close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Srpen 2007

Nonius

23. srpna 2007 v 9:18 | Katka |  x Plemena koní x
Koncem 19. století mělo Maďarsko více než dva miliony koní a prodávalo mladé koně pro kavalerii v celé Evropě. Mělo i několik nějvětších světových hřebčínů, včetně Mezöhegyesu, který založil císař Josef II. roku 1785. Kdysi v něm bylo ustájeno 12 000 koní...
Hřebčín v Mezöhegyesi byl centrem šlechtění Nonia a příbuzného Furiosa. Hřebec Nonius Senior, hřebec-zakladatel plemene Nonius se narodil roku 1810 v hřebčíně La Rosiéres v Normandii jako potomek normandské klisny a anglického plnokrevníka Oriona. Maďarští vojáci ho ukořistili po Napoleonově porážce v bitvě u Lipska r. 1813. Nonius Senior měřil v kohoutku 164 cm a prý byl dost nevzhledný. Traduje se, že měl těžkou hlavu s malýma očima a dlouhýma ušima, krátký krk, dlouhý hřbet, rovný kříž a nízko nasazený ocas. Jeho potomstvo ho však hodně převyšovalo, bylo vynikající, mělo klidnou povahu, ochotu k práci, kvalitní chody a obyčejně i pěkný vhled. Nejdříve Nonia připouštěli s klisnami nejrůznějších plemen - s arabskými, anglickými polokrevnými, španělskými i normandskými. Byl otcem 15 vynikajících hřebců, především dominantního Nonia IX. Nonius Senior uhynul roku 1832 a roku 1870 jeho registrované potomstvo představovalo 2800 hřebců a 3200 klisen.
Po roce 1860 se do chovu zařadilo více plnokrevníků, aby se odstranily zbývající tělesné nedostatky a v roce 1970 se stádo rozdělilo na dva typy: malý (do 165 cm), který pracuje výtečně pod sedlem i v zápřeži a velký (nad 165 cm), který se osvědčil jako kočárový kůň a pomáhal i při lehkých polních pracech. Později se vliv anglického plnokrevníka omezil a Nonius se stal vyrovnanější a silnější, až se ustálil jako tažný a pracovní kůň. Klisny křížené zpětně s plnokrevníkem dávají vynikající potomstvo, které se uplatňuje jako všestranný jezdecký kůň s vynikajícími skokanskými schopnostmi.
Výška Nonia je asi 153 - 162 cm u velkého typu a asi 153 cm u malého typu. Hlava je bez ohledu na vliv plnokrevníka charakteristická pro polokrevného koně. Klidný a upřímný pohled odráží jeho ochotnou povahu a vyrovnaný temperament, který je důležitou vlastností tohoto houževnatého, skutečně všestranného koně. Oči jsou menší, uši pohyblivé.
Krk je přiměřeně dlouhý a pěkně nesený, je dobře stavěný a doplňuje ideálně celkový rámec těla. Kohoutek je výrazný a plec dostatečně šikmá a silná. Rámec a hlavně silný hřbet jsou charakteristické pro středně těžkého huntera, anebo pro vytrvalého, pohyblivého kočárového koně. Nonius je velmi zdravý kůň, s dobře stavěnými krátkými končetinami a správně formovanými kopyty. Všechny proporce svědčí o síle. Klouby jsou korektní, obvod holeně vynikající a hrudník hluboký. Hřbet je široký, záď mohutná, hodící se ke jízdě i k zápřahu.
Z barev převládá hnědá, tmavě hnědá, ale vyskytují se také vraníci a různé odstíny ryzé barvy. Někde, např. v ČR se chovají i nevybělující hnědí a červení bělouši, patrně potomci starošpanělských a kladrubských klisen z maďarských chovů (Ménesbirtók Nonius).
Koně dospívají až v 6 letech věku, ale jsou relativně dlouhověcí. Rychlost není znakem plemene, ale pro všechny druhy jezdeckého sportu a pro práci v zápřeži je dostatečná. Všechny chody se vyznačují velkou živostí a prostorností.
Nonius je výborný těžký jezdecký kůň. Osvědčuje se jako hunter a díky povaze je ideální pro rekreační ježdění - je spolehlivý. Hodí se i k tahu, kde projevuje ochotu, sílu a vytrvalost. Lze ho využít také v zemědělství jako všestranného pracovního koně, zejména v nížinách. Díky spolehlivosti je vhodný také k léčebné jízdě.

New forest pony

23. srpna 2007 v 9:17 | Katka |  x Plemena koní x
Žádné z původních britských plemen nemá geneticky tak pestrý původ jako New Forest pony, ale žádné z nich také není tak dokonale přizpůsobeno prostředí. Před dobytím Anglie Normany v roce 1066, kdy byl Winchester hlavním městem Anglie, musel každý, ať cestoval kterýmkoliv směrem, projet New Forest v jihozápadním Hampshiru. Díky tomu se mohli místní poníci zdejšího stáda křížit jak s tudy projíždějícími koňmi tak s koníky chovanými v okolí. Přesto si působením prostředí udrželi původní typ.
Z lesního zákona krále Knuta Dánského z roku 1016 víme, že už tehdy žili v New Forest ponyové. Po dobytí Anglie Normany vytvořil William II. Rufus (1087 - 1100) z New Forest královskou honitbu, kde byli chráněni jeleni. Tehdy se ustavilo i Právo obecné pastvy, zajišťující využití lesní půdy.
První zaznamenaná snaha o zlepšení kmenového stáda ponyů spočívala ve vysazení 18 velšských klisen. Daleko nejvýrazněji ale ovlivnil poníky z New Forest plnokrevník Marske, i když o dlouhodobém výsledku jeho působení v New Forest je možné diskutovat. Marske se do New Forest dostal v roce 1765, po rozpuštění hřebčína, který patřil vévodovi z Cumberlandu. Jako všichni plnokrevníci té doby neměřil Marske více než 147 cm. Neměl úspěch na dostihové dráze, ale byl otcem Eclipse, jednoho z největších dostihových koní všech dob. Eclipse si získal pověst už v první dostihové sezoně v roce 1769 a Marske byl tudíž neprodleně ustájen v hřebčíně v Yorkshiru.
Lidé žijící v New Forestu snad uplatňovali v dalších letech nějakou formu řízeného chovu, ale v 19. století už bylo stádo tak zdegenerované, že bylo nezbytné jeho ozdravění. V roce 1852 královna Viktorie zapůjčila arabského hřebce Zorah, ale během čtyř let připustil pouze 112 vybraných klisen. V důsledku příbuzenské plemenitby ve stádě se stádo New Forest ponyů stále zhoršovalo. Byl tedy vytvořen nový připářovací plán a v roce 1889 zapůjčila královna Viktorie další dva hřebce, araba Abeyana a berbera Yirrassana, kteří měli daleko větší vliv, zejména prostřednictvím Abeyanova syna z velšské klisny.
Degenerace by se patrně projevila znovu, nebýt zásluh lorda Arthura Cecila a lorda Lucase. Aby napravil ztrátu hmoty, která se u volně žijících koní projevovala spolu se špatnou kvalitou kostí a nedostatkem tvrdosti, Cecil obstaral mnoho anglických koní, především ponye z ostrova Rum (černé gallowaye) a výběr skotských horských poníků, daleských, fellských, dartmoorských exmoorských a velšských ponyů. Lucas přidal krev proslulého velše Starlighta prostřednictvím svých picket ponyů a rovněž použil dartmoory, exmoory a feely. Dokonce do stáda vřadil i basutského ponyho, kterého dovezl z jižní Afriky, ale nezdá se, že by tento kůň měl v chovu nějaký patrný vliv.
Šedou eminencí plemene se stal pólo pony Field Marshall. Působil v New Forest v letech 1918 - 1919 a projevil se významně hlavně v linii slavných brookside ponyů. Po druhé světové válce se vytvořila skupina pěti hřebců - zakladatelů moderního plemene. Tito koně, kterí mají v rodokmenu nejlepší z moderních foresterů, jsou Danny Denny z linie Dyoll Starlight, Goodenough, potomek klisny velšského typu, údajně po Field Marshallovi, Brooming Slipon, ryzák po Telegraph Rocketer z Judy XV, Brookside David, potomek Field Marshala a Knightwood Spitfire po Brookside Spitfirovi z klisny Weirs Topsy, jejímž otcem byl vraný skotský pony Clansman, od něhož se patrně odvíjejí všechny plavé linie New Forest ponyů.
Chovatelská společnost pro chov New Forest ponyho se jmenuje Splečnost pro chov New Forestského ponyho a pro chov dobytka a byla vytvořena po sloučení předešlých společností roku 1938. Plemennou knihu založila roku 1960.
Přizpůsobivý a populární New Forest pony se chová v mnoha hřebčínech ve Spojeném království i na evropském kontinentě. Jeho původním domovem je New Forest v západním Hampshiru. Tento kousek země byl královskou honitbou v dobách normandských vládců Anglie v 11. století. Stáda ponyů, která dosud žijí v lese, jsou vlastnictvím občaní a nepříznivě ovlivňují životní prostředí. Naneštěstí jsou i ona pod tlakem moderní doby na prostředí, který vede k zmenšování vhodných pastevních ploch a k zhoršování kvality i k poklesu množství na nich rostoucí potravy.
Přínosy jednotlivých prvků působících na vývoj New Forest ponyho lze v některých případech vysledovat. Například hlava typem a velikostí může připomínat spíše velkého koně než ponyho. Také výška v kohoutku je nápadně proměnlivá - volně žijící ponyové mají být malí, 122 - 127 cm vysocí, ale v hřebčínech chovaní mohou dosahovat až 147 cm výšky. Nicméně rozhodující je vliv prostředí. U ponyů chovaných volně v lese je dosud patrná slabší konstituce. Forester má od přírody velmi jistý krok, plec je dobře utvářená, zvláště u jezdeckých typů. Má delší krok než většina ostatních britských ponyů a vyznačuje se velmi prostorným, lehkým klusem. Podobný klus nemá žádný z domácích ponyů britského původu. Povoleny jsou všechny barvy kromě strakaté a modrookých krémových koní. Převládá hnědá barva.
Hlava ponyho vyvolává dojem inteligence, je ušlechtilá, zváště u jezdeckých typů. Plece, které jsou dlouhé a šikmé, lze označit za skutečně jezdecké. Hrudník je hluboký, záď je dobře osvalená, souměrná a ocas vysoko nasazený. Pony má dobré a silné končetiny.
Pony je dobře cvičitelný a inteligentní.
Je to typický jezdecký pony vynikající dlouhým, plochým a jistým chodem. Forest poníci vynikají v soutěžích všestrannosti.

Morgan

22. srpna 2007 v 13:51 | Katka |  x Plemena koní x
Na jaře roku 1789 se narodilo malé hnědé chlupaté hříbátko. Patrně to bylo na farmě v západním Spriengfieldu, stát Massachusetts, ale stejně tak je možné, že to byl západní Hartford, stát Connecticut. Jeho původ je dodnes nejistý. Matce, která měla velmi dobrý rodokmen, kolovala v žilách krev plnokrevníků. S otcem hřebečka už to však není tak jednoznačné. Buď jím byl anglický plnokrevních True Briton - potom by jeho předkové byli převážně plnokrevníci s menším přídavkem arabské krve. S přihlédnutím k exteriéru se proto spíše přikláníme ke druhé variantě, že otcem byl lehčí tažný kůň, hnědák nazývaný Dutch Horse, vzhledem podobný dnešním koním fríským.
Jisté však je, že hříbě pojmenovali Figure a že již jako dvouleté bylo v místním zpravodaji inzerováno jako plemeník. Přibližně v této době spojil osud jeho život s Justinem Morganem - 46letým učitelem a hudebním skladatelem. Ten přijal hřebce od původního majitele (jistého pana Whitmana) jako splátku dluhu. Podle něho byl kůň později přejmenován a pod jménem Justin Morgan se zapsal do historie.
Knížka Margarety Henryové Justin Morgan koně měl líčí romantický příběh o dlouholetém přátelství dvou Morganů - člověka a koně. Pravda je však poněkud odlišná. Pan Morgan, jehož jméno plemeno nese, vlastnil koně pouze asi 3 roky. V době, kdy získal Figura, byl J. Morgan vdovec, měl 3 děti a tuberkulózu. Jelikož se jeho zdravotní stav nelepšil, ale spíše naopak, vědomí blízké smrti ho přinutilo rozloučit se s koněm.
Za utržené peníze koupil pár akrů půdy ve Vermontu, kde s rodinou žil, neboť považoval za moudré odkázat po smrti dětem raději půdu než koně, který vyžaduje péči. Poté Figure několikrát změnil majitele, jejichž přesný počet není znám. Nejvýznamnějšími byli snad bratři David a John Gossové. Na jejich farmě žil Figure 7 let. Jako plemeník byl velmi vyhledáván a připouštěl velké množství klisen nejrůznějšího původu z širokého okolí. Množství jeho potomků bylo závratné a bez ohledu na to, o jakou klisnu šlo, potomci vždy zdědili Justinovu povahu i podobu.
Teprve koncem 19. století však bylo toto plemeno ustanoveno pod názvem Morgan. O založení a vedení registru Morganů se zasloužil Joseph Battell. Sestavil fenomenální dvoudílnou plemennou knihu s ilustracemi a fotografiemi a stanovil pravidla a podmínky registrace. Jako plemenný hřebec směl být zaregistrován kůň, jenž měl nejméně 1/64 krve Justina Morgana a klisny 1/32 Morganovy krve. Hříbata, jejichž rodiče byli registrovaní Morgani, byla zapsána do plemenné knihy automaticky. V roce 1909 vznikl Morgan Horse Club se sídlem ve Vermontu, který byl v roce 1971 přejmenován na American Morgan Horse Association (AMHA).
Vraťme se však ještě k samotnému Figurovi. Hnědák v dospělosti neměl o moc víc než 140 cm cm v kohoutku a vážil asi 430 kg. Ačkoliv pracoval celý život na poli, nebyl mohutný jako ostatní tažní koně a nebyl ani dlouhonohý jako koně plnokrevní, i když nad nimi při závodech hravě vítězil. Měl sílu, měl i rychlost, a co víc, měl ušlechtilou hlavu, mírnou povahu a způsoby dostatečně vybrané, aby mohl nosit prezidenta.
Paradoxem je, že tento významný zakladatel plemene zemřel na pastvině na farmě nedaleko městečka Chelsea v zimě roku 1821 stejně nenápadně, jako se před 32 lety narodil. Příčinou smrti nebylo stáří, jak by se mohlo zdát (všichni, kdo ho znali, potvrdili, že na svůj věk se choval a vypadal velmi mladistvě), ale zanedbané zranění, které mu způsobil některý z jeho stádových kolegů. Poměrně špatný zdravotní stav, nedostatečná péče a krutá zima udělaly své. Mrtvý kůň byl zanechán tam, kde vydechl naposled, nikdo se ani neunavoval vykopat jámu...
Teprve po letech si někdo vzpomněl a dnes je na pastvině c Chelsea kámen s nápisem: "Ná této farmě leží tělo Justina Morgana narozeného 1789. Zemřel 1821. Zakladatel prvního amerického plemene koní."
Jak již bylo řečeno, Figure měl velice rozsáhlé potomstvo. I jejich využití bylo rozmanité. Zatímco američtí kolonisté používali Morgany k práci na farmě, lidé z města si je oblíbili jako dopravní prostředek kvůli pohodlí a eleganci. Také ve vojsku našli tito koně uplatnění. Jak generál Sheridan v barvách Unie, tak Stonewall Jackson v barvách Konfederace měli Morgany. Kromě toho na nich jezdila celá vermontská kavalerie v dobách občanské války a nechyběli ani u Little Big Hornu.
Svou roli sehráli při vzniku plemen jako American Quarter Horse, American Saddlebred a Tennessee Walking Horse. I dnešní Americký klusák má v žilách mnoho morganské krve. Kolem roku 1800 byl nejrychlejším klusákem na světe Ethan Allen 50 - Justinův velkolepý a půvabný vnuk. Další z jeho potomků se zvučným jménem - hřebec Shepherd F. Knapp - byl exportován do Anglie, kde ovlivnil chov nejen klusáků, ale i Hackneyů.
Každý z dnešních registrovaných Morganů je potomkem Justina Morgana prostřednictvím některého z jeho tří synů - Bulrushe, Shemrana a Woodburyho. Podle toho rozeznáváme v současnosti tři základní linie:
Početně nejslabší skupina odvíjející se od hřebce Woodburyho. Zakladatelem a chovatelem byl Robert Lippitt Knight. Tato linie má nejvyšší procento krve Justina Morgana a za "základní kámen" je považován hřebec Ethan Allen 2 (406). Roku 1974 vnikl oficiální Lippitt Club, jehož cílem je zachování vysokého zastoupení Justinovy krve.
Název linie je odvozen od jména Shermanova praprapravnuka Daniela Lamberta, který (z genetického hlediska) sehrál klíčovou roli v chovu Morganů ve 20. století. Daniel Lambert, narozen roku 1858, byl kůň lehčího tělesného rámce, klusák po Ethanu Allenovi, a jeho dominantní vlastností byla rychost. Dlouhá léta byla tato linie šlechtěna rodinou Brunkových a odtud pochází řídčeji užívaný název Brunk. Významným novodobým představitelem je hřebec Jubilee King.
Je skupinou zastoupenou nejpočetněji. Původně se šlechtěním této linie začal Joseph Battell, ale později v chovu velice úspěšně pokračovala vláda Spojených států ve Vermontu. Kromě Morganů v rodokmenech hrají důležitou roli i plnokrevníci a American Saddlebred. Zástupci této skupiny jsou pro svou eleganci nejvíce využíváni na nejrůznějších show.
Cílem dnešního chovu není udržet za každou cenu uvedené linie jednotlivě, ale naopak, jejich prokřížením získat kvalitní zvířata.
Současný Morgan se mírně liší od svého "praotce". Průměrná výška se pohybuje mezi 142 - 152 cm. Nejčastější je hnědé nebo černé zbarvení, ale můžeme se setkat také s plaváky, žluťáky a výjimečně i myšáky. Hlava je působivá, s rovným, nebo mírně konkávním profilem, širokým čelem, velkýma očima a krátkýma ostražitýma ušima. Klisny mají o něco delší uši než hřebci. Krk je mírně klenutý, plece šikmé, kohoutek výrazný. Tělesná stavba zaručuje dostatek síly pro spíd. Prsa jsou široká, chody ploché, prostorné. Tělo je hluboké, kompaktní, s krátkým hřbetem. Vyklenutá žebra, široká bedra a hluboké slabiny, dobře osvalená záď s vysoko nasazeným ocasem, který dosahuje v klidu až na zem - to jsou další charekateristiky Morganovy postavy. Končetiny jsou korektní, štíhlé, ale dostatečně kostnaté. Klouby jsou tvrdé a dobře utvářené. Nohy mají tvrdou konstituci. Kopyta jsou tvrdá a zdravá, dlouhé, šikmé spěnky umožňují dlouhý a pružný krok.
Vužítí Morgana je i dnes všestranné - parkury, drezura, reining, cutting, zápřahy, turistické a rekreační ježdění, hiporehabilitace, práce na farmě - to všechno tento nenáročný koník zastane. Pro svou milou povahu a nevysoký vzrůst se velmi dobře hodí k dětem.
Kromě chovatelských aktivit a registrace se AMHA zabývá také organizováním soutěžních programů. Soutěže ve třídě otevřené: zúčastnit se mohou všechna plemena koní. Přihlášky musí být podány nejpozději do 30.11. kalendářního roku, neboť vyhodnocení se provádí za uplynulý rok. Soutěžit můžete v nejrůznějších disciplínách, body ze soutěží se sčítají a koncem roku se udělují ceny jezdcům a koním. Jsou-li jezdec i kůň členy AMHA, současně se automaticky účastní soutěží AMHA High Point a Morgan Medaillon. Medaile (zlaté, stříbrné a bronzové) lze získat po dosažení určitého množství bodů, případně mílí (podle toho, o jakou soutěž jde) během časově nehoraničeného období, ale pouze jedenkrát za život.
Morgan Pathways programm je soutěž pro ty, kteří jezdí na koni pouze pro potěšení. Ocenění jsou udělována po 75, 150, 300, 500, 1000 a 2000 hodinách strávených v sedle Morgana v terénu.
Pro mládež je tu organizace American Horse Association Youth (AMHAY), která pořádá nemalé množství soutěží pro mládež. Nejvyšší z nich je Grand National a Světový šampionát, probíhající každoročně v říjnu v Oklahoma City. Členství není podmíněno vlastnictvím koně, ale po zaplacení členského poplatku se členem může stát každé dítě, které má zájem o koně, sportovní ježdění, společnou zábavu, přátelské soutěžení a fair play.
Morgan jménem Comanche, kůň kapitána Mylese Keogha byl jediným koněm neindiánského původu, který přežil bitvu u Little Big Hornu v roce 1876. Utrpěl řadu poranění, ze kterých se však zotavil a dožil se úctyhodného věku 29 let.

Missourský klusák

22. srpna 2007 v 13:50 | Katka |  x Plemena koní x
Missourský klusák je jedno z nejstarších a nejméně známých amerických plemen. Jeho počátky se kladou do období kolem roku 1820, kdy se osadníci z pahorkatin a planáží v Kentucky, Tennessee a Virginie přestěhovali na západ za Mississippi a usadili se na plošině Ozark v Missouri. Byli to z valné části sportovní jezdci, a proto s sebou vzali plnokrevníky, morgany i araby. Klisny se připouštěly k nejrychlejším hřebcům, a tak vznikaly četné rodiny. Plemenná kniha byla otevřena v roce 1948 a během třiceti let se rozrostla na 15 000 zapsaných jedinců...
Plemeno je pojmenováno po americkém státě Missoury, který vznikl v roce 1821, když se již výše jmenovaní osadníci přestěhovali do této oblasti. Fox Trot, čili liščí klus, je pro toto plemeno charakteristický a vrozený chod.
Koně osadníků - plnokrevníci, morgani a arabové - dali vzniknout tomuto plemeni. Vznikaly četné rodiny. Jednou z nejvýznamnějších rodin je Brimmer, která vzešla ze závodního koně téhož jména, potomka dovezeného plnokrevníka Jolly Roger. Brimmery choval Moses Locke Alsup, jehož rodina se v Ozarkské hornatině usadila už před občanskou válkou (1861 - 1865). Jinou slavnou rodinou těchto koní je Kisses. Vznikli na základě kmenů Diamond a Fox, když William Dunn, který choval dobré morgany z Illinois a Kentucky, připářoval tyto různé typy s plnokrevníkem - získal vynikajícího plodného plemeníka jménem Old Skip. Později se do chovu zařadili i dva velcí plemeníci saddlebreda, kteří měli zlepšit plemeno. Byl to Chif, který pocházel z dánského kmene a Cotham Dare, plodný předek klusáků v okresech Douglas, Wright a Ozark. Do chovu se dostala i příměs krve tennesseeského mimochodníka.
Původně se koně jako Brimmerové, Colddecks nebo Copper Bottoms chovali jak k dostihům, tak jako všestranní užitkoví koně. Avšak puritánská náboženská nesnášenlivost brzy učinila přítrž všemu, co považovala z frivolní, a tudíž hřísnou ztrátu času. Následkem toho se ozarkští chovatelé koní soustředili na snahu vychovat koně dokonale přizpůsobeného jejich podmínkám a potřebám.
Bylo zapotřebí koně silného, vytrvalého, s jistým hladným chodem, který by dokázal s co nejmenší únavou jezdce i sebe samého překonávat dlouhé trasy v neschůdném kraji. Výsledkem upevnění typu koně pečlivě řízenou příbuzenskou plemenitbou a zlepšení přilitím krve amerického jezdeckého koně se skutečně stalo zvíře s velmi hladkým chodem, který se navíc vyznačoval jedinečným, charakteristickým ideálním mimochodem.
V roce 1948 se 15 lidí rozhodlo udělat něco pro záchranu zvolna mizejícího plemene, a proto byla založena Asociace plemene Missouri Fox Trotter. Naneštěstí všechny záznamy a plemenné knihy shořely při požáru, takže o soustavné plemenářské práci lze hovořit až od roku 1958, kdy došlo k reorganizaci asociace. Dnes je registrováno asi 35 000 koní tohoto plemene jen ve Spojených státech a Kanadě, ale není bez zajímavosti, že se tito koně chovají i v Německu a Rakousku. Asociace plemene Missouri Fox Trotter vydává vlastní časopis a od roku 1959 pořádá Celebration Show, na níž jsou korunováni šampióni plemene.
Pohyb označovaný jako fox trot je přerušovaný mimochod, zaručující velkou jistotu kroku. Jednoduše řečeno, kůň předníma nohama velmi energicky kráčí, zatímco zadní končetiny klušou, a přitom vstupují do stop nohou předních s malým sklouznutím dopředu. Sklouznutí, které musí směřovat přímo dopředu, zmírňuje otřesy dolních částí končetin a velmi výrazně tlumí pohyby hřbetu, takže ten zůstává prakticky stále na stejné úrovni. Díky tomu může jezdec sedět v sedle zcela nerušeně, aniž by pocítil otřesy způsobené pohybem. Fox trot dosahuje na dlouhých cestách rychlosti 8 - 12 km v hodině, na kratší trasy až 16 km v hodině. Mimochod doprovází pokyvování hlavou nahoru a dolů, čímž se tento klusák podobá tennesseeskému mimochodníkovi, který navíc rytmicky nadzdvihuje přistřižený ocas.
Další chody jsou čtyřdobý krok, význačný tím, že zadní nohy zřetelně přestihují přední a dále drobný klus, něco mezi nízkým, rychlým kovbojským lopem na delší otěži a pomalým mimochodem tennesseeského mimochodníka nebo saddlebreda. Na rozdíl od těchto dvou plemen nemá fox trotter vysoký krok a všechny umělé pomůcky, které mají ovlivnit držení nebo nasazení ohonu, jsou zakázány. Podobně není dovoleno mimořádné zatěžování nohou zvlášť vyrobenými těžkými podkovami, a pokud nějaký kůň má na korunce odřeniny, prozrazující použití řetězů jako zátěže, je okamžitě diskvalifikován. Na výstavách se 40% bodů hodnotí fox trot a po 20% získává kůň za další chody, tj. krok, klus a celkový vzhled. Na rozdíl od saddlebreda a tennesseeského mimochodníka se na missourského klusáka používá westernové sedlo a uždění.
Výška příslušníků tohoto plemene se pohybuje od 142 do 162 cm. Převažuje ryzé zbarvení ve všech odstínech, obyčejně s bílými znaky, ale povoleny jsou všechny barvy včetně strakáčů a hermelínů. Trotter by měl mít jemnou, čistou a inteligentní hlavu s živýma, zahrocenýma ušima a úzkým chřípím. Hlava je posazena na elegantním krku, který je v souladu s ostatním trupem a je na něj dobře posazen. Prsa jsou široká a hluboká, poměrně nízká akce vychází z šikmých a nápadně silných plecí, napojených na okrouhlý kohoutkek. Kůň má přiměřeně dlouhý, svalnatý hřbet, hluboký trup je pozoruhodně široký. Záď je široká, dosti strmá, ale velmi svalnatá. Nohy jsou pevné, svalnaté, ale přitom štíhlé. Hlezna jsou správně umístěna a bérce jsou svalnaté. Vzdálenost od kyčelního hrbolu k hleznu je optimální. Postoj zadních nohou je korektní. Dobrá kopyta, schopná obstát i v obtížných podmínkách, jsou významným znakem missourského klusáka, proslulého jistým krokem. Spěnky a spěnkový kloub jsou korektní, jinak by klouzavý pohyb nebyl možný. Hříva o ocas jsou velmi jemné.
Než cesty v Ozarks ovládla auta, byl Missouri Fox Trotter nejpoužívanějším plemenem v kraji. Tito koně se používali nejen při práci s dobytkem, ale halvně jako jezdečtí koně pro venkovské doktory, šerify nebo výběrčí daní. Také jeden ze zakladatelů plemene, hřebec Old Fox, strávil svůj život honbou dobytka v jižním Missouri a severním Arkansasu. Dnes je toto plemeno oblíbené zejména u vyznavačů distančních jízd a u rangers, strážců národních parků v USA, kteří dokáží ocenit jistý krok koně v nebezpečném terénu. Plemeno je také ideální pro rekreační ježdění.

Mexický kůň

22. srpna 2007 v 13:44 | Katka |  x Plemena koní x
Mexický kůň je potomkem různých typů španělských koní dovezených španělskými dobyvateli. Byli to skvělí andalusané i "selští" koníci, málo zušlechtění poníci a později i arabi.
Mexický kůň nebyl nikdy soustavně šlechtěn, a tak má dodnes zevnějšek poněkud nevyvážený. Hodnotí se především jeho pracovní a povahové vlastnosti. Je to kostnatý kůň vysoký kolem 150 cm a může mít libovolnou barvu, často bývá strakatý. Kůň má kvalitní plece, krátký hřbet, silná bedra a záď, kratší silné nohy a tvrdá kopyta. Hrubší, dost dlouhá hlava má někdy klabonos. Je velmi odolný, vytrvalý a odvážný.

Merénský kůň

22. srpna 2007 v 13:39 | Katka |  x Plemena koní x
Na východních svazích Pyrenejí, pohoří, které odděluje Francii od Španělska, žije mezi Rousillonem a Katalánskem horský pony, někdy nazývaný kůň mérenský, ale známý také jako ariežský. Ačkoli se moderní svět s existencí tohoto ponyho seznámil pozdě, ve skutečnosti se jedná o plemeno starobylé. Například na rytinách a jeskynních malbách v nedaleké jeskyni Niaux, které nám zanechali lovci ze starší doby kamenné, vidíme koně (namalované dokonce černou barvou), kteří mají v zimní srsti charakteristický "vous" jako mérenský kůň. Pravda, v jiných obrazech zase někteří poznávají koně z Camargue a ještě jiné. Avšak o poníkovi z Ariege máme i písemné svědectví. Julius Caesar tohoto ponyho dobře znal a přesně ho popsal krátce před přelomem letopočtu ve svých Commentarii de bello gallico (Zápiscích o válce galské), napůl cestopisu, napůl reportáži o dobývání dnešní Francie...
Na jihu Francie protéká malebným krajem hor a pastvin řeka Ariege, pramenící na území jednoho z nejmenších evropských států, Andorry. Její krátký, klikatý tok se vlévá do Garonny několik kilometrů nad Tolouse. Východní svahy Pyrenejí v kraji Rousillon jsou odedávna domovem otužilých horských koníků. Na rozdíl od jižních svahů Pyrenejí, kde jsou podmínky poměrně příznivé, severní strana je drsná a chudá na potravu a terén neschůdný. Tito černí poníci žijí v poměrně nedostupných osadách na březích řeky Ariege. Někdy se také nazývají koně mérenští.
Mérenský kůň je zřetelně potomkem divokých příbuzných tarpana. Někteří autoři se domnívají, že je potomkem vymřelých koní z poslední doby ledové, kteří jsou vyobrazení na stěnách francouzských jeskyní a vyznačují se výrazným vousem v zimní srsti. Ariežský kůň mívá skutečně v zimní srsti na dolní čelisti dosti dlouhý vous. To ovšem může být pouhé přizpůsobení drsnému podnebí, stejně jako chlupaté boltce, krátký rous na spěnkách a velmi bohatá hříva i ocas. V zimě mají tito koníci bohatou podsadu, takže se zdají huňatější. Ovšem za tisíciletí chovu pravděpodobně došlo k značným změnám, protože k zušlechtění plemene byli použiti jak těžcí tažní koně, tak dokonce arabská krev. Někteří autoři se však domnívají, že původní ariežský kůň byl již křížen se soumarskými klisnami v římských legiích.
Předkové ariežského koně žili na horských pastvinách patrně již dávno před přelomem letopočtu, protože antičtí autoři se o tomto koni zmiňují jako o velmi vyhraněném typu. Profil tohoto koně naznačuje příbuznost s tarpanem. Ariežský kůň se ustálil v poměrně nedostupné, úzce ohraničené oblasti a potřeby místních lidí se zřetelně odrazily v jeho vlastnostech. Tento pony byl především pracovní kůň, využívaný ve velmi nechůdném prostředí. Kůň pracoval především jako soumar a z těch dob si zachoval úžasný smysl pro rovnováhu, schopnost překonávat nejrůznější terénní překážky a vynikající orientační smysl. U tohoto plemene se ustálila černá barva, údajně proto, že ho používali pašeráci, pohybující se mezi Katalánskem ve Španělsku a mezi francouzským krajem Rousillon. Koně trávili většinu času na horských pastvinách, proto jsou velmi skromní, odolní vůči chladu, mimořádně houževnatí a netrpí téměř žádnými chorobami. Vytrvalost tohoto malého koně je tak velká, že jej ani stroje v posledním století z jeho horských pastvin a stezek nevytlačily. Dodnes tito koníci pracují v horských usedlostech, ale uplatňují se i při různých slavnostních přiležitostech v zápřeži, stali se totiž jedním z národních francouzských plemen a chovají se v hřebčíně v Tarbes, kde jsou podmínky podobné, jako v jejich rodných vesnicích vysoko v horách. Jedná se o vesnice Perles, Castelet, Savignac, Vaychis a Orgeix. Jméno Orgeix je dobře znám všem fandům skokových soutěží, protože jeden z nejlepších parkúrových jezdců, Chevalier d´Orgeix, se pro ně stal pojem. Plemenná kniha mérenského koně byla založena v r. 1947 s cílem uchovat plemeno, ale příliv krve za účelem zlepšení chovu rozhodně není na závadu. Tak se také v r. 1971 do chovu dostala arabská krev s cílem zlepšit exteriér tohoto koně.
Existuje zvláštní podobnost mezi pony z Pyrenejí a obdobnými plemeny z britských Pennin. V Penninách, dovolujících nevyhnutelné styky, žijí na jedné straně poníci dalesští a na straně druhé fellští. Podobná je situace v nížinách při pobřeží Atlantiku, kde žijí rovněž dvě plemena ponyů - malý pottok na západní straně v Baskicku a velký landais v zalesněných nížinách francouzských Landes. Jeho území zasahuje až na planinu Chalosse do povodí řeky Adour. Podobné zeměpisné podmínky jsou v oblasti, kde žije mérenský kůň. Soulanes neboli vysokohorská vrchoviště, velmi připomínající blata v Cumbrii, způsobila, že černý mérenský pony je skoro dokonalým dvojníkem britského fellského ponyho.
Ariežský kůň je stavbou těla typický soumar. Má dlouhý hřbet, strmou lopatku, plochý kohoutek a lehce spáditou záď. Jako většina horských koní nemá korektní postoj zadních nohou, často mívá sblížená hlezna. Poměrně krátké nohy mají nápadně krátké holeně, ale velmi pevné, dobré klouby. Kopyta jsou mimořádně tvrdá a zdravá, protože se tito koně po věky nekovali. Jako jízdní koně se používali zřídka, jednak pro svou malou výšku a jednak proto, že jejich krok není právě příjemný, je dosti tvrdý. Na druhé straně pro turistiku v horském terénu v tomto kraji neexistuje lepší horské plemeno. Jistota, s jakou se pohybuje mezi skalami, balvany a bystřinami, je imponující.
Ariežský kůň je vysoký v kohoutku 135 - 150 cm, patří tedy mezi poníky. Má poměrně lehkou hlavu, s náznakem štičího profilu a plochým čelem. Žuchvy jsou na tak malého koně pozoruhodně vyvinuté, zřejmě pro nutnost spásat tuhou horskou vegetaci. Krk je dlouhý, poměrně mohutný a pěkně klenutý, hříva je bohatá, načechraná, na omak drsná. Žíně hřívy i ocasu jsou nápadně silné, stejně jako vous na spodní čelisti, který se objevuje v zimě. Na spěnkách bývá slabý rous. Typické zbarvení plemene je sytě černé, v létě s vysokým leskem, v zimě načervenalé, lesk poněkud snižuje podsada. Chody tohoto koníka nejsou perfektní, ale ve snaze zlepšit exteriér byl do chovu zařazen arab a některé znaky tohoto ušlechtilého koně se prosadily. Ariežský koník je velmi svalnatý, kostnatý a neobyčejně pohybově nadaný. Je schopen skutečně mimořádných výkonů a údajně je v horském terénu neúnavný. Vyskytuje se ve dvou typech. Starší, čistší typ žije podél španělské a andorrské hranice ve vysoko položených údolích, kdežto úhlednější, zušlechtěný typ, se vyskytuje hlavně na francouzském území, zejména v okolí Tarbes. Ariežský kůň je v podstatě přírodní plemeno.
Jako většina poníků, má i ariežský kůň značně svérázný charakter. Je to zvíře soběstačné, velmi bystré, žijící dosud převážně polodivoce, a proto zacházení s ním vyžaduje dobrou znalost jak povahy koně, tak i prostředí, v němž se pohybuje. Na vysokohorských vrchovištích se musí umět vypořádat samostatně s celou řadou potíží, a proto se zejména v kritických situacích jeví jako tvrdohlavý a nezvladatelný. Na druhé straně však po patřičném výcviku je schopen vynikajících výkonů, jak při práci v zemědělství, tak v terénu a údajně i ve službách přestupníků zákona, hlavně pašeráků.
Původně to byl kůň všestranný. Osvědčoval se zejména jako soumar, i když jen zřídka nosil soumarské sedlo. I dnes většinou nosí zavazadla jinak upravená. Při své obratnosti dokáže na horských polích i orat a po neschůdných stezkách svážet úrodu do údolí. Žádný traktor dodnes tohoto poníka nenahradil. Je ovšem vázaný na vysoké polohy, v nížinách trpí horkem a pracuje velmi neochotně. Proto v nižších polohách departementu Ariége se kříží s těžkými tažnými plemeny, jako je bretaňský kůň nebo peršeron, čímž samozřejmě ztrácí svůj původní charakter. Tito kříženci jsou ovšem vynikající pracovní koně, protože jsou velmi silní, ovladatelnější a přitom si uchovali veškerou obratnost a skromnost místních předků. V národním hřebčíně v Tarbes se předvádějí v zápřeži a díky své černé barvě vypadají velmi efektně. Při výcviku udivují svou inteligencí. Ariežští hřebci a klisny se používali k chovu mezků a mulů při křížení se statnými a obratnými katalánskými osly. Výsledek byl prý vynikající, dnes ovšem chov mezků a mul upadá.

Maremmana

22. srpna 2007 v 13:37 | Katka |  x Plemena koní x
Vzdor italskému zaujetí pro plnokrevníky a produkci vynikajících klusáků, se stále ještě chovají jezdečtí koně smíšeného původu na Sicílii, Sardinii, v údolí řeky Pád a v toskánské provincii Maremma. Koně z Maremmy, známí pod jménem maremmana, jsou těsně spojeni s chovem dobytka. Jejich chov se vyvíjel ve volnějším pojetí, takže původ je zatemněn četnými přikříženými zástupci jiných plemen...
Maremma, podle které dostalo plemeno jméno, je horská bažinatá pobřežní nížina mezi Grossetem v Toskánsku a letoviskem Civitavecchia ne pobřeží Lazia v Itálii. V této oblasti vznikla typická plemena psů, skotu a také tento jezdecký kůň.
Za dávných dob v Itálii nebyli pravděpodobně žádní domácí koně ani poníci, první zvířata byla přivezena za Španělska a Persie. I přes to byla Itálie se svými plemeny důležitá po dobu více jak dva tisíce let. V 17. století byla Itálie mezi zeměmi v Evropě, které šlechtily koně, na prvním místě. Šlechtil se především neapolitánský kůň...
Ačkoliv je původ maremmany nejasný, plemeno vzniklo pravděpodobně na podkladě neapolitánů, odvozených od koní španělských, arabských a berberských, kteří byli v době italské renesance velmi proslaveni. Později, v 19. století, byli místní koně kříženi s importy z Anglie, hlavně s norfolkskými klusáky a patrně i s plnokrevnými hřebci. V provincii Maremma bylo několik hřebčínů, kde se koně chovali v polodivokém stavu - všechny využívaly k zušlechtění často hrubých místních typů anglické křížence.
Zdá se, že maremmana se typově ustálil v hřebčíně Grosseto, kde se choval jako těžký jezdecký nebo lehčí tažný kůň. Označuje se jako "selský", to znamená, že není ušlechtilý, ale je solidní, vytrvalý, velmi zdatný a kupodivu mnohostranný.
Maremmana je vysoký kolem 155 cm, ale výška je velmi proměnlivá, může se pohybovat od 152 cm do 160 cm. Starý typ měl hrubou a dokonce škaredou hlavu, ovšem dnes již je hlava celkem úhledná. Je poměrně dlouhá a těžká, ale ne hrubá. Krk je většinou úměrný tělu, někdy bývá kratší a slabší. Kohoutek je plochý, což přispívá k těžkopádnosti pohybu, ale jeho stavba je dostatečně silná. Plec je nedostatečně šikmá. Záď není stavěná na rychlost, ale je silná a pevná. Zadní nohy se na první pohled zdají málo osvalené, ale hlezna jsou dosti silná, aby zajistila pozoruhodnou obratnost koně. Ohon bývá většinou nízko nasazený. Obvod holeně je dostatečný. Nohy dříve nebyly dobré, ale použitím kvalitnějších hřebců se zlepšila korektnost končetin. Kopyta mají dobrý tvar a tvrdou rohovinu. Spěnky jsou krátké, ale ne strmé. Celkově lze považovat vzhled maremmany za všední.
Maremmana je otužilé zvíře, nenáročné na krmení. U tohoto plemene neplatí žádné omezení barvy. Přípustné jsou všechny jednobarevné odstíny a žádná barva nepřevládá.
I když plemeno nebylo šlechtěno s velikou selektivitou, je nenáročné, klidné a spolehlivé, co se týče temperamentu má dobrou povahu a je ochotné - to jsou dobré vlastnosti, které vyhovují takovému účelu, jako je práce v zápřeži a pod sedlem.
Maremmana plní svoji tradiční úlohu jako jezdecký kůň italského kovboje buttera. Vzhledem ke své vytrvalosti a dobré povaze je toto plemeno spolehlivým partnerem při pasení a přemísťování dobytka. Proto je mezi chovateli dobytka tak oblíbené.
V minulosti se maremmana osvědčil jako dobrý vojenský kůň a ve velkém počtu sloužil i v jezdectvu italské armády i u policie. Nejepší pověst si však získal jako již zmíněný kůň butterů. Největší vážnost mu dodala jeho schopnost pracovat s dobytkem. Koně, kteří se používají při pasení skotu, jsou význační svými silnými končetinami, což je základní předpoklad pro práci s dobytkem a v přírodě. Maremmana nedokáže vyvinout velkou rychlost, ale je silný a charakterní.

Popis uzdečky

22. srpna 2007 v 10:31 | Katka |  x Uzdečka x

Nánosníky

22. srpna 2007 v 10:17 | Katka |  x Uzdečka x
  • Hannoverský:
  • Mexický:
  • Kombinovaný:
  • Anglický:

Ostatní chrániče

21. srpna 2007 v 13:26 | Katka |  x Chrániče x
  • Provázkové čabraky:
  • Háčkované čabraky:
  • Síťové chrániče hlavy:

Na nohy koně

21. srpna 2007 v 13:20 | Katka |  x Chrániče x
  • Na přední nohy-šlachovky:
  • Na zadní nohy-šlachovky:
  • Na zadní nohy-strouhavky:

Druhy sedel

21. srpna 2007 v 13:11 | Katka |  x Sedla x
  • Drezurní:
  • Parkurové:
  • Endurační:
  • Honácké:
  • Westernové:
  • Dostihové:

Udidla

21. srpna 2007 v 13:00 | Katka |  x Uzdečka x
  • Stihlové udidlo:
  • Olivové udidlo:
  • Déčkové udidlo:
  • Roubíkové udidlo:
  • "Sněhulák":
  • Pákové udidlo:
  • Hackamore:

Moc prosím,udělejte to!!

20. srpna 2007 v 9:49 | Katka
Kdyby ste to nemohli přečíst tak napište do komentů a já vám řeknu...Pp a díky

Lotyšský kůň

9. srpna 2007 v 11:27 | Katka |  x Plemena koní x
Lotyšský kůň je mladé plemeno, datující se od dvacátých let minulého století, kdy byly místní klisny kříženy s německými, anglickými a francouzskými koňmi. Jako plemeno byli lotyšští koně uznáni roku 1952 a ačkoliv od té doby došlo k přimíšení oldenburga a hannoverana, příliš se to na plemeni neodrazilo.
Lotyšský kůň je mohutně stavěný tažný kůň proslulý svou silou v tahu. Je to všestranný pracovní kůň obdařený pracovitostí, vytrvalostí a dobrými, aktivními chody. Existují dva odlišné typy lotyšských koní: těžký zápřahový typ, který je založený především na oldenburgovi, norfolském roadsterovi a anglonormanovi, a lehčí verze, u níž převládá hannoverská krev. Lotyšští koně mají dobrou stavbu těla a jsou velmi pohybliví. Hřebci měří až 164,5 cm a klisny 162,5 cm. U těžšího typu převládají vraníci, u lehčího typu ryzáci.
Plemeno je známé svou klidnou povahou, která z něj činí spolu s jeho sílou a energií oblíbeného pracovního koně.

Lusitano

9. srpna 2007 v 11:26 | Katka |  x Plemena koní x
Lusitano je portugalská "verze" přeslavného andaluského koně, i když se zde projevují určité rozdíly. Lusitano je například o hodně "nohatější" než andalusan - jinými slovy "mezi tělem koně a zemí prosvitá více denního světla".
Až do doby poměrně nedávné byli koně chovaní na Iberském poloostrově považováni za jediné plemeno. Teprve na počátku 20. století se obě země rozhodly, že si založí nezávislé plemenné knihy. Lusitano i andaluský kůň mají stejný genetický základ, je však pravděpodobné, že vzdáleným předkem lusitana je arabský kůň. Oficiální název lusitana platí až od roku 1966 a je odvozen od jména Portugalska (Lusitania) ve staré latině.
Lusitano má mnoho vlastností jako andaluský kůň, postrádá však jeho ušlechtilost. Průměrná výška je 157 cm, někteří hřebci však mohou dosahovat výšky až 162 cm. Hlava je malá, dlouhá a jemná s malými ušnicemi a jemnými žuchvami. Profil je poněkud vyklenutý a v čelní části je hlava nápadně široká. Lusitano se vyskytuje ve všech základních barvách, ale převládají belouši, dále hnědáci a vyskytují se i plaváci a ryzáci. Plece jsou poněkud strmější, kůň má díky tomu vysokou akci nohou. Krk je půvabný, typicky andaluský. Kohoutek jen zřídka ostře vystupuje, většinou je nízký, ale i tak dobře završuje plece. U mnohých představitelů plemene je obvod hrudníku menší, než lze očekávat u tak masivního a atletického koně. Krátký hřbet, pevná bedra a šikmá záď vynahrazují některé proporcionální nedostatky. Lusitano má příliš dlouhé holeně, které přispívají k celkovému "nohatému" vzhledu koně. Jinak jsou ale kosti končetin kvalitní. Hříva a ohon jsou bohaté, jemné a vlnité, ohon je nasazen nízko.
Lusitanský kůň byl kdysi jezdeckým koněm portugalské kavalerie. Používali ho na lehkou zemědělskou práci, na ježdění i jako kočárového koně. Slávu si získal jako partner portugalského bojovníka s býky zvaného rejoneador. V Portugalsku býka nezabíjí a pro koně by byla ostuda utrpět zranění. Proto se velice cenění koně rejoneadorů trénují v nejrůznějších pohybech. Čelit útočícímu býkovi a zpracovávat rozzuřené zvíře vyžaduje obrovskou odvahu a pohyblivost - vlastnosti typické pro lusitana.
Lusitano je velice ochotné, vnímavé a inteligentní zvíře, proto se dobře hodí pro Haute Ecole. V důsledku toho poždadavky na jeho drezurní využití narůstají. I když musí být lusitano rychlý a vyvážený, chody má vznosné, což samozřejmě není na škodu jeho využití v terénu, v kočáře, anebo při drezuře.
Jak po staletí dokazovali, jsou lusitanové velmi učenliví. S jejich pyšným držením těla a pozoruhodnou radostí ze života se znamenitě hodí pro vysokou školu. Jsou však vhodní i pro skokové soutěže. Lidé, kteří s nimi pracují, hovoří o velkém porozumění, které se mezi koněm a člověkem rychle vyvine.

Lipický kůň

9. srpna 2007 v 11:25 | Katka |  x Plemena koní x
Jsou krásní, lipicáni... refrén písně Hany Hegerové to říká jasně. Lipicáni jsou pojmem i pro ty, kteří se v koních vůbec nevyznají. Protože jsou krásní - ale nejen proto. Bílí koně se vždy těšili velké vážnosti a úctě. Svědčí o tom staré lidové rčení: "Kdo neseděl na bílém koni, neseděl na dobrém." Bělouši patřili k výsadám kralů. Za pradávných časů bývali chováni v posvátných hájích. Asi nejproslulejším ze všech bílých koní je lipicán.
Lipicán je tak dokonale spojen s vídeňskou Španělskou školou, že si témeř nelze představit jedno bez druhého. Ve skutečnosti se však tito bílí koně chovají skoro na celém územi někdejší rakousko-uherské monarchie, a nejen pro potřeby vídeňské jezdecké školy v rakouském Piberu. Plemeno se dosud chová v slovinské Lipici, odkud pochází. Drsná vápencová divočina podstatně ovlivnila jecho charakter. Chov lipicána se v posledních desetiletích rozšířil do mnoha evropských zemí a rovněž do Ameriky a Austálie.
Domovem Lipického koně je hřebčín Lipica. Leží na krasové planině 415 metrů nad mořem, několik kilometrů od známého přístavu Terst ve Slovinsku. Nedaleko se tyčí posvátná hora Triglav, která je i na státním znaku této země. Kdysi dávno byl tamníni obyvateli uctíván slovanský bůh téhož jména. Při jemu zasvěcených bohoslužbách prý byl na věštby používán kůň, na kterého nesměl nikdo vsednout. Kdoví, možná už tehdy se jednalo o prapředka dnešního lipicána. Hřebčín i jeho slavní bílí koně získali své jméno od vísky Lipica. Zdejší oblast byla odedávna proslavena chovem tvrdých a vytrvalých koní, kteří se výborně osvědčovali při dalekých obchodních cestách.
Pověstný hřebčín založil regent Karel Štýrský v roce 1580. Lipica je tedy jen o rok mladší než naše starobylé Kladruby nad Labem. Ostatně císař Rodolf II. který hřebčín v Kladrubech založil, byl synovcem zmiňovaného Karla Štýrského...
Karel Štýrský měl za cíl zásobovat vhodnými koňmi početné stádo arcivévodských stájí ve Štýrském Hradci a dvorní stáje ve Vídni. Španělská jezdecká škola (španělská proto, že užívala španělské koně), založená o osm let dříve, sídlila ještě v dřevěné aréně nedaleko císařského paláce. Devět španělských hřebců a 24 klisen, představitelů plemene, které dominovalo jezdectví až do 18. století, bylo do Lipice dovezeno z Iberského poloostrova. Španělští koně se tu nejen uchovali ještě po celé 18. století, ale také se dováželi. Avšak starý typ bylo stále těžší získat, a proto se často do chovu vpouštěli koně z Itálie (jako neapolitáni z Polesiny, Neapole), z Německa a z dánského Královského hřebčína Frederiskborgu. Všechny tyto chovy byly též budovány na podkladě španělských koní. Konečně v 19. století se projevil silný arabský vliv prostřednictvím bělouše Siglavi, který byl do hřebčína v Lipici zařazen roku 1816 jako 6-letý. Příležitostně také docházelo k pokusům využít v chovu plnokrevníky, ale výsledky nikdy nebyly dobré.
Celkem bylo šest hlavních hřebců - zakladatelů slavných kmenů. Byli to:

PLUTO

Bělouš, narozený roku 1795, kůň čistě španělského původu získaný z dánského dvorního hřebčína.

CONVERSANO

Černý neapolitán, narozený roku 1767.

FAVORY

Plavák, narozený roku roku 1779 v kladrubském hřebčíně.

NEAPOLITANO

Hnědák z Polesiny, narozený roku 1790.

SIGLAVI

Originální arabský hřebec narozený roku 1810, importovaný přímo z pouště.

MAESTOSO

Kladrubský bělouš narozený roku 1773 v Kladrubech.
Z původních 23 rodin dosud v Piberu existuje 14. V Piberu se pro Španělskou školu koně chovají od roku 1920, jen v době 2. světové války byl chov přesunut do bezpečí, a to do Houstoně na Šumavě v Československu (tehdy zabrané Německem). O záchranu tohoto chovu se významně zasloužil plukovník Hubert Rodolfski, bývalý důstojník čs. armády, pozdější velitel hiposložek armády německé.
Krasová oblast a její kamenitá půda v okolí Lipice výrazně ovlivnily charakter plemene a dodaly mu vysoké kvality.
V lipickém hřebčíně bylo vždy zvykem chovat bělouše, protože ti se jevili pro důstojnost císařského domu jako nejvhodnější. Samozřejmě, že zde existovali, a to až do 18. století i koně jiných barev. Obraz George Hamiltona z roku 1727 představuje chovné klisny z Lipice, mezi nimiž jsou vranky, hnědky, plavky i klisny krémové včetně drobně skvrnitých. Pozdější rytiny, patrně od Ridingera, zachycují i koně skvrnité, piebaldy a skewbaldy. Moderní lipicáni z Piberu jsou vesměs bílí - hříbata se rodí tmavá a postupně vybělují. Příležitostně se vyskytují i hnědáci, kteří se však do dalšího chovu nezařazují. Je tradicí vždy jednoho hnědáka chovat přímo ve Španělské škole.
Piberský lipicán je středního rámce, měří málo přes 152 cm, ale některé linie, zejména kočárové typy, mohou být vyšší. Objektem chovu v Piberu byl kůň barokního typu, robustní, se silnými končetinami, mocnou zádí a silným krkem. Často se vyznačuje i mírným klabonosem starošpanělského plemene.
Lipicán dospívá pomaleji, ale za to se dožívá vysokého věku. Není výjimkou, když se ve Španělské škole nebo na závodním kolbišti setkáme s lipicánem starším 20 let. Tito koně se běžně dožívají 30 i více let. A co více - vetšinou ve výborné formě, protože jsou proslulí svým pevným zdravím.
Hlava lipicána je obvykle velice hezká, mírně klabonosá a pěkně zavěšená na krku. Někdy se na výrazu hlavy projevuje arabský vliv, ale většinou je celkový dojem španělský. Kohoutek je často méně výrazný a plece je v souladu s jeho tvarem, který stejně dobře vyhovuje pro zápřah i pro ježdění. Důsledkem toho jsou chody spíše vysoké, než dlouhé a nízké. Krk je středně dlouhý, výše nasazený a vysoko nesený. Tělo je kompaktní, hluboké a svalnaté, s dostatečně hlubokým hrudníkem. Lipicán není stavěn na rychlost, ideálně však vyhovuje drezurním disciplínám, protože má mohutnou záď. Jemný, hedvábný ohon je vysoko nasazený. Pro lipicána jsou charakteristické krátké, pevné končetiny s plochými klouby, dostatatečným obvodem holeně a tvrdými, pěkně utvářenými kopyty, která jsou památkou na kamenitý kraj kolem Lipice.
Lipicáni mívají výbornou povahu. Ochotně se podřizují výcvikové kázni, aniž by ztratili svůj ohnivý temperament. Jsou velmi učenliví, vynikají vysokou inteligencí.
Lipický kůň se využívá ve Španělské jezdecké škole. To je nejstarší jezdecká akademie na světě. Předcházela jí akademie pro vzdělávání a přípravu mladých šlechticů v jezdeckém umění založená roku 1572 při habsburském císařském dvoře. Původně nešlo o drezurní soutěže, ale o klasické jezdecké umění, potřebné a využívané na bojištích. Tam byla dokonalá přiježděnost koní životně důležitá, protože na ní mnohdy závisel život jezdce. "Španělskou" začala být jezdecká škola ve Vídni nazývána proto, že se tu nejdříve začalo používat koní španělských, tenkrát pro tuto přípravu nejvhodnějších. Lipicáni přišli až později. A také původní škola byla v roce 1735 nahrazena novou. Tato jezdecká škola vznikala v době největšího rozkvětu rakouso - uherské monarchie, přežila její rozpad, dvě světové války a existuje dodnes. Rakousko ji zachovává jako součást svého kulturního dědictví. Pravý milovník by si toto nádherné koňské divadlo neměl nechat ujít. Z lóží a galerií za svitu starých kříšťálových lustrů lze sledovat tréninky i slavnostní jezdecká vystoupení jezdců v dobových kostýmech, doprovázená Mozartovou, Chopinovou či Bizetovou hudbou. Tady jsou právě lipicáni, zásadně bílí hřebci, cvičení k vysoké drezuře. Každoročně do zdejší koňské akademie přichází z Piberu kolem deseti tříapůlletých hřebců. Sedlají se však až ve věku pěti let. Do té doby mají dostatek času, aby přivykli prostředí a tréninku.
Ačkoli je lipicán využíván především k drezúře, využívá se i jako kočárový kůň. K tomuto účelu je oblíben především v Evropě.
Výcvik je dlouhodobý. Kůň se nejprve učí chodit v přirozeném postavení, dosahovat rovnováhy a nakonec se požaduje umělé vzpřímení, velké zaúhlení kloubů a dokonalá pravidelnost chodů. Závěr základního výcviku tvoří piaffa, což je krok na místě. Právě tento cvik je základem vyššího jezdeckého výcviku. Koně musí vzbuzovat dojem, jako by tančili na hudbu. Koně se učí pasáž, což je jakýsi "vydržený klus", vzpomalený a majestátní, vycházející z přirozeného pomalého volného pohybu hřebce.
Nejobtížnějšími cviky jsou figury nad zemí, tzv. airs. Jsou považovány za nejvyšší vrchol jezdeckého umění. Nejprve se nacvičují tzv. z ruky. Znamená to, že jezdec je na zemi a pracuje s koněm pouze na otěžích nebo na lonži. Skoky, které jsou později prováděny, ať už s jezdcem, nebo bez něho, mají poeticky znějící názvy jako levada, kurbeta nebo kapriola.

Levada

Při levadě kůň sevře zadní nohy, přikrčí je, přenese na ně váhu těla a jeho přední část zvedne do vzduchu. Přední nohy jsou pokrčeny pod tělo. Kůň působí, jako by se chtěl vzpínat, ale nohy má skrčené. V této pozici musí setrvat několik okamžiků.

Kurbeta

Je to vlastně post levady, ale v této pozici kůň několikrát skočí dopředu, aniž by se předníma nohama dotkl země.

Krupáda

Krupáda je cvikem nad zemí. Zase je výchozí postoj z levady, při odskoku dopředu přitáhne zadní nohy pod tělo.

Kapriola

Kapriola, neboli kozí skok, je nejtěžším skokem. Kůň zvedne předek, zadní nohy přidřepne těsně k zemi a pak odskočí směrem nahoru a kupředu. V okamžiku, kdy je tělo v horizontální pozici nad zemí, kůň obě zadní nohy vymrští dozadu. Zajímavé je, že při předvádění těchto cviků jezdci obvykle nemívají třmeny.

Konik

9. srpna 2007 v 11:23 | Katka |  x Plemena koní x
Tarpan vyhynul v úplné tichosti. Nikdo se tím příliš nevzrušoval, ani vědecký svět. Každého člověka snad zamrazí při představě, že v důsledku lidské civilizace zmizelo z evropského kontinentu (i z celého světa) zvíře, které tuto civilizaci pomáhalo budovat.
Poláci si po první světové válce uvědomili, že svět ztratil plemeno s mnoha cennými vlastnostmi (temperament, rychlost, vytrvalost, odolnost vůči chorobám a zimě) a přistoupili k "regeneraci" tarpana.
Na východě Polska a v Litvě žili tarpani ve druhé polovině 18. století. Poslední z nich byli majetkem knížete Zamoyského a byli předáni sedlákům z okolí městečka Bilgoraje. Ti je zařazovali do chovu, proto byl celý místní chov domácích koní neobyčejně silně ovlivněn právě tarpany. Sedláci chovali křížence tarpana v primitivních podmínkách, dalo by se říci že polodivoce. Neexistovaly stáje, koně se pohybovali volně po lesích a pastvinách. Znaky tarpanů se v těchto podmínkách upevňovaly a příliš nestíraly ani u budoucích generací.
Takto vznikl poměrně ustálený typ polských "koniků". Měřili v kohoutku 115 - 130 cm a jejich zbarvení bylo šedé nebo plavé. Úhoří pruh a zebrování končetin prozrazovalo jejich původ.
Konici se stali oblíbenými hospodářskými zvířaty pro svou nenáročnost a také středem pozornosti polských a zahraničních odborníků. Mezi světovými válkami se jejich studiem zabýval profesor Zemědělské fakulty univerzity v Krakově Tadeusz Vetulani. Roku 1928 odkoupil od východopolských selských chovů typické tarpanní koniky. Studoval je a srovnával s ostatky tarpanů a dospěl k názoru, že ze všech domácích plemen se mu podobají nejvíce.
Tak začal Vetulani seskupovat další typické tarpanní koniky v oblasti Zamošče, Bilgoraje a Lublina a zahájil jejich odchov v Bialowiežské rezervaci. V pralese žili volně ve 36 hektarovém výběhu za co možná nejmenšího vlivu člověka. Za těchto podmínek mohla úspěšně začít regenerace.
Přišla ale 2. světová válka a Polsko bylo první obětí. V roce 1936 žilo v Bialowieži 26 koniků, ale po válce jich zůstalo pouze 7. Vetulani se vyhýbal přímé příbuzenské plemenitbě a zakoupil dalších 8 koniků od soukromníků. S timto omezeným počtem krakovský profesor pokračoval v práci. V roce 1952 však zemřel a nenašel se nikdo, kdo by se chtěl regenerací tarpanů zabývat. Konici byli přemístěni do Olsztynského vojvodství na rezervaci státního statku Popielno, jehož činost je od roku 1955 řízena polskou Akademií věd.
Rezervace v Popielně se nachází v severní části poloostrova vybíhajícího do Spirdingského jezera. Tento poloostrov je 9 km dlouhý a v průměru 4 km široký, porostlý 1700 ha vzrostlého smíšeného lesa s množstvím mýtin a luk. Od zázemí je poloostrov v nejužším místě oddělen vysokou zdí, což umožňuje chovat zvířata na rozlehlém území volně. V Popielně jsou konici chováni za přirozenějších podmínek než v Bialowieži. V létě jsou ponecháváni svému osudu a v zimě jsou přikrmováni jen menším množstvím sena. Jinak se živí vyhrabáváním suchého listí a trávy zpod sněhu. I v mrazech kolem -30°C zůstávají bez přístřešku a toulají se z místa na místo. Jsou sice koncem zimy vyhublí, zjara se ale velmi rychle zotavují. Koncem května bývají v plné kondici. Popielno má, co se týče chovu koní, dva úkoly. Pokračovat v regeneraci tarpana a vyšlechtit na podkladě konika všestrannou rasu nenáročného a otužilého pracovního koně. Do chovu se vybírají jedinci, kteří splňují požadavky chovatelů jak po stránce vnějších druhových znaků, tak po stránce psychických projevů - tzn. mají instinkty divokých zvířat.
I u těchto koní se v dalších generacích objevují nevhodné vnější znaky. Ve zbarvení se často vyskytují vraníci, řidčeji i světlí plaváci. Hříva zůstává nepřiměřeně dlouhá a proto není stojatá, jako bývala u původních tarpanů. U jednoročků až dvouletků se v létě výjimečně vytvoří krátká stojatá hříva, která se však postupně prodlouží a trvale svěsí. Je pravděpodobné, že by bylo možné tento znak do určité míry potlačit křížením s jinými plemeny, k tomu však poláci nechtějí přistoupit a své koně hodlají chovat i nadále v čisté formě.
Dnešní konik měří v kohoutku kolem 132 cm, hřebci mohou mít skoro 140 cm, a zbarvením bývá většinou myšově šedý nebo plavý s úhořím pruhem a zebrováním na nohách. Hříva a ohon jsou černé. Má sklon k šavlovitému postoji zadních nohou.
Konik má klidnou povahu příjemného temperamentu, ochotně pracuje i při minimálních dávkách potravy a má tvrdou tarpanní konstituci.
Od roku 1962 ji vydává Ústav genetiky a chovu zvířat. Od třetího vydání roku 1973 je kniha uzavřena, což znamená, že nově do ní může být zapsáno pouze hříbě, jehož oba rodiče jsou již v plemenné knize vedeni.
Pokusy mnichovské ZOO svědčí o tom, že vhodným křížením je možné získat koně, který se vnějšími znaky blíží více původnímu tarpanovi, než polský konik. V Mnichově totiž již ve 30. letech při zpětném prošlechťování tarpana použili islandských i gotlandských koní a koně Převalského. Obě domácí rasy přenášejí na potomstvo jemnou tělesnou konstituci, kdežto po koni Převalského se dědí krátká a víceméně stojatá hříva.
Je jasné, že jak polské, tak zejména mnichovské chovy odpovídají tarpanovi výlučně fenotypicky, tzn. podle znaků, nikoliv podle původu. Ale i to má svoji cenu, neboť na počátku 21. století si můžeme podle těchto živých zvířat udělat představu, jak asi divoký evropský kůň vypadal.

Kabardinský kůň

9. srpna 2007 v 11:22 | Katka |  x Plemena koní x
Kabardinský kůň je kavkazské horské plemeno a je považován za nejlepšího horského koně na světě. Typická je pro něj nesmírná kondice, jistý krok, jezditelnost a houževnatost. Pracovně byl a je využíván jako jezdecký kůň a soumar v obtížném horském terénu. Kromě toho se čím dál častěji uplatňuje v distančním sportu. Populace tohoto plemene se bohužel stále zmenšuje, například v Německu jsou 3 uznaní plemeníci a pár klisen. Hřebčíny v Rusku jsou po rychlém úpadku v posledních 15 letech nyní teprvě opět v obnově. Dá se říci, že ti zbývající "neruští" koně představují důležitou genetickou rezervu.
Kabardinec dostal jméno podle svého domova v severním Kavkazu - území Kabardinsko-balkarské autonomní republiky. Je to kopcovitá krajina kolem Stavropolu a Kubanu.
Kabardinští koně jsou potomky mongolského typu stepních koní "primitivního" původu, ale protože žijí mezi Černým a Kaspickým mořem, ovlivnili je také orientální koně z pohraničních oblastí Turecka, Iráku, Kurdistánu a Íránu, takže jejich typ a charakter je výsledkem jak působení místního prostředí, tak i vlivu přikřížení jižních koní. Kabardinský kůň bývá často křížen i se sousedím karabachem. Některé klisny jsou zapouštěny plnokrevnými hřebci, a tak vzniká větší a rychlejší anglokabardin - nejlepší z nich mají 25 až 75 procentní podíl krve plnokrevníka.
Kabardinec je jako plemeno připomínán už v 16. století. V 17. století se stal proslulým nejprve ve státech sousedících s Kavkazem, ale později ještě dál, až se stal nejlepším horským koněm na celém území někdejšího SSSR.
Během ruské revoluce v roce 1917 bylo mnoho kabardinských koní ztraceno. Ovšem již v roce 1920 se v hřebčínech Kabardin-Balkar a Karačajevsko-čerkeském začalo pracovat na záchraně a zušlechtění plemene. Následkem toho byl pak odchováván silnější typ, přiměřenější pro zemědělskou práci a vhodný také pro armádu. Nejlepší kabardinci pocházejí z hřebčínů Malokaračajevského a Malkina, kde se chovají přes léto na horských pastvinách ve vysokých polohách a v zimě na úpatí hor.
Tito koně mají pozoruhodnou schopnost překonávat strmé horské průsmyky, říční brody a pohybovat se i ve vysokém sněhu. Mají také neomylný orientační smysl, díky kterému můžou pokračovat v cestě i po tmě nabo za husté horské mlhy. Plemeno je neuvěřitelně houževnaté i odolné a jako mnoho asijských plemen i vytrvalé. Během závodu v roce 1935 a 1936 při cestě kolem Kavkazu urazili kabardinci 3000 km za špatného počasí za 37 dní. Takový výkon nebyl zaznamenán u žádného jiného plemene.
Uplatnění kabardince jako horského koně určuje i jeho tělesnou stavbu i předpoklady. Disponuje chody, které při co nejmenším vynaložení energie vykazují velkou prostornost. Akce je přiměřeně nízká, ale prostorná, což umožňuje výjimečně měkký pocit při ježdění. Krok je pravidelný a rytmický, klus a cval lehký a hladký. Někteří koně mají i vrozený mimochod. Říká se, že mimochod, vyskytující se u všech koní mongolské krve, pochází od oblíbených koní Čingischána.
Kabardinský kůň má dlouhou hlavu, která je v souladu s celkovými proporcemi. Je suchá, často s lehce vyklenutou čelní-nosní linií - působí dojmem stepního koně, jehož kořeny sahají ke koni Przewalského a tarpanovi. Kůže na hlavě je jemná. Uši jsou velké, ostré a pohyblivé. Krk je středně dlouhý, rovný a dobře osvalený. Přechází do poměrně rovného kohoutku, který dává plecím těžkopádný vzhled. Plec nemá dostatečně šikmou lopatku, ale přesto má kůň velké pohybové schopnosti. Hřbet je krátký a rovný, zadní část se od kříže svažuje. Bedra jsou silná. Trup je příliš mohutný, než aby byl hezký. Postavení zadních nohou je úzké a často šavlovité, vhodné do hor a nemělo by být posuzováno jako vadné, nýbrž jako přizpůsobení chovné a pracovní oblasti. Pro toto plemeno jsou typická pevná kopyta. Kůň se nemusí kovat ani do nejtvrdších terénů. Přední nohy jsou dobře stavěné. Jsou pevné a čisté, s výraznými šlachami, zdravými klouby a pevnými holeněmi. Obvod holeně je 17 - 20 cm, což je dostatečný rozměr vzhledem ke stavbě těla. Typickým znakem kabardinského koně je hustá hříva a ohon, které se často vyskytují u horských plemen.
Převládajícími barvami jsou hnědá, tmavě hnědá a černá, většinou bez bílých odznaků. Hřebci dosahují výšky cca 153 cm, klisny 150 cm. Délka těla se pohybuje kolem 153 cm. Hříbata odchovaná v Německu vykazují větší růst, který dosahuje až 162 cm a je způsoben lepšími podmínkami chovu. Také v Rusku se v poslední době objevil trend směřující k většímu kabardinskému koni.
Kabardinci jsou velice charakterní, živí a inteligentní. Dají se velmi dobře vycvičit, což je dědictví kabardince jako koně jezdeckých národů, kdy byl nejcennějším majetkem svého jezdce. Aby se předešlo krádežím, byli koně silně fixováni na svého pána, takže zloději se ze své kořisti příliš neradovali. Koně mají velice dobrý orientační smysl a extrémně silný stádový pud. Když byli ukradeni, našli rychle cestu zpět ke svému stádu ve velké vzdálenosti, a to i po několika měsících. Jsou to přátelé na celý život a půjdou s vámi kamkoliv.
V rámci testace mladých koní se jejich výkonnost prověřuje ve věku dvou let na dostihové dráze, plemeno však není specializováno na dostihy, ovšem hodí se výborně na všechny místní jezdecké sporty. Kabardinci se výborně hodí pro hornaté a kamenité oblasti. Nejsou výjimečně rychlí, ale vyznačují se dobrou rychlostí v kombinaci s překvapivou vytrvalostí. Plemenné rychlostní rekordy jsou: 1,54 min na 1600 metrů, 2,44 min na 2400 metrů a 1 hodina 41 min a 25 sekund na 50 km.
Kabardinský kůň je především jezdecký kůň, i když se obšas používá i v zápřeži. Je to atletický kůň, vyvážený, proto je i dobrým skokanem.

Kob

9. srpna 2007 v 11:19 | Katka |  x Plemena koní x
Robustní malé koně s velkým tělem, kteří pevně stojí na krátkých nohou si nemůžete splést. Jejich celkový exteriér a krátké, hrubé svalstvo je předurčuje spíš k síle a nosnosti než k rychlosti. I přesto však dokáže pravý kob rychle cválat a chody má spíš nízké, než vysoké. Podle termínů popisujících vzhled, je mnohem bližší typu těžkého koně než vzhledu koně lehkého. Ve Spojeném království se kobové setkávají s velkým nadšením nejen pro svůj vzhled a schopnosti, ale také pro svou inteligenci a charakter...
Kob je typ, ne uznané plemeno, proto pro jeho šlechtění vlasntě nelpatí žádné vzorce. Chov kobů je zřídka uvážený a často bývá náhodný. Něktreří z nejlepších kobů jsou kříženci irských tažných koní a nejeden šampion mezi koby byl čistokrevný irský kůň. Někteří dobří kobové byli vyšlechtěni ze shirů, clevelandů nebo velšských kobů, ačkoliv později v čisté formě měli velmi rozdílný vzhled i akci, neshodující se s ustáleným typem koba.
Před vynálezem motorových vozidel se v každém domě v Anglii choval kob, který sloužil v zápřeži k dovážení nákupů a k jiným projížďkám, ale současně se na něm jezdilo po farmě a ve dnech lovu se na něm vozili těžší členové rodiny. Říkalo se, že kob je obvykle nejzdatnější a nejzdravější kůň ve stáji, proto byl také tak používán. Také moderní kobové, zejména ti velšského původu, se chovají snadno a hospodárně. Irští tažní koně a jejich kříženci ve skutečnosti nesnášejí překrmování a uspokojivě pracují při daleko menších dávkách krmiva, než jaké potřebují jiná plemena.
Kob může být vysoký 155 cm, ale výstavní limit je 151 cm, což je výška, která umožňuje i méně zdatnému jezdci jezdit bez větších těžkostí. Nezaměnitelný je robustní vzhled koba. Rámec je dokonale symetrický. Vzhledem ke kreativní struktuře kobů se u nich někdy vyskytují exteriérové nedostatky, např. dlouhý hřbet, špatné zavěšení hlavy nebo nasazení krku, krátká, méně osvalená záď atd. Tyto vady mají značný vliv na akci a rovnováhu.
Ideální kob má mít, jak se v Anglii říká, "hlavu jako komorná, zadek jako kuchařka", a není to špatný popis. Hlava nesmí mít žádný náznak hrubosti a záď musí být výjimečně osvalená, široká a velmi silná.
Hlava koba spíše působí dojmem rozumnosti a pracovitosti, než ušlechtilosti. Je však jemná a má inteligentní vzhled, zdůrazněný pohyblivýma ušima a zářivýma, široce od sebe posazenýma očima. Krk je v souladu s celkovou robustní stavbou krátký a mohutný, ale nesmí být klenutý a nemá postrádat jistou eleganci. Plece koně nesmí být nikdy příliš strmé, protože to by vedlo ke zbytečně vysokému chodu. Pokud jsou plece přiměřeně šikmé, je chod nižší, vydatnější a daleko příjemnější. Nejobvyklejší chod koba je klus, ale kůň je schopen vyvinout i úctyhodný trysk. Hřbet je krátký a dost široký, jeho stavba umožňuje kobovi nosit vyšší váhu. Bedra jsou silná a mohutná. Charakteristickým rysem koba je záď, která v podstatě není určená pro velkou rychlost, ale předznamenává dobré skokové schopnosti. Kob má krátké, mohutné končetiny, ale velice hluboký hrudník, který vzbuzuje dojem, že jsou kratší než ve skutečnosti. Holeň je krátká a její obvod by měl být, vzhledem k nosnosti koně, alespoň 23 cm. Hlezna jsou dobře vyjádřená a osvalená. Kopyta jsou široká, otevřená a jejich velikost je úměrná celkové stavbě těla.
Kobové se vyskytují v různých barvách, ale mnozí z nich jsou v důsledků vlivu irského tažného koně bílí. Přípustné je i strakaté, nebo dokonce skvrnité zbarvení.
Před vydáním zákona v roce 1948 zakazujícího kupírování a přistřihování ohonu, kterým se takové úpravy staly ve Spojeném království nezákonnými, bylo zvykem kobům ocas krátit a na krátko stříhat i hřívu. Kupírování ocasu dávalo koni sportovní vzhled, ale byl to krutý a zbytečný zvyk. Dnešní kobové mají stále přistřiženou hřívu, aby vynikl tvar jejich krku, ale ocas zůstává celý. Ve výstavním kruhu jsou kobové rozděleni na lehké, těžké a pracovní. I pracovní koně musejí skákat, ale žádný kob nesmí přesáhnout výšku 155 cm.
Kob je často charakterizován jako "důvěryhodný", což znamená, že je bezpečný a spolehlivý, nebo, lépe řečeno, lze tohoto koně označit za "gentlemanova gentlemana". Kob je skoro vždy velmi inteligentní, s dobrou povahou a obyčejně velmi dobromyslný.
Kob je bodrý všestranný kůň. Je schopen nosit jezdce těžké váhy za nejrozmanitějších okolností. Při své výšce kolem 152 cm se lehce sedlá a odsedlává, takže si s ním poradí i starší jezdec a jeho zavalitá, robustní stavba poskytuje příjemný pocit jistoty. Na druhé straně není dobrému kobovi nic tak vzdáleno, jako těžkopádnost Očekává se od něj klidná, pohodlná jízda a má většinou dobré chování. Mnozí kobové jsou skvělí hunteři, kteří skáčou ochotně a pozorně.