soukromých chovatelů. Po mnohém stěhování se usídlili v Hubenově u Kralovic a v Praze 5 na Zmrzlíku zůstala připouštěcí stanice, o pět let později bylo na Hubenově vytvořeno padesátihlavé stádo.
V roce 1972 založil Tis - Svaz pro ochranu přírody a krajiny (nejstarší ekologická organizace v ČR) Hucul Club, aby zachránil zbytky huculského stáda z Muráně. V této době byl celosvětový počet jedinců plemene hucul 300 kusů. K záchranné akci se postupně připojilo Polsko, Rumunsko, Ukrajina, Maďarsko, Rakousko a po rozdělení Československa také Slovensko. Od roku 1976 byla pod odborným dohledem Prof. MUDr. K. Lewita DrSc. zahájena hipoterapie, která se zde vyučuje dodnes. Dalším významným krokem bylo vyhlášení hucula chráněným genofondem FAO v roce 1979. V témže roce (1979) byl násilně zlikvidován Tis a Hucul Club se s obtížemi zachránil pod záminkou jezdecké turistiky v TJ Aster. Česká republika v roce 1993 uznala plemeno hucul jako genovou rezervu koní v ČR. Hucul Club využívá koně také při jezdecké turistice, tábornictví a ekologické výchově. Tyto činnosti pro něž se hucul mimořádně hodí díky své pevné nervové soustavě, inteligenci, tělesné zdatnosti a důvěře k člověku, pomáhají chovné stádo zaměstnat a také přispívají k úhradě chovatelských nákladů, které jsou v České republice ponechány na bedrech dobrovolníků.
Hucul Club nebyl jediný, kdo se snažil o záchranu hucula. V sedmdesátých letech byl založen chov v Košicích při Vysoké škole veterinární. Postupně nakoupili chovné klisny a hřebce. Tamnější předseda jezdeckého oddílu prosadil využití hucula jako jezdeckého koně pro děti. Ačkoli se hucul nemůže výkonností rovnat např. malému arabovi, má řadu vynikajících vlastností, které ho předurčují být dětským sportovním koněm. S tímto cílem se začaly pořádat závody ve spolupráci se Slovenskou televizí pod názvem Cena televizní LASTOVIČKY, pro koně do 147 cm kohoutkové výšky, a jezdce od 8 do 16 let. Za 15 let zvítězil hucul osmkrát, hucul s příměsí cizí krve pětkrát a malý sportovní kůň dvakrát. Od druhého ročníku, byla zařazena drezůra a koně překonávali překážky ve výšce základního parkuru velkých koní. Koncem osmdesátých let chov huculů převzala Zoologická zahrada Košice.
V roce 1979 byl založen další chov hucula a to hned pod třemi organizacemi. Materiální zabezpečení chovu, mzdy, údržbu, stroje a režijní náklady zaštítil Státní statek Vysoké nad Jizerou, v jeho vlastnictví byly také koně a budovy. Další byla základní organizace SSM při státním statku 01/11 a Český svaz ochránců přírody Hucul. Jako místo chovu byla zvolena Janova Hora u Vítkovic v Krkonoších. Během osmi let zde mladí lidé, převážně brigádníci přestavěli starou krkonošskou chalupu na stáj pro koně, kuchyň, seník, ubytovací prostory a postupně celou horskou chatu. Důvodem zřízení dalšího chovu nebyla jen záchrana hucula, ale také vypásání těžko přístupných pastvin a obnova přirozených květnatých luk Krkonoš, stejně jako vybudování dalšího centra pro zájmovou činnost mládeže. V roce 1987 byl chov huculů na Janově Hoře uznán jako rozmnožovací.

Holštýnský teplokrevník

8. srpna 2007 v 15:58 | Katka |  x Plemena koní x
Holštýnský kůň je starým teplokrevným plemenem. Jméno dostal podle Holštýnska, země, kde při ústí Labe leží Elmshorn, jeho domov. Dodnes se hlavní středisko chovu nachází v této oblasti. Podkladem chovu holštýnů byly místní chovy těžkých koní, kteří se kdysi pásli na nivách kolem Labe a jeho přítoků. Na počátku 14. století sloužily tyto nivy klášteru v Uetersenu na Haseldorfských blatech, při kterém byl vybudován hřebčín pro chovu válečných a turnajových koní. Ve středověku velmi podporovali chovy těchto koní dánští králové i vévodové šlesvicko-holštýnští...

Původní domácí chov z Holštýnska, jehož znaky jsou ještě patrné v mnoha plemenech německých koní, zprvu ovlivnil mohutný příliv španělské, orientální a neapolské krve. Od 16. století do konce 18. století byli holštýnští koně velmi vyhledávaní ve Španělsku, v Dánsku, Itálii, Francii i v jiných evropských zemích, včetně našich. Stále podstatněji ovlivňovali i jiné německé teplokrevníky a posloužili zejména ke zlepšení vestfálských a meklenburgských koní. Výborně se osvědčili i v hřebčincích v Celle a Dillenburgu, chovných střediscích slavného hannoverského koně. V roce 1860 vlastnil královský hřebčín v Esseromu, patřící holštýnskému vévodovi, holštýnského hřebce jménem Mignon, který působil v chovu bíle rozených běloušů - unikátní varianty, která byla pýchou hannoverského kurfiřta. Ve své době byl holštýn hodnocen jako tvrdý a spolehlivý kočárový a tažný kůň, jehož vysoká, elegantní akce, zděděná po španělských předcích, nevylučovala jeho využití ani jako těžkého jezdeckého koně.

Holštýn vždycky vynikal klidným, ovladatelným temperamentem, cennou vlastností, která se při selekci velmi pečlivě sledovala. Ovšem v roce 1680 to sotva mohl být kůň vynikající elegancí, což nebyl ani později. Vady zevnějšku se na počátku 19. století podařilo odstranit díky dovezeným anglickým plnokrevníkům. Hrubý klabonos začal mizet, akce se snížila a cvalová akce zlepšila.
Nejvýznamnější bylo zavedení yorkshirských kočárových hřebců. Ti byli rychlejší příbuzní clevelandského hnědáka. Jejich přikřížení dodalo holštýnovi vyrovnaný temperament a upevnilo jeho charakteristickou pohybovou akci, která odpovídala jeho poměrně těžkému rámci. Tak vznikl velmi houževnatý, statný kočárový kůň, který se také uplatnil jako tažný kůň u dělostřelectva i jako silný jezdecký kůň. Pro své vlastnosti byl vyhledáván vojenským jezdectvem. Chov se rozvíjel tímto způsobem hlavně v Traventalském hřebčíně, založeném v roce 1867 ve Šlesvicko-Holštýnsku Prusy. Tento hřebčín už neexistuje a celou odpovědnost za chov plemene převzal Svaz chovatelů holštýnských koní v Elmshornu. Kmenové stádo prochází zkouškami výkonnosti, jak je běžné u všech evropských teplokrevných plemen.
Po druhé světové válce se poptávka na trhu koní změnila. Němečtí chovatelé se jí přizpůsobili a zcela cílevědomě začali produkovat sportovní koně. A toto východisko z nouze se ukázalo pro plemeno prospěšným: bylo zušlechtěno plnokrevníky. Holštýnský chovatelský svaz k zušlechťovacímu procesu používal dokonce více plnokrevníků než kterýkoliv jiný chovatelský svaz. V krátké době se holštýn stal víceúčelovým sportovním koněm.
Holštýn měří 163 - 173 cm. Starý typ holštýnského koně měl nepěknou a těžkou hlavu a často klabonosý profil. Přidáním krve plnokrevníka se hlava zjemnila a získala ušlechtilost. Je výrazná, s velkýma, zářivýma očima a správně nasazenýma ušima. Nedostatek z minulosti - tendence k těžké spodní čelisti, byl takřka úplně odstraněn. Hrudník je široký a hluboký, plece jsou šikmé, což podmiňuje delší, nižší, plošší akci, žádanou u jezdeckých koní. Kohoutek je zřetelný. Stavba těla představuje kombinaci síly a kvality. Hřbet a bedra jsou silné a svalnaté. Ohon je vždy vysoko nesený, ale nebývá vždy vysoko nasazen. Záď je mohutná a přechází do svalnatých stehen. Končetiny jsou ukázkové, mají krátké holeně. Přední nohy jsou postaveny široce od sebe. Skon spěnek je v souladu se sklonem plece. Obvod holeně je 20 - 24 cm. Kopyta jsou kvalitní, přiměřeně velká. Jejich kvalita se zlepšila vlivem plnokrevníka.
Co se zbarvení týče, jsou povoleny všechny barvy. Nejtypičtější je hnědá barva s černou hřívou, ohonem a končetinama a tmavě hnědá. Bělouši jsou dost běžní, ale ryzáci se vyskytují méně.
Velký důraz se klade na kvalitu chodů. Krok je dlouhý, prostorný a pružný, klus je živý, velice vyvážený, rytmický a prostorný, povolen je mírný vznos noh (dědictví po kočárovém koni). Cval je hladký, rovný.
Holštýn nebyl chován k vyhraněné výkonnostní disciplíně, proto je vhodný pro všechy jezdecké sporty. Dnešní holštýn je lehčí než starší typ a má z určitého hlediska kvality huntera. S přehledem a odvahou skáče i cválá. Je to skutečně všestranně výkonný kůň a ze všech německých plemen má na sportovních kolbištích patrně nejlepší vyhlídky. Jedním z nejslavnějších holštýnských koní všech dob byl velký hnědý valach Meteor, kůň, který získal medaile na třech olympijských hrách. Narodil se roku 1943 a získal v soutěži jednotlivců bronzovou medaili v roce 1952 a o rok později pomohl získat Německu zlatou medaili ve Stockholmu, kde v jednotlivcích skončil čtvrtý. V Římě v roce 1960 v sedmnácti letech získal druhou zlatou medaili v soutěžích družstev a jako jednotlivec skončil šestý. Meteor s Fitzem Thiedemannem, výjimečně talentovaným všestranným jezdcem v sedle, byl vynikajícím zástupcem svého plemene. Uhynul v roce 1966 a je pohřben v Elmshornu, středisku chovu holštýnů.

Holandský teplokreník

8. srpna 2007 v 15:56 | Katka |  x Plemena koní x
Pokud hledáme působivou historku o úspěšném evropském soutěžním koni, pak je skvělým příkladem právě holandský teplokrevník. Kůň, který v krátké době dosáhl mezinárodní reputace. V zásadě je holandský teplokrevník dokladem toho, jak lze plemeno zlepšit šlechtěním a selekcí natolik, že splňuje zcela nové výkonnostní požadavky současného jezdeckého sportu. Úspěch tohoto koně může sloužit i jako první příklad toho, jakých výsledků lze dosáhnout promyšleným chovatelským programem a obchodní prozíravostí.
Použitím gelderlandera a groningena, z nichž jeden vyniká dobrým předkem a druhý má zase neobyčejně silnou záď, dokázali holandští chovatelé vytvořit dobrý celek. Výsledné potomstvo pak bylo ještě zušlechtěno podle klasického receptu chovatelů teplokrevníků všudypřítomným plnokrevníkem. Mnoho z plnokrevných hřebců použitých v chovu holandského teplokrevníka pocházelo z nejlepších dostihových linií, což se ukázalo velmi prospěšné. Díky využití plnokrevníka získali chovatelé koně s lepší, přiměřeně šikmnou lopatkou a tedy i s plošším, delším a lehkým chodem. Plnokrevník dodal také trochu délky krátkému, silnému krku, zděděnému po holandských předcích, zkrátil příliš dlouhý hřbet typický pro kočárové koně, dal jiný tvar zádi a vytvořil mnohem kompaktnější rámec. Navíc vlivem plnokrevníka získal holandský kůň lepší akceleraci a spíd, zlepšila se jeho psychika a odvaha. Aby si tento kůň udržel typické dobré vlastnosti teplokrevníka, čas od času se do chovu zařazovali oldenburští, trakénští a hannoverští koně. Tímto způsobem se upevnily některé exteriérové znaky a stabilizoval se charakter odstraněním kumulace přeexponovaného temperamentu, který do chovu vnesl právě plnokrevník.
Jedním z nejdůležitejších hřebců v chovu holandského teplokrevníka byl trakén Marco Polo (1965 - 1976). Byl po plnokrevném Poetovi, a přestože byl menšího vzrůstu, zplodil celou řadu vynikajících skokanů. Patřil k nim Marius, který dosáhl mezinárodních úspěchů v sedle s Angličankou Caroline Bradleyovou. V Británii Marius spojil svoji sportovní dráhu s povinností plemeníka a stal se otcem Miltona, nejúspěšnějšího skokana světa.
Na chov koní v Holandsku, kde se koně považují za hospodářská zvířata a jejich majitelé je podle toho využívají, přísně dohlíží státem podporovaný Chovatelský svaz holandského teplokrevníka. Tato organizace provádí přísný výběr chovných zvířat při využívání zkoušek výkonnosti. Hřebci, všichni v soukromém držení, jsou pro chov licentováni po absolvování zkoušek výkonnosti. Každoročně se připouští na 14000 klisen. I u těch se doporučuje absolvování výkonnostních zkoušek, podstatně jednodušších než u hřebců. Chovná hodnota hřebců i klisen se posuzuje i podle výkonnosti jejich potomstva.
Holandský teplokrevník je atletický kůň s dobrou tělesnou stavbou pro jezdectví s prostorným, pružným chodem. Dobré nohy a kopyta jsou důležité vynikající znaky tohoto teplokrevníka. Je vysoký v průměru kolem 165 cm. Hlava se podobá hlavě plnokrevníka, i když jsou na ní patrny hrubší znaky, dědictví po gelderlandovi. Žuchvy nejsou masité, výraz očí je inteligentní. Krk je lehký, středně dlouhý a pěkně harmonuje se silnou plecí. Kohoutek je přiměřeně výrazný. Trup je hluboký, žebra dobře klenutá. Hřbet někdy bývá poněkud delší - dědictví po gelderlandovi. Záď je mohutně osvalená a hlezenní klouby jsou dobře utvářené, nejsou lymfatické. Záď si uchovala sílu, i když pozbyla neohrabané mohutnosti groningena. Přední nohy jsou velmi dobře osvalené, plece jsou silné, přiměřeně šikmé, postoje jsou většinou korektní. Nohy jsou celkově zdravé a silné s plochými klouby a krátkým záprstím. Spěnky jso delší, kopyta jsou zdravá a vynikající. Co do barvy, povoleny jsou všechny základní barvy, avšak převažují hnědáci a tmaví hnědáci.
Holandský teplokrevník má klidný temperament a jen zřídka se objevují charakterové poruchy.
Plemeno vyniká skokanskými schopnostmi (Milton). Má také dobrou pověst na drezurním obdélníku. Většinu vynikajících výsledků zde dosáhlo toto plemeno s britskou jezdkyní Jennie Loriston-Clarkeovou, která na světovém šampionátu získala bronzovou medaili s hřebcem Dutch Courage (Holandská odvaha), kterého pak uplatnila ve svém Newforestském hřebčíně. Jako mnoho teplokrevníků tak i holandští koně se méně hodí ke crossu a terénním zkouškám, ale tento nedostatek se dá odstranit přílivem krve anglického plnokrevníka.

Hannoverský kůň

8. srpna 2007 v 15:54 | Katka |  x Plemena koní x
Hannoverský kůň, vždy s výžehem ve tvaru stylizovaného H, patří k nejpočetnějším a nejznámějším evropským teplokrevníkům. Na vzniku plemene měl značný podíl hřebčinec v Celle, založený v roce 1735 na popud Jiřího II., kurfiřta hannoverského a krále anglického (1727 - 1760) "ku prospěchu našich poddaných." Dnes hřebci z hřebčince v Celle zapouštějí kolem 12 000 klisen ročně.
Hannoverší koně se těšili hojné královské podpoře ještě před založením hřebčince v Celle. Bílý hannoverský kůň zdobil štít s erbem kurfiřta Ernesta Augusta (1629 - 1698) a slavní královští krémoví hannovaráni (bíle narozeni bělouši) se světle kávovými hřívami a ohonem se z podnětu manželky kurfiřta Sophie chovali v královské rezidenci v Herrenhausenu. Pozůstatky tohoto chovu - kočároví koně, sloužili při britských královských ceremoniálech za vlády Jiřího I., a pak až do časů Jiřího V.
V roce 1714, když se Jiří, kurfiřt hannoverský, stal Jiřím I. Anglickým, se začali do Celle dovážet tehdejší "plnokrevníci", aby zlepšili exteriér domácího hannoverského chovu. Původně zde bylo 13 černých holštýnů, vytvářejících základ chovu, kteří měli převládající vliv v hřebčinci i pro příštích 30 let. Později došlo k dalšímu dovozu plnokrevníků. Tak vznikl lehčí a mnohem pohyblivější kůň, dostatečně vhodný jak pro lehkou zápřež, tak pro práci pod sedlem, přesto ještě dosti silný pro většinu prací na poli. Ke konci 18. století bylo ve stavu sto hřebců. Mezi nimi, a to k zušlechťování populace, byli též hřebci východopruští, andaluští a frederiksborgští.
Během napoleonských válek byl chov téměř zničen. Když se hřebčinec v roce 1816 obnovoval, vrátilo se do Meklenburska z evakuovaných hřebců pouze 30. Stav doplnil větší počet dovezených anglických plnokrevníků a meklenburských koní.
Od poloviny 19. století vzrůstal vliv plnokrevníka (na 35%) a následkem toho se koně stali příliš lehkými pro zemědělské použití. Proto došlo ke snižování využití plnokrevníků a více byly využívány těžší typy původních linií v rámci plemene.
V době první světové války bylo v Celle 350 hřebců a v roce 1925 jejich počet vzrostl na 500. K ustájení všech těch koní se využíval jiný hřebčinec v Osnabrücku-Eversburgu a jako pobídka k dalšímu chovu hannoverských koní bylo v této oblasti rozmístěno dalších 100 hřebců. Osnabrück-Eversburg zůstal v činnosti až do roku 1961. Mezi světovými válkami počet hřebců vhodných k chovu kolísal a v různých oblastech se vyhraňovaly různé typy, odchylné od původního plemenného typu. Po druhé světové válce se do Celle dostali během své pouti z východního Pruska někteří trakénští koně a byli chovatelsky využiti. Aby uspokojili novou poptávku po vysoce kvalitních jezdeckých a sportovních koních vyvinuli chovatelé v roce 1960 cílevědomé úsilí. Úspěch těmto novým snahám zajistilo využití trakénských koní a plnokrevníků, ktyří byli v té době ve stavu v hřebčinci v Celle. Měli zušlechťující vliv, a to korekcí exteriéru z těžkých hannoveránů a zvýšením jejich pohyblivosti.
Temperament je vyrovnaný. Hannoverští koně se velmi důkladně šlechtí pro jejich vyrovnanou, poslušnou povahu a spolehlivost. Tyto vlastnosti se velice zdůrazňují.
Jsou to proslulí drezurní koně a výjimečný talent, zajišťující jejich uplatnění na mezinárodní úrovni, projevují také jako skokani.
Moderní hannoverán měří v kohoutku 160 - 168 cm. Má výbornou stavbu těla a pozoruhodně korektní chody. Je atletický a pružný, chody jsou prostorné, ploché, takže vysoká akce, která byla typická pro kočárového hannoverského koně, vymizela. Koně jsou mnohem ušlechtilejší než jejich předchůdci díky pokračujícímu vlivu plnokrevníků.
Přidání krve plnokrevníka dodalo ušlechtilost hlavě všestranného zemědělského koně, která byla před tím těžká a poměrně hrubá. Současní hannoverští koně mají hlavu lehčí, středně velkou a ostře modelované rysy. Oči jsou velké, živé a inteligentní. Krk je dlouhý, ušlechtilý a široce nasazený. Přechází do mohutných šikmých plecí. Kohoutek je velmi výrazný. Hřbet je středně dlouhý, má zvláště široká a pevná bedra. Záď je mimořádně osvalená. Ocas je dobře nasazen a kůň ho nosí vysoko. Charekteristickými znaky hannoverského koně je hloubka hrudníku, a příkladná stavba žeber. Kůň má velmi pevně stavěné tělo, ale není to znak, který by podporoval rychlost. Fundament nohou je kostnatý, korektní a holeň je kratší. Klouby jsou velké a výrazné, předloktí je silně osvaleno. Moderní hannoverán má tvrdá, dobře tvarovaná kopyta. Někdejší chyby ve špatném utváření kopyt se pečlivou selekcí podařilo odstranit.

Hafling

8. srpna 2007 v 15:53 | Katka |  x Plemena koní x
Jihorakouské Tyrolsko v představách lidí reprezentují krátké kožené kalhoty, teplé vlněné podkolenky a vysoký filcový klobouk s širokou krempou. Jižní Tyrolsko nejsou jen alpští velikáni, jezera, ale i hafling - horský kůň s bílou hřívou a světlýma nohama.
Plemeno dostalo název podle obce Haflingen v Ötzlatských Alpách, ovšem plemeno existovalo podstatně dříve, než dnešní pojmenování. Ötztalské Alpy, původní domovina haflinga, mají typický velehorský reliéf. Nápadná je klenbovitá stavba s velmi příkrým jižním svahem a mírnějším svahem severním, ve kterém jsou trogovitá údolí s velkými ledovci a ritnovými poli. Tvrdé podmínky ve vysokých horách upevnily osobitý a nápadný typ koně.
Všichni haflingové mají společného předka, velmi plodného polokrevného arabského hřebce El Bedlavi XXII. Rakouská hipologická společnost si přivezla tohoto koně v 19. století z Arábie. Čtyři z krevních linií se odvozují od synů, vnuků a pravnuků El Bedlaviho, který se narodil v rakousko-uherském hřebčíně v Radovci (dnešní Radauti v Rumunsku). Pátá linie je po 40 Willym, pravnuku Haflinga, potomka 249 Folie, syna El Bedlavi XXII. 249 Folie, narozený roku 1874 v jihotyrolské vesnici Schlunders, je prvním zapsaným hřebcem. Matkou byla menší norická klisna.
Místo narození haflingů prozrazuje výžeh ve tvaru protěže, rakouské národní květiny. Uprostřed květiny je písmenko "H". V některých oblastech haflingovi říkají také "protěžový pony". Vesnice Haflingen je vzdálená přibližně 11 km jihovýchodně od Merana, které bylo ve 14. a 15. století hlavním městem Tyrol. 10. září 1919 byl uzavřen v St. Garmainu smír a Jižní Tyroly byly připojeny k Itálii. I když byla část Tyrol připojena k Itálii, hafling zůstal rakouským poníkem. Italové mají své vlastní plemeno, kterým je aveliňský kůň, italská obdoba haflinga. Obě plemena mají společného předka - hřebce El Bedlaviho. Aveliňský kůň (viz. Aveliňský kůň v sekci Plemena - A) je využíván k tahu i jako soumar. Je skvělým pomocníkem v zemědělství v oblastech, kde se s většími tažnými plemeny těžko pracuje. Aveliňec se chová v okolí Benátek, kolem Bolzána v Toskánsku.
Když Rakousko přišlo o území kolem Merana, chov haflingů se přesunul do Ebbsu, města v severním Tyrolsku. Každým rokem se zde sejde okolo 600 haflingů z celého území, které má Spolek pro chov haflingů pod svou kontrolou. I v severním Tyrolsku se podařilo udržet chov haflinga v čistotě, bez přikřížení bosenských horských koní, polských koniků nebo huculů. Městečko Ebbs se nachází na pravém břehu Innu, nedaleko známého města Kufsteinu u bavorských hranic.
V Německu docházelo během sedmdesátých let k rozporuplným diskuzím mezi chovateli. Ty nakonec vyústily v rohodnutí přikřížit arabské hřebce ke zeštíhlení a získání rychlosti, aby se hafling stal atraktivnější i jako sportovní kůň pro volný čas. Tento plán byl realizován ke konci 70. let, kdy bylo v hřebčinském chovu určeno několi arabských hřebců. Vznikla takzvaná F1 generace s 50% krví arabů, výsledek však byl jiný, než chovatelé očekávali. Narodil se typický arab s barvou haflinga. A tak byly všechny klisny generace F1 připouštěny hřebci haflingů. Dnes je žádoucí podíl arabských koní maximálně 12,5%. Tímto pokusem došlo v Německu ke vzniku dvou různých haflingů - čistému, nenarušenému typu a poarabštěnému typu.
Haflingové jsou vždy ryzáci nebo isabely s bohatou hřívou a ocasem jako len. Hříva bývá skoro bílá. Jiné zbarvení není povoleno. Běžně se vskytují bílé znaky na hlavě a na nohách. Nejčastěji se objevuje hvězda a nosní pruh a na nohách bílá spěnka. Hříva se nikdy nestříhá, velmi často se zaplétá do copánků stejně jako ohon, aby zvlněné žíně zdůrazňovaly mohutnost a varevnost hřívy. Při slavnostních příležitostech, a ty si Tyrolané nenechají ujít, se do hřív a ocasů zaplétají stuhy.
Výška v kohoutku je u hřebců 135 - 142 cm, u klisen 136 - 140 cm. Váha se pohybuje mezi 420 a 490 kg. Nohy jsou svalnaté, ale ne těžké, holeně krátké a kopyta pevná, tvrdá. Velké oči a široce otevřené velké nozdry dodávají haflingovi živý vhled. Uši jsou malé. Hrudník je hluboká a plec dobře utvářená, chody prostorné a vydatné. Haflingův hřbet bývá často delší, a tak se hodí i na soumara. Hafling je velmi dlouhověký, někteří koně se k práci využívají ještě ve 40 letech života! Pracovat začínají ve věku 4 let.
Pohyb haflinga je neobyčejně volný a hlavně se uplatňuje jeho dlouhý krok. V hůře schůdném terénu na strmých horských svazích je bez konkurence. V kroku je jistý, s výraznými chody arabských předků. Major hrabě Huyn, významný tvůrce historie tyrolského ponyho, psal již před sto lety: "Hafling je velmi ochotný a pracovitý, aniž by si nechal zabraňovat jezdcem či honcem při svozu nákladu ve volbě nejvýhodnější cesty a správně voleného odpočinku."
Je to velmi učenlivý a nenáročný kůň, spokojí se se skromnou pastvou a minimální péči a přitom dokáže konat těžkou práci v obtížných horských podmínkách.
Hafling je skromný, vystačí si s minimální pastvou. Vyžaduje poměrně málo jádra, či tzv. koncentrátu. Pokud mohou koně na pastvu a nemají žádnou pracovní zátěž, stačí jim 7 - 8 kg sena a 1 kg koncentrátu denně. Koncentráty, jako oves nebo ječnem, jsou energeticky bohatá krmiva, která ve správném poměru s objemovými krmivy umožňují koním vykonávat požadovanou práci. Březí klisna vyžaduje více jádra.
Hříbata se odchovávají na alpských pastvinách - tzv. alpung. Tráví zde průměrně 150 dnů z roku. To je o třetinu delší období než jsou alpské louky "prostřené". Na jaře a na podzim si koně musí v extrémních klimatických podmínkách vyhledávat potravu. I klisny se pouští již za několik dnů po ohřebení na pastvu. Tato praxe, která se praktikuje po mnoha desetiletí, pomáhá k posílení mimořádné otužilosti a houževnatosti haflinga. Přírodní odchov je více hodnocen než ojedinělé sportovní výkony, jak tomu bývá u mnoha jiných plemen.
Velikost stáje pro chov haflinga lze snadno odvodit. Box musí být dostatečně velký, aby si pony mohl pohodlně lehnout a zase vstát a taky se mohl válet. Je potřeba mít na mysli, že kůň vážící okolo 400 kg spotřebuje zhruba 50 m3 vzduchu za hodinu. Je-li stáj vysoká 3 metry, musí mít box minimální rozměry 2 x 3 metry, to je ale minimum. Pro haflinga nesmí být teplota ve stáji moc vysoká, prostředí zatuchlé a vlhké, ale spíš suché a studené. Otto Schweisgut doporučuje ve své knize "Haflingové" při částečně volném ustájení teplotu 8°C - 10°C, jinak 10°C a maximálně 15°C. Při denním čištění kopyt se má použít výhradně vhodný tuk, korektury kopyt by se měly provádět každých 6 - 10 týdnů. U koní trávících celé léto na pastvinách starosti podkováře prakticky mizí.
Hafling spotřebuje 20 - 60 litrů vody denně, záleží na tom, zda se pouze pase, nebo pracuje. Také březí klisna, nebo klisna s hříbětem bude potřebovat větší množství vody.
Hafling je univerzální kůň - používá se ke všem druhům zemědělských prací, při přibližování dřeva z lesů, jako soumar, kočárový a jezdecký pony. Je ideálním a spolehlivým partnerem při projížďkách ve volném čase. Při voltiži je výhodou jeho prostorný, vydatný chod. Jistý krok dává jistotu i cvičícím. Ve vrcholovém sportu se hafling uplatní ve vozatajských soutěžích, v ostatních nelze očekávat špičkové světové výkony.
Hafling si získává mnoho příznivců po celém světě. Chová se ve Velké Británii, a to v hebčíně (založeném vévodkyní z Devonshiru) v Chatsworthu v Derbyshiru. Skupina haflingů byla vyvezena též do Indie, kde v armádních hřebčínech sloužili k chovu soumarů pro horské oblasti Kašmíru a Džammú. Nedokázali se však přizpůsobit horku. Haflingové se chovají i v USA, nebo například v Japonsku, Himalájích, v Jihoafrické Republice či v Austrálii. Ve spolku chovatelů je prozatím zapsáno 31 zemí.
V České republice je evidováno přes 200 koní. Většina je jich zapsána od roku 1995 spolu s jejich chovateli v Českém svazu chovatelů haflingů. U nás se chová hafling ve dvou typech - lehkém a těžkém. Oba se od sebe liší mohutností, výškovými a šířkovými rozměry. Toho času existuje Řád plemenné knihy hafling.
K čelným chovatelům a dovozcům plemene patří ing. Pavel a Jiří Svobodovi z Ražic u Písku, propagátoři a funkcionáři Českého svazu chovatelů haflingů ing. arch. Jiří Trojan z Prahy a pan Zimmerhanzel z Chebu.

Hackney

8. srpna 2007 v 15:51 | Katka |  x Plemena koní x
Hackney a jeho příbuzný hackney pony jsou nepochybně nejpůsobivější koně do zápřahu na světě. Hackney má vynikající stavbu a jeho skvělý jedinečný pohyb se popisuje jako "extrémně nenásilný", "elektrický a vrcholně křepký" a působí "dojmem až mystické, nepopsatelně uvolněné rovnováhy". Částečně je tento výjimečný pohyb získán pečlivým výcvikem, ale především je vrozený a upevněný selekcí na základě krve klusáků, od nichž byl odvozen již v 18. století...
Hackneyský kůň se vyvinul z velkých klusáků v 18. a 19. století, kdy byli klusáci v Anglii tradicí a svými charakteristickými znaky ovlivnili mnoho plemen v Evropě a některá význačná i v USA. Slovo hackney pravděpodobně pochází h francouzštiny. SLovo haquéne zamená v současnosti mimochodníka, ale dříve mohlo označovat i jezdeckého koně. Také "hackney" označovalo ve středověku jezdeckého koně.
Ve Spojeném království existovaly dva typy klusáků, označovaní také jako cestovní koně (roadsteři), a to norfolský a yorkshirský. Oba pocházeli ze společného předka, Original Shalese, narozeného v roce 1755 z hackneye, neboli jezdecké klisny po Blazeovi. Blaze, který se považuje za "hlavní postavu první kapitoly geneze velkých klusáků", byl synem Flying Childerse, prvního vynikajícího dostihového koně (viz. Galerie velikánů). Ten byl pravnukem Darleye Arabiana, jednoho ze tří hřebců - zakladatelů anglického plnokrevníka. Blaze se také spojuje s americkým jezdeckým koněm prostřednictvím svého prapravnuka Massengera. Predevším Blazeův syn Shales a jeho dva synové Driver a Scot Shales, společně s dalším koněm Marshlandem, který měl Scot Shalese v rodokmenu z obou stran, ovlivnili norfolského klusáka. Jejich potomci křížení s yorkshirskými klisnami, vytvořili pak severní klusácké kmeny.
Dnes již krajové varianty vymizely a nejlepší vlastnosti se uchovaly v elegantním moderním hackneyovi. Společnost pro hackneye byla založena v Norwichi v Anglii v r. 1883. Výsledky prvních klusáků, kteří ještě závodili pod sedlem, dlouho předtím, než se začali zapřahat, byly velmi výrazné, a tak jejich potomci získali svou mimořádnou odvahu a životnost. Bellfounder, pocházející z linie dostihových koní Eclipse, klusal 3 km za 6 minut a 16 km urazil za 30 minut. Jeho matka Verlocity urazila 25 km klusem za 1 hodinu. Klisna Phenomena, který byla dcerou norfolského Phenomenona, měřila jen 142 cm, ale klusem urazila vzdálenost 27 km za 53 minut a v roce 1832 Nonpareil ujel 160 km za 9 hodin 56 minut a 57 sekund.
Hackney má měřit 152 - 155 cm, v USA se povoluje výška do 160 cm i více. Hlava je malá, velmi úhledná, s rovným profilem, velkýma očima, krátkýma šipačatýma ušima a bystrým výrazem. Chřípí je malé, jemné a kvalitní. Hlava je hrdě nesena na na silném, obloukovitém krku. Plece jsou silné, kohoutek málo výrazný, hřbet a záď delší, ale svalnaté a kulaté. Ocas musí být nasazený i nesený pěkně vysoko. Silné nohy mají pružné klouby a krátkou spěnku, kopyta jsou okrouhlá, tvrdá a poměrně malá. Při odpočinku stojí hackney pevně a stabilně, přední nohy má posunuté dopředu a zadní dozadu, aby zabral co nejvíce prostoru. Srst je neobyčejně hedvábná a jemná, ve zbarvení je hackney většinou hnědák nebo ryzák, někdy i vraník. Elegantnost chodů je při posuzování hackneye prvořadá. Musí být rovné, pravidelné bez vytáčení anebo pohazování nohou ze strany na stranu.
Původním úkolem hackneye bývalo tahání drožek, omnibusů a lehkých kočárů. Dnes je plemenem oblíbeným nejen v Anglii, chová se například i v Severní Americe. Znamenitě se hodí k tahání vozíků a kočárků k rekreačním účelům, ale stejně dobře se osvědčuje i při přehlídkách a soutěžích vozatajského umění. Klusácké soutěže mu nevyhovují, přece jen není na dráze dostatečně rychlý. Jako reprezentační tahoun je však pro svůj pěkný vzhled a působivý krok nenahraditelný. Na evropském kontinentě ho však vídáme zřídka.

Gelderlander

8. srpna 2007 v 10:45 | Katka |  x Plemena koní x
Holandsko je relativně malá země a ani nemá příliš dobré podmínky pro chov koní, přesto Holanďané podstatně přispěli ke zlepšení evropských chovů. Po staletí využívali svou vynalézavost a obchodnickou obratnost k vytvoření plemen, jako jsou gelderlandští a gronigenští koně, vhodných nejen pro tuzemské potřeby, ale současně i dobře prodejných na cizích trzích. Díky své dovednosti Holanďani dokázali využít těchto dvou starobylých plemen k vyšlechtění dokonalého a výkonného holandského teplokrevníka...
Plemeno dostalo název podle holandské provincie Gelderland, rozkládající se mezi Apeldoornem a Arnhemem, kde před více než sto lety vzniklo.
Zhruba před stoletím začali chovatelé provincie Gelder vytvářet na základě těžkopádných místních klisen plemeno gelderlander. Chtěli vychovat urostlého kočárového koně s pěkným vzhledem, dobrou akcí a přitom zachovat klidný a vyrovnaný temperament. Kůň měl být zároveň vhodný k lehkým zemědělským pracím a sloužit i jako těžší jezdecký kůň.
Holanďané použili širokou škálu hřebců: clevelandské hnědáky, roadstery a polokrevné koně z Velké Británie, araby z Egypta, angloaraby, Nonia a Furiosa z Maďarska, oldenburské koně, východopruské z Polska a něco málo orlovských a orlovsko-rostopčinských klusáků z Ruska. Nejlepší z těchto roztodivných potomků potom křížili mezi sebou, aby se upevnil ustálený, žádaný typ.
Později se v chovu využilo více oldenburských a východofríských koní a v roce 1900 také kvůli lesku hackneyové. Objevila se i příměs anglonormandské krve.
Moderní gelderlander je působivý tažný kůň s pěkným vzhledem, zdůrazněným vznosným, rytmickým chodem a vysoko neseným ohonem nad výrazně zlepšenou zádí.
Výška gelderlandera se pohybuje kolem 163 cm. Převládající barvou je ryzá, často s bílými odznaky na nohách a širokou lysinou. Vyskytují se i bělouši a hnědáci, kdysi dávno se občas objevili strakáči. Hlava je typická pro kočárového koně, je jednoduchá a inteligentní, bez nároků na krásu. Profil bývá spíše klabonosý. Výraz svědčí o poslušné a klidné povaze plemene. Krk je silný a má typický "kočárový" tvar, je dlouhý. Kohoutek je relativně nízký a typický pro zápřahového koně. Gelderlander není v žádném případě rychlý, ale vyznačuje se dobrými plecemi. Tento znak přenesl na koně, který z něj pochází - na holandského teplokrevníka. Hluboký hrudník naznačuje odolnost a vytrvalost. Hřbet je, jako je žádoucí a běžné u kočárového koně, o něco delší než u jezdeckého koně. Je silný a v bedrech není ani náznaku slabosti. Kříže jsou rovné s vysoce nasazeným ohonem. Stavba zádní části těla dodává koni sílu, ale nepříspívá k rychlosti. Nohy jsou nápadně krátké a silné, doplňují silnou tělesnou konstituci, která je ideální pro káčárového koně. Holeně jsou krátké, spěnky dobré a obvod holeně přiměřený. Zadní nohy jsou dobře stavěné a mají správné proporce. Ideálně vyhovují pro kočárovou práci. Kopyta jsou dobrá, silná a zdravá. Starý typ gelderlanera měl více srsti na patkách. Jeho dnešní potomek nemá prakticky žádnou.
Gelderlandský kůň má velmi klidnou a přátelskou povahu, je učenlivý a ovladatelný, ale nechybí mu ani "oheň". Mimo to vyniká velkou životností.
Koně tohoto plemene jsou velmi úspěšní ve vozatajských soutěžích, spřežení gelderlandů se dobře uplatňují v mezinárodních soutěžích. Jsou to však i koně jezdečtí, kteří dobře skáčí a dají se využít pro lehkou zemědělskou práci na středně těžkých půdách.

Francouzský jezdecký kůň

8. srpna 2007 v 10:44 | Katka |  x Plemena koní x
Oficiální název tohoto plemene je Cheval de Selle Francais, ale ten se používá teprve od prosince roku 1958. Do té doby se tito koně nazývali prostě francouzští polokrevníci, v originále demi-sang, nebo anglonormani. Je to skutečně původem anglonorman a vznikl ve slavných hřebčínech Le Pin a Saint Lo. (pozn. tak teď nevím, jestli lze považovat anglonormana za samostatné plemeno, nebo co, musím se po tom ještě popídit...). Ve světě se nový název překládá. Například v Anglii se označuje jako French Saddle Horse, u nás francouzský jezdecký kůň.
Základem plemene jsou všestranní a otužilí normandští koně, kteří byli již v 17. století ovlivňováni hřebci německého, arabského a berberského původu. Normandští šlechtili jednat rychlé tažné koně, kteří se stali základem francouzského klusáka a jednak koně jezdecké, těžšího normandského koba a rychlého jezdeckého koně. Právě tyto rychlé koně dále šlechtili za přispění arabské krve a od roku 1830 je cílevědomě zlepšovali anglickými plnokrevníky, polokrevníky a norfolskými klusáky. Z plnokrevníků nové plemeno ovlivnili hlavně Orange Peel, Lor Frey a Ivanhoe.
Výběrový chov francouzského jezdeckého koně byl zahájen počátkem 20. století, v roce 1922 byla založena plemenná kniha koní, tehdy ještě nazývaných anglonormani. Předkové těchto koní byli vysloveně užitkoví a pracovní, teprve koncem 19. století byla věnována velká pozornost vyšlechtění sportovního a soutěžního koně, dobrého skokana a steeplera. Do vývoje zasáhla první světová válka, kdy došlo k podstatnému snížení stavů chovaných normandských klisen a pochopitelně i k všeobecným ztrátám zvířat a omezení chovu. Přesto se podařilo základ plemene udržet a chov znovu rozvinout, zejména proto, že o plemeno projevila zájem armáda. Následkem toho došlo za druhé světové války k velkým ztrátám, ale záhy po skončení poválečných obtíží se v chovu prosadili z Anglie dovezení hřebci Ultimate a Furioso. Poslední z nich přispěl svým dílem k zlepšení vzhledu a tělesné stavby a předával své výborné chody. Jeho potomci jsou skokani světové třídy. Působil v Le Pin jako plemeník až do roku 1970.
Francouzský jezdecký kůň nepředstavuje ustálené plemeno, chová se v různých typech podle zaměření. Do chovu se stále zařazují jak angličtí plnokrevníci, tak angloarabi nebo francouzští klusáci. Největší podil v odchovech mají skokani, uplatňující se jak v parkuru, tak v soutěžích všestranné způsobilosti a v terénních jízdách, ve Francii velmi oblíbených. Koně lehčího typu, s větším podílem krve plnokrevníků, se používají na dostihových drahách AQPSA (vyhrazených pro jiné než plnokrevné koně, Autre que pur - sang Anglais). Díky této chovatelské politice má francouzský jezdecký kůň dosud velmi široké uplatnění.
Francouzský jezdecký kůň je silný a výkonný, má příjemnou povahu, je velmi inteligentní, učenlivý a všestranný. Je odvážný, výborný skokan a hodí se jako hunter, ačkoliv se ve své vlasti takto užívá jen málo. Dlouho sloužil ve francouzské armádě a z těchto dob si uchoval velkou odvahu, odolnost a vytrvalost, takže se osvědčuje i u jízdní policie. Dnes je především oblíbeným společníkem při rekreačním ježdění, právě pro dobrou povahu a univerzální použití. Protože má pěkný vzhled a elegantní chody, uplatňuje se v reprezentaci, při státních i soukromých slavnostních příležitostech.
Francouzský jezdecký kůň se chová v několika typech. Menší typ měří v kohoutku nejvýše 150 cm, velký 163,5 cm. Ideální obvod hrudi je 180 - 190 cm, obvod holení 20 - 21 cm, u těžšího typu až 23 cm. Vedle dvou již zmíněných typů se chovají ještě další, těžší, z nichž malý měří 163 cm a větší až do 170 cm.
Hlava francouzského jezdeckého koně je úhledná, s rovným profilem, širokým čelem a daleko rozestavenýma očima. Dlouhé uši jsou pohyblivé, svalnatý krk dlouhý a elegantní, trup svalnatý, hřbet delší, záď rovná a široká. Silné, dostatečně dlouhé nohy, mají bezvadné čisté klouby, silná hlezna a chod je velmi pružný. Povoleny jsou všechny barvy, ale čisté a výrazné mají přednost. Obvyklé zbarvení je ryzé, častí jsou i hnědáci. Hříva a ocas jsou poměrně řídké a upravují se, ohon se krátí po hlezna. Nejušlechtilejší ze všech typu francouzského jezdeckého koně je dostihový lehký typ s vysokým podílem krve plnokrevníka, jemuž se podobá i vzhledem.
Tito koně jsou velmi vitální a odvážní, v jejich povaze se projevuje vliv anglického plnorevníka, takže jsou značně temperamentní, někdy méně snášenliví a zejména hřebci jsou osobití. Patří však mezi nejlepší parkurové koně a díky své učenlivosti zvládnou prakticky všechny úkoly, včetně drezúry, přespolních jízd a dostihů.
Jako skokani jsou francouzští jezdečtí koně bezkonkurenční a v některých liniích se objevují i vynikající klusáci, protože francouzský klusák, dnes samostatné plemeno, má s jezdeckým koněm společné předky a dosud se někdy zařazuje do jeho chovu.
Původní normanští koně byli převážně univerzálni pomocníci, norfolkští klusáci zase lehkým tažným plemenem. Dnešní francouzský jezdecký kůň je však ryze sportovní a nachází široké uplatnění v různých typech jezdeckých soutěží a závodů. Odchovy se plánovitě dělí na lehké koně dostihové, kteří se účastní dostihů pro jiné koně než anglické plnokrevníky, ne tažší a odolnější pro steeplechase a na koně skokové pro parkury a soutěže. Právě proto je stále povoleno křížení s anglickými plnokrevníky, klusáky, araby nebo angloaraby, takže lze získat koně s požadovaným sportovním zaměřením. Mnozí francouzští koně jsou úspěšní v military a v terénních jízdách. Tam, de se udržela tradice loveckých štvanic (např. v zámku Cheverney), se francouzští jezdečtí koně cvičí k těmto účelům podle tradičních, velmi složitých pravidel. Je to v podstatě velké jezdecké divadlo s tradičními postroji, kostýmy, hudebními nástroji a smečkou honičů a současně oblíbená turistická atrakce. V některých hřebčínech se předvádějí i tradiční prvky vysoké školy nebo jiné zajímavé formy výcviku koní, protože ukázky schopností zvířat a dovednosti cvičitelů vzbuzují stále větší zájem veřejnosti.

Francouzský klusák

8. srpna 2007 v 10:43 | Katka |  x Plemena koní x
Klusácká tradice je dlouhá a vžitá především ve Spojených státech, v Evropě a v zemích bývalého SSSR. Vedle USA mají nejsilnější pozici především ve Francii. Je tomu již hodně přes 100 let, co Francouzi vyšlechtili skvělého klusáka a rozvinuli tak toto odvětví sportu. Francouzský klusák je původem z Normandie, kde tradice chovu koní sahá až do 12. století a možná i dál. Chovatelské umění se zde dědí z generace na generaci a koně vychovaní zde jsou proslulí sovu kvalitou...
Po skončení obchodní blokády evropského kontinentu po porážce Napoleona Bonaparta u Waterloo v roce 1815 se obchodně nadaní chovatelé z Normandie pokoušeli využít co nejvýhodněji své neušlechtilé, ale houževnaté a všestranné normandské stádo. Chtěli založit chov koní pro vojenské účely, a to jak jezdeckých, tak i lehkých tažných a později, po zvýšení úrovně, také chov specializovaných koní obou typů. Za pomoci Správy národních hřebčínů dovezli anglické plnokrevníky a pak, pod vlivem zájmu o klusáky, také anglické polokrevníky nebo hřebce tehdy ve Francii neznámých hunterů. Dovezli také vynikající norfolské klusáky, nejlepší klusáky pod sedlem i v zápřeži v celé Evropě.
Nejdůležitějším koněm z prvních importů se stal polokrevník Young Rattler, narozen roku 1811, který byl synem plnokrevníka Rattlera a klisny norfolského původu. Brzy si vysloužil přezdívku "francouzský Messenger", protože jeho vliv na vývoj francouzského klusáka nebyl o mnoho menší než vliv Messengra na vznik klusáka amerického. Young Rattler spolu s ostatními polokrevnými hřebci a hlavně díky přínosu roadstera Norfolk Phenomenon, dosáhli u potomstva normandských klisen zlepšení exteriéru, pohybu i psychických vlastností, a připravili je tak k následnému křížení s plnokrevníky.
Třicet let po Young Rattlerovi ovlivnili místní chov plnokrevníci jako Heir of Linne a Sir Quid Pigtail. Nakonec se stabilizovalo pět významných linií: Conquerant a Normand, což byli synové Young Rattlera, Lavater, kůň po norfolském plemeníkovi a konečně polokrevníci Phaeton a Fuchsia. Fuchsia, narozen roku 1883, zplodil 400 klusáků a zhruba sto jeho synů se stalo otci vítězů.
V průběhu doby byl přikřížen i americký klusák, aby dodal francouzským klusákům rychlost. Nebyl to však příliš šťastný počin, neboť francouzský klusák je diagonální klusák, kdežto američtí byli většinou mimochodníci.
V roce 1937 se uzavřela Plemenná kniha francouzského klusáka pro cizí plemena, aby se uchránila hodnota plemene, které nyní představuje mezi klusáky světovou třídu. V současnosti se však objevuje ojedinělé křížení s americkými standardbredy.
Dříve měli francouzští klusáci sklon k příliš hrubé tělesné stavbě, byli velmi kostnatí, neúhlední a měli strmou lopatku. Ačkoliv je to stále silný kůň, význačný mohutnou, skloněnou zádí, typickou pro klusáky, je nyní mnohem jemnější - bližší plnokrevníkovi, a to především dokonalejším utvářením plecí, díky nimž získal dlouhý a vydatný chod.
Plemeno měří v průměru 168 cm, vyšší koně se lépe hodí k dostihům pod sedlem. Převládající barvy jsou ryzá, hnědá a tmavě hnědá. Vyskytují se i koně prokvetlí, ale bělouší jsou vzácní. Chovatelé usilují odchovávat zvířata tvrdá, s velkou životností, tedy takové kvality, aby byla schopna absolvovat dostihy na dlouhých tratích (například ve Vicennes rychlý rovinný úsek a vyčerpávající stoupání na posledních 914 metrů).
Hlava francouzského klusáka, jako ustáleného plemene, má velmi charakteristický vzhled. Je nevšední a inklinuje spíše k typu anglického plnokrevníka. I když je méně ušlechtilá než u plnokrevníka, vzbuzuje dojem inteligence. Hlava je dobře zavěšená na krku. Neobyčejně šikmé plece jsou dostatečně šikmé, aby zajistily prostorný a úsporný pohyb. Kohoutek je dost výrazný, ale zaoblený a nahoře plochý. Takové utváření je typické pro klusáky. Typické jsou vynikající nohy s velkými, plochými klouby, tvrdými kopyty a dobrými kostmi. Záď je mimořádně mohutná.
První klusácké dostihy pro jezdecké koně se konaly na Martrově poli v Paříži v roce 1806. První upravená závodní dráha byla postavena v Cherbourgu v roce 1830. Dnes se asi 10% všech francouzských klusáckých dostihů vypisuje pro klusáky pod sedlem. Tyto dostihy jsou ovšem vhodné pro mohutněji stavěné koně, schopné nést poměrně velkou váhu a udržet při tom dokonalou vyváženost. Tyto vlastnosti patří k neocenitelným hodnotám vyplývajícím z podstaty charakteru francouzského klusáka. První jezdecký klusácký dostih ve Francii je Prix de Cornulier. Podobně jako jeho obdoba v závodě klusáků v sulkách, Prix d´Amerique, se odehrává na nejvýznamnější závodní dráze, na Hippodromu ve Vincennes. Vítěz získává 700 000 franků. Koně mohou zvítězit v obou dostizích, ale toto výjimečné dvojí vítězství dokázalo zatím pouze pět klusáků - Venutar, Masina, Tidalium, Pelo a Bellino II.
Pro zajímavost - v roce 1989 byl kvalifikační čas umožňující účast na dostizích pro čtyřleté a starší koně 1 min 22 sek na 1 kilometr.

Frederiksborgský kůň

8. srpna 2007 v 10:43 | Katka |  x Plemena koní x
Frederiksborgský kůň pochází z královského hřebčína Frederiksborg, který založil v roce 1562 král Frederik II. Dánský. Cílem chovu bylo dodávat vojenské koně vhodné i pro jezdecké školy, přehlídky a dvorní slavnosti. Po rozpuštění proslaveného frederiksborgského chovu v roce 1862 byl kůň nadále po rozprodání stáda chován v zemském chovu a křížením s více plemeny se frederiksborgský kůň rychle měnil v typu i ve výkonnostních vlastnostech...
Základním materiálem plemene byli na začátku španělští koně dovezení z Iberského poloostrova a v průběhu dalších století nejvýznamnější evropaská jezdecká plemena. Později se importovali neapolští koně, blízce příbuzní španělským koním. Od 19. století se uskutečňovala nepříbuzenská plemenitba s východními a britskými polokrevnými hřebci. Výsledkem byl temperamentní jezdecký kůň působivého rámce a vzhledu, s vynikajícími, energickými chody. Evropa obdivovala frederiksborgského koně pro tyto vlastnosti, které baron Wrangel popsal v "Die Rassen des Pferdes" (1908 - 1909) jako "elegantní exteriér, živý a laskavý temperament a důrazné, prostorné a vysoké chody".
Plemeno se hodně využívalo na vylepšení jiného materiálu, jako například jutského koně, na zvýšení jeho pohyblivosti. Jedním z nejslavnějších koní vyvezených z Dánského dvorního hřebčína byl bílý hřebec Pluto, narozený roku 1765, který se stal zakladatelem kmene lipicánů existujícího dodnes.
Ve skutečnosti však znamenala popularita frederiksborgského koně jeho zkázu. Export koní tohoto plemene byl tak velký, že se chovný materiál příliš zdecimoval. Pečlivě vytvořené krevní linie byly porušeny a dokonce se rozprodávali i členové základního stáda. A tak se hřebčín roku 1839 přeorientoval na šlechtění materiálu typu plnokrevníka.
Chov frederiksborga se udržoval pouze v soukromých hřebčínech v Dánsku. Ovšem ty zaměřovaly svou produkci hlavně na koně kočárové určené k lehkému tahu, méně se už chovali koně jezdečtí. Roku 1923 bylo plemeno znovu registrováno. Později se klisny typu frederiksborga křížily s norfolkským klusákem, anglickými polokrevníky nebo trakénským koněm, a tak vznikl dánský teplokrevník. V Dánsku frederiksborger dosud existuje, ale koně starého, původního typu již ne.
Frederiksborgský kůň je vysoký 155 - 163 cm. Má dost dlouhou, ne příliš krásnou, ale inteligentní hlavu. Krk je vzpřímený. Typickou elegantní stavbu plece kočárového koně doplňuje vysoko nasazená hlava a nápadná akce nohou. Kohoutek je nízký, hřbet je poněkud delší, ale silný. Zadní část není stavěná na rychlost. Kříž je typicky rovný, ohon nasazený a nesený vysoko. Hrudník přiměřeně hluboký a kůň působí dojmem nohatosti. Nohy jsou kvalitní, přiměřeně dlouhé a mají pěkně utvářené klouby. Kopyta jsou pěkně tvarovaná a patří k dobrým vlastnostem plemene. Převládající barvou u frederiksborgského koně je ryzá, ostatní barvy jsou zřídkavé. Atraktivní frederiksborger není kůň stavěný na rychlost, ale má dynamický pohyb, zvýrazněný pěkným držením hlavy. Nejlepším chodem je klus, chody jsou pravidelné, s vysokou akcí.
Původně jezdecký a drezurní kůň, vhodný k vysoké škole, se po léta osvědčoval v armádě. Dnes je to především dobrý kůň do lehkého zápřahu.

Fríský kůň

8. srpna 2007 v 10:42 | Katka |  x Plemena koní x
Každý zná černobílý fríský skot, chovaný na severním pobřeží Holandska a vyvážený do světa. Fríští koně jsou známí méně, i když ve vlasti je jim věnována vroucí láska a velká pozornost. Ve skutečnosti černý frís, pocházející patrně z divokých lesních koní, zaujímá v koňské hierarchii Evropy mimořádně významné místo. Ovlivnil mimo jiné i četná britská plemena jako felleského či daleského poníka a shira.
Tradiční oblasti chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemí. Ačkoli nebyli chováni na rozsáhlém území jejich vliv daleko přesáhl rodné pobřeží. Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský pony a spolu s chladnokrevným shirem těžili z příbuznosti s tímto plemenem. Prostředí doplněné pečlivým výběrem chovných jedinců vedlo ke vzniku velmi skromného a vysoce užitkového koně.
Již římský historik Tacitus (asi 55 - 120 n.l.)zaznamenal údaje o fríském koni. Uznával starobylost a hodnotu těchto silných a všestranně užitečných zvířat, ale poznamenal, že jsou neobyčejně ošklivá. Toto plemeno se postupně stávalo mnohem ušlechtilejší a o tisíc let později je sedlali fríští rytíři a jejich němečtí sousedé, účastníci křížových výprav. Frís si však zachoval své tradiční dobré vlastnosti - vytrvalost, skromnost, sílu a učenlivost.
Plemeno se zlepšilo i s přílivem orientální krve, což byl výsledek kontaktu s pouštními koňmi během válečných tažení a později i záměrného křížení s proslulým andaluským koněm, který se ze Španěl dovážel do okupovaných nizozemských provincií během osmdesátileté války (1568 - 1648). Poměrně menší fríský kůň byl po staletí chován k všestrannějším a praktičtějším účelům než jednostranní těžcí váleční koně středověké Evropy. Byl také mnohem nenáročnější.
Po několik posledních století se jeho všestrannost uplatnila v zápřeži i pod sedlem i v zemědělských pracích. Není divu, že se tento kůň využíval nejen při zlepšování plemen v sousedních oblastech, ale i v chovu hřebčínském. V Marbachu (německý hřebčín) používali fríské koně už od 17. století.
Námořní obchod Frísů se netýkal jen dobytka, mečů, látek, ale i koní a přispěl tak k rozšíření plemene do vzdálenějších zemí. Norský dole gudbransdal je přímým potomkem fríského koně. Ve Velké Británii ovlivnil mnoho plemen. Frísové a jejich koně sloužili už ve starověku v pomocných jízdních kohortách římských legií v Británii a zůstali zde usazeni ještě dlouho po příchodu Římanů. Fríský vliv je zřejmý u daleských a fellských poníků a také u staroanglického černého koně ze střední Anglie. Není ale pochyb o tom, že je ale daleko významnější jako předek koně shirského. Přes svou výjimečnost fríský kůň na počátku 20.století téměř vyhynul.
Chovatelský svaz byl založen v roce 1879, ale popularita klusáků, mezi nimiž frís vynikal, vedla ke křížení za účelem zvýšení rychlosti na úkor původního typu. V roce 1913 zbyli ve Frísku jen tři hřebci. Plemeno zachránila druhá světová válka, kdy měli holandští zemědělci nedostatek vozidel i pohonných hmot, a proto se museli vrátit ke koním. Vážnou krizi prodělával chov fríských koní v 60. letech, kdy se chovná báze nesmírně snížila. Tato krize byla úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský".
Dnešní fríský kůň je vždy vraník a v kohoutku měří v průměru 152 cm. Hlava je dlouhá s inteligentní výrazem a vyjadřuje veselou, ochotnou a milou povahu, uši krátké. Dobře stavěné tělo s válcovitým trupem je kompaktní a plece s plochým, oblým kohoutkem jsou mohutné, ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži. Linie krku a hřbetu dělá z fríse ideálního kočárového koně. Záď má charakteristický strmý sklon, oces je poměrně nízko nasazen. Nohy jsou silné a mají velmi čisté a velké klouby. Krátké zadní nohy vynikají silou. Typickým znakem plemene jsou rousy na spodní části holení a na spěnkách. Hříva, ocas a rousy jsou husté a bujné. Kopyta jsou nižší.
Frís je schopen tahat těžké náklady ve skromných podmínkách, aniž by pozbyl kondici nebo svou ochotu. Používá se také používá k práci na venkově, chodí v postroji a pro svou pohyblivost a temperament se velmi cení jako drezurní kůň. Dávno už ovšem pominuly doby, kdy měl výsadní postavení v pohřebnictví. Dnes se uplatňuje spíš v cirkusové manéži. Od roku 1986 zajišťuje spřežení frísů rozvážku zboží u Harrodse, významného obchodního domu v Londýně.

Furioso

8. srpna 2007 v 10:41 | Katka |  x Plemena koní x
Furioso je jedním z mnoha plemen, která byla vyšlechtěna v období, ve kterém Evropě dominovala síla rakousko-uherské monarchie. Hřebčín v Mezöhegyesi založil roku 1785 habsburský císař Josef II. Stal se centrem šlechtění plemene Nonius a později Furiosa...
Maďarské tradice chovu koní sahají až do doby před tisíci lety, kdy se v Podunajské nížině usadili uherští jezdci, potomci kočovníků z asijských stepí. Proto Maďarsko zaujímá významné postavení v chovu koní v Evropě a ze zdejších chovů jsou vynikající jezdečtí koně, velmi kvalitní, odolní a skromní. V 16. století se i do Maďarska dostala arabská krev, která zlepšila a zušlechtila místní koně a jejíž vliv je stále patrný.
Plemeno furioso bylo vytvořeno po dovozu dvou anglických koní. Furioso, nebo Furioso-North Star, vznikl v Mezöhegyesi, a to na základě klisen Nonia (po anglickém polokrevníku zvaném Nonius Senior). Ty byly kryty dovezeným plnokrevníkem. Furioso byl z Anglie dovezen roku 1840 a zasloužil se o to hrabě Károlyi. Furioso zplodil ne méně než 95 hřebců. Tyto používali v mnoha císařských hřebčínech. O tři roky později byl chov posílen polokrevníkem s norfolkskou krví, vítězem mnoha dostihů, jménem North Star. North Star byl vnukem Touchstonea, který v roce 1834 vyhrál St Leger a v letech 1836 a 1837 ascotský Zlatý pohár. Jeho matka byla pravnučkou Waxyho, vítěže Derby v r. 1793. On sám byl vnukem Eclipse a současně plemeníkem, který se zasloužil o pokračování jeho skvělé linie. North Starovi potomci byli vynikající klusáci. Později, roku 1885, byly obě linie zkříženy a hlavním kmenem se stal Furioso, rozšířený po celé střední Evropě, včetně ČR. U nás se hojně Furioso choval v Kladrubech, Netolicích, Hostoni, na Slovensku v Motěšících.
V Maďarsku je chov Furiosa nyní soustředěn v hřebčíně Apajpuszta mezi řekami Dunaj a Tisa.
Furioso je vznosný kůň, vysoký více než 162 cm. Jeho hlava je takřka hlavou plnokrevníka, liší se jen delšíma ušima. Výraz je dobrácký, milý a inteligentní. Charakteristický je poměrně rovný profil. Nozdry jsou velké. Plece a kohoutek patří bezpochyby jezdeckému typu koně, ale akce si zachovává něco z vysokého kočárového vznosu, který se vyskytoval u noniusovských předků plemene. Vliv kočárových předků se projevuje rovněž skloněnou zádí, zadní nohy jsou sice silné, ale nezaručují rychlost, spěnky jsou strmější a chod poněkud vyšší, neúsporný. Končetiny patří k lepším, klouby jsou velké, čisté a výrazné. Kopyta jsou vcelku dobrá, dá se říci, že lepší než u většiny moderních teplokrevníků.
Povoleny jsou skoro všechny barvy, ale většinou je Furioso vraník nebo tmavý hnědák. Bílé znaky se vyskytují jen zřídka.
Furioso je inteligentní, ovladatelný a velmi přizpůsobivý.
Jako většina jezdeckých koní své doby sloužil i Furioso v armádě, především rakousko-uherské. Je to však všestranný kůň, který se dokáže vypořádat s mnoha úkoly. Jako jezdecký kůň obstojí v těžkých terénních jízdách, nebo steeplechase, hodí se k terénním soutěžím, rekreačnímu ježdění, je výborný skokan a zvládne i drezuru, i když nemá zcela dokonalé chody. Působí však velmi elegantním dojmem. Furioso se široce uplatnil zvláště ve východoevropských chovech a podílel se na vzniku mnoha cenných plemen včetně českého a moravského teplokrevníka. Maďarští czikoši (pastevci koní) jsou proslulí svou zručnou jízdou na koních. Jejich úžasné přehlídky jezdeckého umění, často na Furiosech, jsou známy po celém světě.