close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Srpen 2007

Trakénský kůň

29. srpna 2007 v 12:32 | Katka |  x Plemena koní x
Trakénský kůň se blíží nejvíce ideálu moderního všestranného soutěžního nebo sportovního koně. Vznikl na základě velmi otužilých a skromných původních koní, které chovatelé pečlivě a v určitých intervalech zlepšovali orientální krví, takže docílili, že tento kůň mnohem lépe než jiní teplokrevníci absorbuje nejlepší vlastnosti plnokrevníka a přitom si uchovává vlastní charakter. Jeho stoupající vliv se projevuje u mnoha sportovních plemen kontinentální Evropy...
Trakénský kůň byl vyšlechtěn z koní, chovaných ve Východním Prusku již ve 13. století, kteří byli využíváni jako koně pracovní. Tehdy tuto oblast ovládal řád německých rytířů, kteří se intenzivně zabývali chovem koní. Jako kmenové stádo použili domáci švejky, zdejší malé selské koně, příbuzné polskému konikovi. Konik sám je nejbližší příbuzný vyhynulého tarpana. Po tarpanovi zdědil přirozenou sílu, houževnatost a vytrvalost.
V roce 1732, pět set let po obsazení této krajiny řádem, zde na vysušených bažinách mezi Gumbinnem a Stallpönen (dnes Gusev a Nesterov v ruské enklávě mezi Litvou a Polskem) Bedřich Vilém I. Pruský založil hřebčín. Trakénský hřebčín se stal hlavním zdrojem hřebců pro celé Prusko. Proslul zejména výkonnými jezdeckými koňmi, rovněž i elegantními kočárovými koňmi, kteří spojovali životnost a vytrvalost s rychlostí.
V roce 1787 došlo k přelomu, neboť do popředí zájmu se dostala produkce vojenských koní a právě tehdy byl uveden v život vyčerpávající systém metodického pojetí chovu, testace koní a hodnocení původu. Při zlepšování genotypu chovné populace byla zdokonalována testace výkonnostních schopností koní a stala se, včetně technologie chovu, vzorem pro ostatní významné teplokrevné chovy kontinentální Evropy. V době tohoto rozkvětu zaujímal trakénský hřebčín plochu 13 760 hektarů. Choval stáda klisen rozdělených podle barvy: ryzky, hnědky a tmavé hnědky, vranky a smíšených barev. Vraná barva byla pro toto plemeno nejvýznamnější a nejčetnější.
V průběhu 19. století se v chovu využili angličtí plnokrevníci a vysoce kvalitní arabští hřebci se záměrem kontinuálního zlepšování chovu. Během let, hlavně po roce 1913, převládali plnokrevníci. V tomto roce například připouštěli 84,3% trakénských klisen právě plnokrevní hřebci. Rozsah využívání plnokrevníků byl však v čase proměnlivý. Plemeno trakénských koní bylo dalekosáhle využíváno během první světové války a tvrdí se, že bylo nejlepší ze všech válečných koní. Genetické přínosy arabských předků byly velké a potlačily nedostatky exteriéru nebo temperamentu podmíněné plnokrevníky. Arabské klisny byly ve stádě ještě v roce 1936 a také později, v letech 1956 - 1958, v Německu (kam se chov přesunul po roce 1945) již v chovu působili angloarabští hřebci Burnus a Marzuk, a to v hřebčínech v Rantzau a Birkhausenu.
Největší vliv na trakénské koně měl anglický plnokrevník Perfectionist, syn Persimmona. Narodil se r. 1893. Persimmona odchoval a vlastnil princ waleský, pozdější král Edward VII. (1901 - 1910). Persimmon byl synem St. Simona (viz. Galerie velikánů) u Perdity II, jehož rodiče byli Hampton a Hermione. Zvítězil v roce 1896 v evropském derby a v St Leger a stal se významným představitelem linie St. Simona. Krev Persimmonova syna Perfectionista a také vnuka Tempelhütera se objevuje téměř ve všech rodokmenech moderních trakénů. Když Tempelhüter v roce 1932 uhynul, zůstalo po něm 54 hřebců a 60 chovných klisen v Trakénách. Linie Perfectionist/Tempelhüter a Dingo, odvozená od Tempelhüterových dcer, je základní chovnou bází moderního trakénského chovu.
Chov trakénského koně, proslulého svou elegancí a houževnatostí, vzkvétal až do katastrofického zvratu během druhé světové války. Během podzimu a zimy 1944 prodělal chov ohromné ztráty, když ztroskotal pokus evakuovat je před příchodem ruských jednotek. Z několika tisíc trakénů, z nichž velkou část tvořily klisny s hříbaty, které se vydaly na 1450 km dlouhou pouť na západ, přežilo jen několik. Do té doby bylo ve Východopruské plemenné knize registrováno na 25 000 koní. Pouhých 1200 se dostalo na západ a řadě z nich se nepodařilo přežít ve velmi krutých hospodářských podmínkách poválečného Německa. Jen díky nadšenému úsilí správců plemenné knihy trakén nevyhynul. Ti, kteří přežili, byli pochytáni a znovu registrováni v Západním Německu, a jak se obnovil chov a počet kusů se zvýšil, trakén začal opět zaujímat své právoplatné místo v moderním světě koní...
Moderní trakénský kůň je 162 - 165 cm vysoký (u nás 167 - 172 cm). Obvod hrudi nemá přesáhnout 200 cm, holeň naopak nemá mít menší obvod než 20 cm. Hmotnost je 550 - 600 kg. Ušlechtilá hlava trakéna je příkladem uplatnění krve anglického plnokrevníka. Je velice aristokratická, což vysloužilo plemenu titul "vznešený" - slovo, které se často používá při popisu nejušlechtilejšího evropského teplokrevníka. Oči jsou velké a nozdry malé, profil rovný. Krk je elegantně formovaný a vysoko nesený. Lopatka je šikmá, dlouhá a umožňuje volný, lehký, elastický pohyb v každém chodu. Trup je středně dlouhý, silný a má velmi pěkně klenutá žebra a dobrou, osvalenou a zaoblenou záď. Nohy jsou pevné, suché, s velmi dobře tvarovanými klouby a krátkými holeňemi. Kopyta jsou vynikající a velmi zdravá. Ohon je vysoko nasazený a v pohybu je nesen neobyčejně pěkně. Trakénský kůň má vynikající exteriér, který je podobný exteriéru plnokrevníka. Povoleny jsou všechny čisté barvy. Tradičním výžehem trakénského koně jsou losí parohy. Znak se vypaluje na záď. Tentýž motiv je ozdobou postrojů.
Trakénský kůň je díky plnokrevné krvi velice odvážný kůň. Pečlivou výběrovou plemenitbou se podařilo zachovat i velikou odolnost a vytrvalost.
Trakénský kůň je vysloveně sportovní. Má působivý záznam v mezinárodním sportu. Roku 1936 dominovali trakéni v německém olympijském družstvě, které v Berlíně vyhrálo všechny medaile. Legendární parkurový hřebec Abdullah (viz. Galerie velikánů) byl rovněž trakén. Vynikající trakéni se objevují v parkurech, drezuře, všestrannosti i ve vozatajských soutěžích.

Tennesseeský teplokrevník

29. srpna 2007 v 12:31 | Katka |  x Plemena koní x
Propagační materiály nazývají toto plemeno "nejskvělejším koněm, pro vyjížďky, westernové soutěže, drezúry a parkury". Je prvním plemenem, které dostalo do svého názvu jméno některého z amerických států, a Američané jsou na ně právem pyšní.
Tennesseeský mimochodník vznikl ve státě Tennessee v polovině 19. století, kdy první pionýři překročili Apalačské pohoří a usídlili se jako předsunutá stráž v Kentucky, Tennessee a Missouri. Časem se bohatší z prvních usedlíků pokusili vyšlechtit dobře vypadajícího koně, který by doplnil jejich životní styl a přitom sloužil i k praktickým účelům.
Osadníci chtěli vytvořit koně s velkou vytrvalostí a životností, schopného nosit svého majitele po dlouhé hodiny při dozoru na plantážích. Ačkoliv nepožadovali velkou rychlost, přece jen bylo třeba, aby byl schopen překonávat dlouhé vzdálenosti za poměrně krátkou dobu. Tito koně se nejdříve označovali jako jižanští plantážničtí mimochodníci nebo tennesseeští krokoví koně, důvěrněji jako walkeři nebo "Turn Row" (toč se v řádku). Tento poslední název vznikl proto, že se kůň musel velmi obratně pohybovat mezi řádky, aby nepoškodil mladé rostlinky.
Při pohledu do historie tohoto plemene najdeme předky společné pro mnoho severoamerických plemen - kanadské a narragansettské mimochodníky. Za války Severu proti Jihu se k nim "připletli" klusáci z Unie a mimochodníci z Konfederace, postupem času přibyla špetka krve plnokrevníků, morganů a amerických jezdeckých koní.
V roce 1886 se pak narodil hřebec Black Allan, který je dnes považován za zakladatele plemene. Black Allan z Allendorfu pocházel z linie diagonálních klusáků (ne mimochodníků) a jeho matka byla morganská klisna Maggie Marshall. Pro svůj zvláštní krok se neosvědčil jako klusák v zápřeži, ale právě tento krok spolehlivě přenášel na své potomky, kteří tak získali nejcennější vlastnost. V roce 1903, kdy byl prodán do Tennessee, se křížil s již existujícím tennesseeským mimochodníkem, a tak vzniklo kmenové stádo dnešního tennesseeského mimochodníka. Následovalo zušlechtění a zkvalitnění prostřednictvím hřebce saddlebreda jménem Giovanni. Tento kůň byl dovezen z Kentucky v roce 1914, chovali ho ve Wartrace v Tennessee, ve městě, které se proto považuje za rodiště plemene.
Pro farmáře z Tennessee byl Tennessee Walker doslova nenahraditelný. V 19. století nebyla výjimkou celá rodina usazená na hřbetě svého koně, kdy toto byl jediný způsob, jak dopravit dítě do školy. Zatímco všichni ostatní včetně hospodářských zvířat měli alespoň jeden den v týdnu oddych, kůň se ho dočkal málokdy. Od rána do večera byl před pluhem a po západu slunce se sedlalo - byl čas navštívit sousedy. V sobotu se zapřahalo do vozíku a jelo se do města na nákupy. Jakmile se na trhu sešlo několik farmářů, okamžitě začaly spory o nejrychlejšího koně, takže se vypřahalo a pořádaly se dostihy, v nichž za překážky sloužily nejen pytle mouky a cukru, ale i koně sami. V neděli pak stál Tennessee Walker před bryčkou a vezl rodinu do kostela. Pokud se konaly nějaké předem ohlášené závody, většinou to dopadlo tak, že kůň se vzal z pole, kde zrovna pracoval, přivázal se za vůz a šlapal na místo závodů. Ani počátek automobilismu výsadním postavením tohoto plemene v Tennessee příliš neotřásl. Díky stále rozbahněným cestám auta většinou nedojela příliš daleko a rychlý a lehce ovladatelný kůň byl v tomto terénu králem.
Asociace chovatelů tennesseeských mimochodníků se ustanovila v roce 1935 v Lewisburgu v Tennessee a v roce 1947 plemeno oficiálně uznalo i americké ministerstvo zemědělství. Toto pozoruhodné plemeno vzbuzuje takové nadšení, že na každoroční přehlídce mimochodníků v Shelbyville v Tennessee se sejde daleko víc návštěvníků než na kterékoliv jiné přehlídce koní v Americe. V roce 1935 bylo registrováno 208 koní, v roce 1993 to bylo již přez 250 000.
Tennesseeský mimochodník je kůň kostnatější než americký jezdecký kůň. Má hlubší hrudník a krátký hřbet. Hlava však není zvlášť výrazná. Walker ji také nese mnohem níže než saddlebred a pohybuje se s nápadnější, nižší akcí. V kohoutku měří od 152 do 163 cm. Převládá vrané zbarvení a všechny odstíny ryzáků, u nichž jsou často výrazné bílé odznaky. Nohy jsou čisté, postoje korektní. Kopyta se obyčejně nechávají delší a kovají se těžkými podkovami podporujícími vysokou akci. Zadní nohy jsou velmi mohutné a kůň je za jízdy podsazuje pod tělo, takže pohyb je dlouhý a vláčný. Pro speciální chody wealkera je velmi důležité okování. Kopyto ne nechá přerůst a potom se podkovává podkovami, které dodají akci vznos. I když kopyta vypadají nepřirozeně, walker málokdy trpí na šlachy. Ocas koně se nechává růst dlouhý a upravuje se řezem na spodní straně u kořene, aby ho kůň nesl vysoko.
Tennessee Walker se vyznačuje třemi zvláštími chody: flat foot walk ("krok s plochou akcí"), running walk ("spěšný krok") a rocking chair canter ("cval v houpacím křesle"). Teď si o těchto chodech řekneme něco víc:

Running walk

Running walk je nejoblíbenějším chodem u tohoto koně. Je to čtyřdobý chod v pořadí LP-PZ-PP-LZ, doprovázený pravidelným pohybem hlavy. Zadní nohy překračují přední, a to někdy i o půl metru. Mezi zadníma nohama se pak prostor při jednom kroku rovná dvěma až třem dlouhým krokům člověka! Tento krok dovoluje koni dosáhnout rychlosti mezi 9 - 14 km v hodině. Na kratší vzdálenosti může walker urazit až 24 km v hodině. Ovšem rychlost není tím nejdůležitějším kritériem.

Flat foot walk

Flat foot walk je pomalejší, asi 7 km/h. Má být uvolněný, pravidelný, s výrazným pohybem plece. Příliš se neliší od běžného kroku. Oba tyto chody jsou zděděné a je jisté, že žádné jiné plemeno se je nedokáže naučit.

Rocking chair canter

Výuka tohoto chodu už vyžaduje zkušeného trenéra. Kůň musí být v dobrém sebrání, cval musí být vznosný, s výrazným pohybem hlavy. Kůň jako by se pohyboval vpřed i vzad, takže odtud i název "cval v houpacím křesle". Při nácviku tohoto chodu si trenéři pomáhají různými způsoby. K těm povoleným (někdy i povinným) patří plastové nebo kožené podušky, které se umisťují mezi kopyto a podkovu, aby koni usnadnily akci končetin. K těm nepovoleným patří nejrůznější masti, žíraviny a kyseliny, které koni rozbolaví nohy tak, že předvede požadovaný chod s vysokou akcí, jen aby se vyhnul bolesti při došlapu.
Vynikajícím znakem tennesseeského mimochodníka je jeho temperament. Je klidný a spolehlivý, začátečník na něm může jezdit s absolutní důvěrou. Tyto vlastnosti spolu s pohodlím při pohybu z něj dělají oblíbeného rodinného koně. Tvrdí se o něm, že má vrozenou nejlepší povahu ze všech koní.
Dnes je tennesseeský mimochodník především přehlídkový a rekreační kůň. Nadšeně je propagován Asociací chovatelů tennesseeských mimochodníků, která se ustanovila v roce 1935 v Lewisburgu v Tennessee a uplatňuje heslo: "Svezeš se dnes a zítra bez něj nebudeš moci být".

Tarpan-kůň minulosti

29. srpna 2007 v 12:30 | Katka |  x Plemena koní x
Člověk během svého pobytu na planetě Zemi již stihnul napáchat škody, které nelze žádným způsobem omluvit. Vyhubil nezpočet druhů a mnohé další jsou díky jeho nešetrným zásahům do přírody na seznamu ohrožených. Mezi zvířata, která "zásluhou" člověka již nikdy nespatříme v jejich původní formě, jsou tarpani, divocí koně evropského kontinentu. Podíleli se na vzniku araba, anglického plnokrevníka, či hannoverského koně, ale i našemu kladrubákovi bezpochyby koluje v žilách krev tarpana...
Důvod, proč tarpan ovlivnil tolik dnešních plemen je ten, že se původně vyskytoval v poměrně hojné míře na velkých územích. Již římský spisovatel Plinius vzpomíná v 1. století n.l. na celá stáda koní na severu, kterými byli bezesporu tarpani lesní na levém břehu Dunaje. V 8. století se papežský legát Bonifác při svých cestách za obracením germánských kmenů na křesťanskou víru pozastavoval na tím, že se tam běžně pojídá koňské maso a oznámil tyto barbarské činy papeži Řehořovi III. Roku 1517 polyhistor z Polska M. Milchovita a roku 1574 biskup Krasinskij vyjmenovávají tarpana mezi divokými zvířaty Litvy. Lesní tarpani se v průběhu středověku stávali postupně vzácnějšími, a to díky rozpínavosti člověka. Posledním jejich útočištěm se stala Litva a severovýchodní oblasti Ruska, kde se pravděpodobně udrželi až do 2. poloviny 18. století. Usuzujeme tak podle poznámek J. von Brinckena, který v knize vydané roku 1826 píše: "Neuplynulo ještě 100 let, co divoký kůň obýval Bialowiežskou pustu, ještě před 40 roky se objevovali, i když zřídka, v severních částech Litvy. Vymizení tohoto čtvernožce v Litvě způsobili lidé, kteří mladé koně lovili a staré ubíjeli, poslední koně, které odchytili, dopravili do velkého zvěřince knížete Zamojského nedaleko města Zamošče. Zde se dlouho drželi pohromadě s ostatními divokými zvířaty. Protože však nepřinášeli žádný užitek, bylo asi před dvaceti lety rozkázáno je odchytit a rozdat sedlákům." Jmenovaný "zvěřinec" byl rozpuštěn na přelomu let 1812 - 1813.
Stepní tarpani byli na počátku novověku snad ještě hojnější než lesní. Ve zmínce od cestovatele G. Beauplona z poloviny 17. století se píše: "Po ukrajinských stepích chodí divocí koně ve stádech od 50 do 70 hlav; nezřídka nás nutí uchopit zbraně; zdálky je pokládáme za tatarské koně. Jejich maso je neobyčejně chutné, jemnější telecího, třebaže po mé chuti ne tak příjemné." Jméno "tarpan" se vžilo terpve v polovine 19. století, proto je staří autoři nazývali prostě "divocí koně".
Život tarpanů se nelišil do života asijských divokých koní Převalského. Také lov na tarpany nebyl jednoduchý a byl prováděn s důkladnou znalostí okolí a zvyků koní. Tarpani se lovili lasem, což vyžadovalo obratné domácí koně a nebojácné lovce. Tarpan se v 19. století lovil především pro zábavu, pro maso je lovili jen Kirgizové a pro kůži Tataři. Tarpani byli velice rychlí a navíc domácí koně byli zatěžkáni vahou jezdce, proto mnohdy lovci přesedali při nahánění stáda na předem připravené čersvé koně, jen tak měli šanci na úspěch. I malá hříbata tarpanů se při pronásledování držela statečně. Jednou se asi 14-denní hříbě drželo stáda utíkajícího před lovci celých 20 kilometrů, než se unavilo a bylo odchyceno. Chycení tarpani bývali uvazováni ke kůlům. Stávalo se však, že se kůň uškrtil, nebo se vzpínal a tahal za lano tak dlouho, že si způsobil smrtelná zranění na hlavě a krku. Proto byl tento způsob nahrazen vypouštěním koní do ohrad. Ulovená hříbata kojily domácí klisny. I když byla od malička ve styku s lidmi, nikdy neztratila svou plachost. Proto byli tarpani v podstatě nevyužitelní a mohli zastávat jen hrubší práce.
Takto postupně tarpanů ubývalo, že od poloviny 19. století exitují přesné zmínky o každém jedinci...

Příběhy posledních koní svého druhu:

Krymský tarpan

Roku 1854 byl odchycen hřebeček tarpana v Rachmanovské stepi severního Krymu v blízkosti vesnice Kairy na panství knížete Obolenského. Odkojila ho domácí klisna. Ve čtyřech letech byl vykastrován a roku 1862 poslán do ZOO v Moskvě. V roce 1863 byl převezen do Sankt Peterburgu a předán ruské Akademii věd. Znalec tarpanů J.N. Šatilov údajně pořídil v Moskvě dvě fotografie tohoto koně, není však známo, zda je uveřejnil. Při přebírání koně v Moskvě ani v Sankt Peterburgu nebyly sepisovány žádné protokoly, proto se neví, jak kůň přesně vypadal. Podle zmínky Šatilova měl tarpan tmavošedé "myší" zbarvení, slabý úhoří pruh a tmavě zbarvené nohy, postrádal však světlejší zbarvení spodiny těla a uši neměly špičatý tvar. Krymský tarpan uhynul v roce 1886 a jeho kostra včetně lebky se uchovává ve sbírce Zoologického ústavu Akademie věd v Sankt Peterburgu.

Chersonský tarpan

Na jaře roku 1866 jel správce panství knížete P.A. Voroncova po Zagradovské stepi (jižně od Chersonu) na kontrolu stád ovcí. V tom spatřil stádo sedmi tarpanů. Když se přiblížil, šest koní se dalo na útěk, jen jedna klisna zůstala. U nohou jí leželo čerstvě narozené hříbě. Zdvihlo se, ale nemohlo ještě běžet za opožděně prchající matkou, u níž strach z člověka zvítězil nad mateřským pudem. Hřebeček byl odchycen a podstaven domácí klisně. I když byl koník pořád ve styku s lidmi, lišil se od ostatních koní. Kopal a kousal a bylo těžké ho obsednout, ale byl vytrvalý a velmi rychlý. Roku 1880 koně, již vykastrovaného, "objevila" komise ruského Ministerstva zemědělství, která v oblasti evidovala stav ovcí. O nálezu byl informován J.N. Šatilov, který získal koně pro Moskevskou ZOO. Ta se musela zavázat, že po uhynutí předá ostatky Zoologickému muzeu moskevské univerzity k prozkoumání kostry a vnitřních orgánů. Do Moskvy tarpan dorazil 29. května 1884. Předávací protokol je podrobný, a proto přesně víme, jak kůň vypadal. Byl poměrně silný, dobře vyvinutý, vysoký 136 cm, tmavomyší barvy. Půl metru dlouhá hříva mu ležela po pravé straně krku, ohon byl zastřižený. Dochovaly se tři fotografie, zepředu, zezadu a zboku. Kůň uhynul asi roku 1887, jeho lebka je uložena ve sbírkách ústavu morfologie Akademie věd v Moskvě. Co se stalo s jeho matkou a ostatními členy stáda, nikdo neví...

Poslední tarpan z volné přírody

Asi 30 kilometrů od současné aklimatizační stanice Askania Nova na jižní Ukrajině žila roku 1879 klisna tarpana. Stádo domácích koní statkáře se na místních pastviskách páslo po celý rok. Když nebyl nikdo z honáků na blízku, přicházela klisna ke stádu a pásla se s ním. Byla vždy plachá a opatrná, když ostatní koně odpočívali, ona stála. Časem se stávala krotší a v přítomnosti člověka neodbíhala daleko. Takto žila 3 roky. Za tu dobu porodila 2 hříbata, jejich otcem byl domácí hřebec. Obě byla chycena a vyznačovala se vytrvalostí, pro malou postavu však byla nevhodná k jízdě. Klisna se stala tak důvěřivou, že chodila s domácími koňmi v zimě do ohrady, kde se přikrmovalo senem. Jednou vešla do stáje, kde padla do zajetí, které špatně nesla. Skákala na žlaby, zraňovala se a několik dní nežrala. Nakonec byla umístěna do malého boxu, kde zůstala do jara a porodila další hříbě. Lidé se domnívali, že je dost ochočená a hříbě ji potáhne k statku, proto ji pustili na pastvinu. Jakmile se dostala na svobodu, tryskem se rozběhla do stepi. Za nějaký čas se vrátila pro hříbě a nadobro zmizela. Později se objevila u vesnice Agaimany. Mužici na ni zorganizovali lov. Nechtěli ji zabít, ale vyzkoušet rychlost svých koní. Klisnu si vzájemně nadháněli, ta však snadno unikala. Při jednom skoku ale zapadla do ledové pukliny a zlomila si nohu. Byla na saních převezena do Agaimany a ošetřena. Po několika dnech však uhynula. Bylo to na Boží hod roku 1879. Takový neslavný byl konec posledního divokého tarpana ve volné přírodě.

Poslední tarpan vůbec

Na jaře roku 1934 obdržel známý ruský zoolog V.G. Geptner dopis z aklimatizační stanice Askania Nova, ve kterém mu zootechnik sděloval, že v době 1. světové války měl požnost pozorovat na statku Dubrovka v Poltavské gubernii starého hřebce, který byl chován jako plemenník ve stádě jedenácti kirgizských klisen. Místní honák ho prý koupil jako malé hříbě od německých kolonistů, když nevelké stádo, ze kterého kůň pocházel, padlo za oběť lovcům. Šlo skutečně o tarpana, i když vzhledem k neobyčejně velkému vzrůstu (140 - 145 cm) ne úplně čistokrevného. Kůň uhynul za občanské války v roce 1918 - 1919 a posloužil ke zpestření jídelníčku místních mužiků...

Popis tarpana:

Popsat tarpana není jednoduché, protože se dochovalo příliš málo důkazů o tom, jak vypadal. Z několika fotografií a neúplných kosterních zůstatků nelze přesně tarpana popsat.
Tarpani byli v kohoutku 130 - 135 cm vysocí, hlavu měli v obličejové části krátkou a nos přímý. Spodní čelist byla nízká, čelo ploché, uši krátké a špičaté. Poměrně vysoko nasazený krk byl přímý, úzký. Jemně stavěné tělo nesly suché končetiny s vysokým a úzkým kopytem. Na končetinách byly vždy vyvinuté kaštany. Krátká stojatá hříva netvořila na čele nápadnou kštici. Ocasní žíně sahaly po hleznový kloub, při kořeni ocasu byly krátké a řídké. Zbarvení bylo myšově šedé, okolí huby a spodek těla byly světlejší. Na hřbetě byl úhoří pruh a na končetinách "zebrování". Hříva a ocas byly černé. U známých tarpanů, kteří v některých znacích vybočovali z tohoto popisu (např. chersonský tarpan měl dlouhou hřívu), všal nelze pochybova o jejich divokém původu. I u posledních jedinců byla příměs domácí krve velmi malá.

Konik:

Poláci zpětným šlechtěním vytvořili "konika" z jedinců, kteří byli přimými potomky tarpanů žijících na území Polska. To však již v jiném příběhu...

Švédský teplokrevník

29. srpna 2007 v 12:28 | Katka |  x Plemena koní x
Švédsko je země původu nevšedních a vysoce úspěšných sportovních koní, výrazných jak vzhledem, tak výkonností. Jsou poněkud těžší než angličtí plnokrevníci a celkově odpovídají nejlepšímu typu anglického a irského huntera střední váhy. Švédsko má staré jezdecké tradice - zasloužilo se o uvedení jezdeckých disciplín mezi olympijské sporty.
Švédský teplokrevník je potomkem koní dovezených do země v 17. století pro vojenské jezdectvo. Choval se v hřebčíně ve Stromsholmu, který byl založen r. 1621 a ve Flyinge, královském hřebčíně, vybudovaném roku 1658 ve Skane v jihozápadním Švédsku, které tehdy bylo ještě součástí Dánska. Stromsholm krátký čas existoval jako hřebčinec, odkud byli hřebci posíláni do Flyinge nebo na připouštěcí stanoviště po celém Švédsku. První dovezení koně z Dánska, Anglie, Francie, Německa, Maďarska, Ruska, Španělska a Turecka byli neobyčejně rozdílných kvalit. Pochopitelně že výsledky tak složitého křížení nemohly být jednoznačné. Přesto však tito koně (hlavně dovezení španělé a frísové s orientálními předky) dávali aktivní, silné potomky, kteří se potom křížili s malými, neušlechtilými místními klisnami. V 19. a 20. století pak k rostoucímu vyhraňování typu přispívali arabové, plnokrevníci, hannoverští koně a nejvýznamněji trakéni. Díky tomu se začali odchovávat velcí, mohutní koně stabilního typu. Ve Flyinge pečlivě vybírali nejlepší představitele plnokrevníků, což se na evropské pevnině vždy nedělalo a vymstilo se časem na kvalitě potomků.
Mezi lety 1920 a 1930 proběhla významná etapa vývoje švédského teplokrevníka. Zapůsobily zde tři pozoruhodní hannoveráni: Schwabliso, Tribun a Hamlet a plnokrevník Hampelmann. Po roce 1945 měli rozhodující vliv na plemeno trakéni Heristal, Heinfried, Anno a Polarstern. Heristal, potomek velkého anglického dostihového koně Hyperiona, po sobě zanechal 15 hřebců a 44 klisen zapsaných v plemenné knize.
Současný švédský teplokrevník je dobrým příkladem správně stavěného jezdeckého koně s lehkými, přímými chody. Je statný, zdravý, ovladatelný a všestranný.
Švédský teplokrevník je vysoký kolem 165 - 168 cm. Většinou je to ryzák nebo hnědák, vzácněji bělouš. Má ušlechtilou hlavu, krátké uši, široké čelo, klidné, inteligentní oči, dobře nasazený krk a po všech stránkách výbornou stavbu těla. Nohy jsou výborné a chody též. Záď je dobře osvalená a ocas pěkně nasazen. Středně dlouhá záď a celkový horní obrys charakterizují vynikajícího jezdeckého koně.
Švédský teplokrevník vyniká inteligencí a učenlivostí.
Nejlepší švédští teplokrevníci jsou proslulí drezurní koně mezinárodní třídy, ale také skokoví a soutěžní koně. Osvědčují se rovněž v zápřahu a vyvážejí se do celé Evropy i USA.
Švédští drezurní koně si dobyli slávu na olympijských hrách, včetně Piaffa, držitele zlaté medaile v soutěži jednotlivců v Mnichově v roce 1972, v sedle se západoněmeckou jezdykní Liselott Linsenhoffovou. Piaffův otec Gaspan, který soutěžil za Švédsko, se účastnil olympijských her v Římě v roce 1960, kde švédský kůň Wald získal stříbrnou medaili v soutěži jednotlivců se švýcarským jezdcem Gustavem Fischerem. Jeho krajan Henn Chammartin v Tokiu v roce 1964 získal zlatou medaili v soutěži jednotlivců na dalším švédském koni Woermannovi. Švédského původu byl i Gauguin de Lully, držitel bronzové medaile jednotlivců v Soulu na olympijských hrách v roce 1988, kde soutěžil za Švýcarsko.

Šlesvický kůň

29. srpna 2007 v 12:28 | Katka |  x Plemena koní x
Tento chladnokrevný kůň pochází z nejsevernější části Německa, Šlesvicko-Holštýnska, které sousedí s Dánskem a v různých obdobích bylo i jeho součástí. Proto nás nepřekvapí, že šlesvik nese stopy jutského koně, dánského těžkého plemene, s nímž je spřízněn. Šlesvik byl vyšlechtěn v druhé polovině devatenáctého století jako středně velký tažný kůň. Hřebcem-zakladatelem šlesvického koně je jutský hřebec Munkedal prostřednictvím svých inbredních potomků Pricse of Jylland a Hovdinga. Příliv lehčí krve, včetně yorkshirského kočárového koně a plnokrevníka, se uskutečnil na konci století, ale neměl na plemeno dlouhodobější vliv. Chovatelé se tímto chtěli pokusit zlepšit nepříliš odolné a poněkud hrubé původní šlesvické koně.
Šlechtění založené na linii Munkedala začalo od roku 1860. V roce 1888 byl schválen standard plemene a o tři roky později vznikl Svaz chovatelů šlesvických koní. První světovou válu šlesvik přežil, když byl co do počtu i kvality poněkud oslaben. Jeho rodiště bylo tehdy pod nadvládou Dánska. K udržení rázu plemene se chov pravidelně osvěžoval krví jutských koní, a to až do roku 1938. Potom se již uplatňoval přísný výběr, jehož cílem bylo odstranění exteriérových nedostatků, jako byla plochá žebra, příliš dlouhý trup a měkká, plochá kopyta. Po druhé světové válce se k urychlení tohoto procesu použili bretaňští hřebci a buloňští koně, kteří měli největší vliv. Po druhé světové válce stav šlesvického koně prudce poklesl, protože jeho práci převzaly stroje.
Šlesvický kůň je podsaditý a kompaktní chladnokrevník. Jeho výška se pohybuje od 157 do 163 cm a váha kolem 800 kg. Z barev převládají ryzáci se světlou hřívou barvy lnu - toto zbarvení je velmi atraktivní. Občas se vyskytují hnědáci, nebo bělouši. Hlava je velká, nepříliš ušlechtilá, oči mírné a dobrácké. Žuchvy nejsou již tolik masité, jako byly u původních šlesvických koní. Krátký krk má tukový hřeben. Plece jsou silné, tělo poněkud delší, ale hrudník hluboký a silný. Záď je krátká a kulatá, dobře osvalená. Nohy s rousy jsou kratší, silné.
Šlesvický kůň má velmi mírnou povahu, je dobře ovladatelný a lehce se cvičí.
Za první světové války se šlesvik používal jako tažný kůň v městské dopravě, kde tahal tramvaje a omnibusy, zemědělství a lesnictví. Po druhé světové válce jeho práci převzala moderní technika, a proto se stav tohoto koně rapidně snížil. V posledních letech se chov zbývajících šlesviků přenesl do Jutska za účelem zvětšení rámce.

Suffolský kůň

24. srpna 2007 v 10:19 | Katka |  x Plemena koní x
Suffolský kůň je příjemný a nezaměnintelný kůň. "Tvář s výrazem anděla, trup jako boubelatý pivní soudek, záď podobná zadečku selského děvčete" - tak popisovali farmáři z východní Anglie suffolské chladnokrevníky. Lidé s poněkud drsným humorem, poctivou tváří a pevnou vazbou k rodné hroudě. Jsou vážní, uctiví a jejich kořeny, které se poutají k domovu, nelze vyvrátit. Své zvyky a tradice si předávají po staletí a ani postupující čas je příliš nezměnil. To je také jeden z hlavních důvodů, proč se podařilo do dnešních dnů zachovat čistrokrevný chov suffoských koní, nejstarších britských chladnokrevníků a podle některých znalců i nejstarších tažných koní na světě...
Většina angličanů zná suffolského koně pod označením Suffolk Punch (čti panč). Název "Suffolk" dostal kůň podle hrabství Suffolk. Slovo punch má řadu významů, od známého nápoje až po zavalitého krátkonohého ponyho. Podle jedné teorie se pojmenování "punch" týká popisu těla zvířete, které se podobá baculaté číši na punč. Další teorie praví, že slovo punch používali prostí venkované k označení krátkonohého, boubelatého pomocníka. Zní to logicky, protože dávný suffolk byl mnohem menší než dnešní.
První historická zmínka o zavalitých krátkonohých koních suffolského typu pochází z roku 1506, ale většina chovatelů a odborníků je přesvědčena, že základy chovu těchto pracovitých, dobromyslných obrů položili již Vikingové při invazi na britské ostrovy mezi 8. až 10. stoletím. Hrabství Suffolk, podle kterého jsou koně pojmenováni, je nejvýchodnější částí britské pevniny a jeho hranice tvoří Severní moře. Je proto docela dobře možné, že sem severští válečníci přivezli koně na svých dlouhých štíhlých lodích.
Skutečný původ suffolka je troch záhadný, je však doloženo, že v průběhu 16. a 17. století byli těžcí flanderští hřebci z evropské pevniny kříženi s místními klisnami. Jejich krev vedla ke zvýšení živé hmotnosti a síly potomků, pro kterou jsou suffolští koně tolik ceněni.
Zatímco historie napovídá o tom, jak krevní linie suffolků přetrvala vládu mnoha panovníků, plemenná kniha vznikla až roku 1877. Herman Biddell, farmář a sekretář Suffolk Breed Society, sestavil přehled všech hřebců, kteří působili v plemenitbě od tohoto data. Byla to nesmírně náročná a odpovědná práce, ale po tříletém intenzivním bádání bylo zaznamenáno všech 1236 plemeníků, kteří v chovu působili během minulých 120 let. Díky Beddellově úsilí je možné u každého čistokrevného suffolka dojít až k jednomu zakládajícímu hřebci narozenému roku 1768. Jeho majitelem byl Thomas Crisp z Uffordu a pokud původ některého koně nesahá až k tomuto "Crisp´s horse of Ufford", nemůže být zaregistrován. Tento hřebec působil v oblasti kolem Woodbridge, Saxmundhamu a Framlinghamu, kde je středisko chovu suffolka dodnes. Popisuje se jako krátkonohý ryzák s mohutným tělem, v kohoutku měřící 157 cm a s hlavou poněkud ušlechtilejší, než měli jeho mnozí současníci. Crisp ho doporučoval jako "schopného dávat dobré koně pro kočáry nebo na silnice".
Současný suffolk dosahuje kohoutkové výšky 165 až 170 cm. Na první pohled je nápadný hlubokým, válcovitým trupem, oblou, dobře osvalenou zádí a milým výrazem. Široký, dobře nasazený krk nese hlavu s širším čelem, krátkýma ušima, které jsou odrazem suffolkovy příjemné povahy a spolehlivosti. Známkou velké tažné síly je nízká plec a dobře utvářená záď, nohy jsou krátké a spěnka není krytá rousy, což je výhodné v těžkých jílovitých půdách východní Anglie. Nohy koně jsou postaveny tak, že došlapují do brázd vzdálených 23 cm, což odpovídá vzdálenosti mezí řádky cukrovky. Kopyta suffolků jsou nejmenší ze všech chladnokrevných koní.
Ušlechtilou a jemnou povahu suffolků je možné nejlépe vidět na show, kdy stojí vyrovnáni v řadě před porotou, jeden jako druhý. Vypadají stejně jako před sto lety, jenom jsou o trošku hezčí. Na zbarvení a celkové utváření těla se klade velký důraz. Podle tradice smějí být zapsáni do chovu pouze ryzáci. Suffolk Horse Society povoluje sedm barevných odstínů od světlého "moučného" zbarvení, přes zlatou, citrónovou až po téměř hnědou. Nejčastější bývají červení ryzáci.
Zaplést hřívy a dlouhý ocas na takovou show není vůbec jednoduché. Je to umění, které se předává z generace na generaci a je velmi přísně posuzováno odborníky na slovo vzatými. Hříva i ocas se proplétají barevnými stužkami a ozdobami - barvy si volí každý majitel podle svého vkusu a uvážení. Podle způsobu zaplétání poznají rozhodčí dokonce i to, kdo je majitelem koně. Rukopis chovatele se vždy pozná a každý z tvůrců je přesvědčen, že právě jeho výtvor je ten nejlepší.
I když se pohled na koně táhnoucí pluh zdá idylický, šlo ve skutečnosti o velmi těžkou práci. Těžký železný pluh musel být veden v přesné, rovné čáře a koně ho museli táhnout naprosto rovnoměrně. V těžké půdě pár tažných koní pracoval jednoradličním pluhem osm až devět hodin denně a zoral přibližně akr půdy. Pracovní den suffolského koně vypadal před sto lety následovně: kůň byl nakrmen velmi časně zrána, mezi 5:30 a 6:30 hod. Dostal pak dost času na to, aby v klidu strávil. Když orba začala v sedm hodin, kolem osmé si kůň mohl odpočinout a jeho hospodář snídal. Potom se již oralo bez přestání, kromě krátké polední přestávky, až do šestnácté hodiny. Skromný suffolk již nepotřeboval žádné krmení během pracovního dne a navíc měl menší spotřebu krmniva než jiní tažní koně. Dnes jsou koně chováni v prostorných volných stájích, v minulosti však pobývali suffolští koně celoročně na pastvinách a před nepřízní počasí je chránil přístřešek. Někteří chovatelé stáj ani neměli.
Na trzích, kde se suffolští koně prodávají, se dělá zvláštní zkouška. Kůň se zapřáhne do těžkého poraženého stromu a podle toho, jak ve své snaze "jde do kolen", je hodnocena jeho výkonnost.
Obliba suffolků se nešířila pouze v Anglii a okolních zemích. Několikrát byly vyslány teké exporty těchto koní do Spojených států amerických, především do Iowy a Nebrasky. Po válce s přibývajícími roky však počet koní v zemědělství stále klesal a zvířata nahrazovaly stroje. Prázndé stáje sloužily jako skladiště a jenom někteří farmáři si drželi jednoho nebo dva vysloužilé suffolky na dožití nebo klisny pro komerční chov. I přesto se populace suffolků rozrůstala tak pomalu, že byla odsouzena k zániku.
Teprve 70. a 80. léta minulého století dala díky zájmu amerických kupců nový podnět britským chovatelům k produkci kvalitních exportních zvířat. V téže době se podařilo vzkřísit zájem o suffolské koně nejen v Suffolku, ale i v okolních hrabstvích. Znovu se pracovití, přátelští cvalíci vrátili na některé farmy a kromě toho pomáhají i při stahování dřeva a čištění národního parku National Forest. V USA, kde je jich nyní přes 600, se využívají především k dopravě krmiva na pastviny pro skot.
Jeden z největších suffolských hřebčínů nalezl opravdu pozoruhodný domov. Je jím Hollesley Bay Colony, jedna z přímořských věznic Jejího Veličenstva. Farma má k dispozici 2000 akrů půdy a je zaměřena na chov a výcvik suffolských koní. Ve věznici pobývají trestanci staří 21 let a více a práce s koňmi je součástí jejich nápravné výchovy. Pro mnoho z nich znamená tato činnost první setkání s koňmi v životě, ale zájemců je stále dost. "Práce s koňmi pomáhá budovat charakter" tvrdí jeden z dozorců, Alan Douglass. Třicítka koní ustájených v Hollesley zde však není pouze z terapeutických důvodů, musí si na sebe vydělat prací v zemědělství. Políčka se zeleninou a dalšími plodinami pro potřeby věznice jsou sice většinou obdělávány traktory, ale šest valachů se využívá k řadě dílčích úkonů, jako je například místní doprava, odvoz a úklid odpadků apod. Ročně se v Hollosley narodí kolem deseti hříbat, která jsou buď prodána, nebo vytrénována pro potřeby dalších britských věznic. Dobrovolníci z Hollesley se nestarají pouze o krmení a čištění koní a úklid stájí. Naučí se také pečovat o narozená hříbata, někteří se zaměřují na výcvik mladých koní a jiní na práci ve voze. Mnoho provinilců před příchodem do věznice ničeho nedosáhlo a po ničem netoužilo, ale zde si zamilují péči o hřebce nebo jízdu s vozem a mnozí z nich po propuštění hledají stálé zaměstnání u tažných koní. A to je dobrý začátek pro nový život.
Schopnost suffolka přežít s daleko menším přídělem potravy než ostatní tažní koně je dokumentována zkušenostmi jednoho farmáře, který na počátku minulého století srovnával požadavky na potravu dvou tuctů křížených zemědělsých koní, které po několik let používal na jedné farmě, a pětadcaceti suffolků, které používal po stejné období na jiné farmě. Zatímco všichni koně spotřebovali stejné množství objemového krmiva - sena, řepy a řezanky - kříženci potřebovali každý 34 kg zrna za týden a o nějakých 6,6 až 9,5 kg více v dospělém věku, suffolkům, i těm starším, stačilo k udržení dobré kondice jen 22,7 kg za týden.

Starokladrubský kůň

24. srpna 2007 v 10:16 | Katka |  x Plemena koní x
Nejstarší plemeno vyšlechtěné v Čechách vzniklo v hřebčíně v Kladrubech nad Labem. Hřebčín založil roku 1579 Rudolf II. Základem chovu se staly domácí klisny, kryté dovezenými hřebci španělského a neapolského původu. Na počátku se chovali koně různých barev, dokonce i isabely, myšáci a hnědáci. Brzy se však ustálily dvě barvy, dnes jedině přípustné, bílá a černá. Nejstarší chovatelské záznamy se ztratily při požáru hřebčína, proto se za oficiálního zakladetele chovu bílých kladrubáků považuje hřebec Generale, narozený r. 1787 v Kopčanech.
Rudolfovi kočároví koně byli součástí dvorní ceremonie Habsburků, které dodávali díky svému ušlechtilému vzhledu na jedinečnosti. Brzy se starokladrubský bělouš stal symbolem aristokracie, zatímco vraníci byli využíváni zásadně králem. Po pádu habsburské monarchie v roce 1918 ztratil chov svůj hlavní význam a o tyto úžasné koně dlouho nikdo nejevil zájem. Byli používáni pouze zemědělci, kteří si cenili především jejich vyrovnané povahy. Jako zázrakem starokladrubští koně přežili i komunistickou éru. V 80. letech se začali rozšiřovat do zemského chovu a to převážně nákupem koní z hřebčína Kladruby nad Labem a přidruženého hřebčína Slatiňany. V roce 1992 započaly cílené snahy o znovuoživení chovu za použití tradičních metod i moderního know-how. Dnes se na celém světě nachází 900 až 1000 starokladrubských koní (bílých i černých), z nichž je vedeno v plemenné knize 56 hřebců a 310 klisen. Na základě šetření speciální Genetické komise složené z expertů univerzit z Kentucky (USA) a Humboldt - Berlín (Německo) bylo zjištěno, že chov není geneticky ohrožen a následně byl přijat pod ochranu FAO, odborné organizace k OSN.
Kladrubák patří k nějtěžším teplokrevníkům. Je blízký lipicánům, s nimiž měl společné předky, ale je mohutnější. V kohoutku měří 175 - 180 cm, hruď má v obvodu asi 205 cm, holeň 22 - 23 cm. Hmotnost přesahuje 700 kg. Těžká hlava má typický klabonos, oči jsou velké a výrazné. Na mohutném trupu je vysoko nasazen dlouhý, široký, silný a krásně nesený krk. Hřbet je delší a měkčí, silná záď je rovná a mírně skloněná. Silné nohy mají krátké, někdy strmější spěnky a dobře tvarovaná kopyta. Kladrubák vyniká vznosným, dost vysokým reprezentačním chodem. Je odolný, dlouhověký, plodný, s učenlivou povahou. Dospívá později, ale je výkonný, vytrvalý a pracuje do stáří.
Cílem chovu bylo získat pro císařský dvůr těžké kočárové koně. Ochotně pracuje v těžším tahu, hodí se k jízdě, osvědčil se v armádě jako kyrysnický kůň. V roce 1993 projevila o 6 běloušů zájem dánská královna Margareta II. a starokladrubský kůň je tak po 75 letech znovu používán jako kočárový kůň v královském spřežení. Roku 1995 byl hřebčín i s plemenem prohlášen za národní kulturní památku...
Vraník vznikl současně s běloušem, zdědil však víc vlastností po neapolských předcích, takže se jeví méně ušlechtilý. Vraníci měli dvě linie, Sacramoso a Napoleone. Zakladatel Sacramoso se narodil v roce 1799, Napoleone v roce 1845. Kladrubský vraník málem vyhynul, zbytky přežily 2. světovou válku v Průhonicích u Prahy. Po válce bylo plemeno zrekonstruováno ve Slatiňanech. Kladrubští vraníci jsou méně robustní a mají ještě výraznější klabonos. Jejich dokonale černá srst má vysoký lesk, žádné bílé odznaky nejsou přípustné. Chody jsou méně okázalé než u běloušů, nižší. Původně kladrubští vraníci sloužili jako karosiéři pro vysoké duchovenstvo. Jsou všestranní, vhodní i pod sedlo.

Slezský norik

24. srpna 2007 v 10:14 | Katka |  x Plemena koní x
Norici jsou považováni za nejčistšího potomka původního divokého koně západního. Jméno Norik získali od římské provincie Noricum, která se rozkládala na území dnešního Rakouska, části Švýcarska a Bavorska. V ČR se rozšířili především na severní Moravě a Slezsku, kde se utvářeli ve specifických přírodních podmínkách cca 120 let na bázi importů originálních norických hřebců rakouské a bavorské provincie. Bylo realizováno převodné křížení na chladnokrevné klisny domácí provenience a cílevědomou plemenitbou a selekcí vznikla postupně populace chladnokrevných koní adaptovaných na místní podmínky, splňující parametry samostatného plemene. Mezi zakladatele takzvaných původních linií slezských noriků patřili: 41 Norbert (nar.1907), 419 Bravo (nar. 1914), 412 Albin Theseus (nar.1920), 324 Dietrich (nar. 1921), Brigant (nar. 1937), 621 Nero Vulkan (nar. 1939), 2526 Höllriegel (nar. 1939), Michl Vulkan VI (nar. 1943), 517 Georg Vulkan VII (nar. 1943) z Rakouska a 12 Pfeilring (nar. 1920), 341, Atlas (nar. 1925), 2568 Klosterjager (nar. 1937), 2262 Gothenscherz (nar. 1940) z Bavorska. V období 1900-1920 působilo ve Slezsku cca 85 norických hřebců. Chovatelé tak získali mohutné, konstitučně tvrdé koně, kteří se uplatnili ve všech hospodářských činnostech. Do roku 1970 byli slezští norici uznáváni jako samostatné plemeno. V období 1970-1990 byli spolu s českomoravským belgickým koněm vedeni jako chladnokrevný kůň. Po roce 1990 doznal chov chladnokrevných koní významných změn. Podle právních norem byli na základě genových analýz chladnokrevníci rozděleni do tří populací (českomoravský belgický kůň - ČMB, norik - N a slezský norik - SN) a pro všechna tato plemena byly vypracovány Řády plemenných knih. Od roku 1996 byla nejkvalitnější část populace koní slezského norika zařazena do genetických zdrojů. Významnou měrou ovlivňoval chov slezského norika šlechtitelský chov v Klokočově (Státní statek Vítkov), který i po privatizaci zůstal nenahraditelnou základnou pro další šlechtění.
Slezský norik se vyznačuje středně velkým až velkým obdélníkovým rámcem těla s dobrým osvalením. Hlava je velká, suchá, ušlechtilá, s oválnou očnicí. Krk je vysoko nasazený, střední až dlouhý, klenutý, s často mírně výrazným kohoutkem. Dlouhá a dobře úhlovaná lopatka umožňuje vydatný i prostorný chod. Hrudník je středně hluboký, široký, oválný, středně dlouhý, se středně dlouhou volnější horní linií. Bedra jsou dlouhá, pevná a dobře vázaná. Záď je mohutná, středně široká a dlouhá, oválná, mírně štěpená a svažitá. Fundament je suchý, kostnatý, klouby a šlachy výrazné. Kopyta jsou pevná, pružná a dobře utvářená. Spěnka je krátká až středně dlouhá, pevná a pružná. Chody jsou výrazné a prostorné. Barvou převládá ryzák.
Jde o koně dobře ovladatelného, pracovitého, přiměřeného temperamentu, dobrého charakteru, dobře živitelného a pohyblivého

Shirský kůň

24. srpna 2007 v 10:13 | Katka |  x Plemena koní x
Shirský kůň patří k Anglii stejně jako k ní patří buldok. Mnozí lidé ho považují za nejlepší tažné plemeno na světě. Jedná se o potomka anglického "velkého koně" ze středověku, od něhož se v Anglii po normandském vpádu odvíjelo mnoho těžkých plemen koní...
Své pojmenování dostali shirští koně podle oblasti, kterou byla především středoanglická hrabství (shires) Lincoln, Leicester, Nottingham, Stafford a Derby, odkud se postupně rozšířili i do nížinných oblastí Anglie a Walesu.
Shirský kůň byl vyšlechtěn křížením clydesdalských hřebců a těžkých klisen různých anglických rázů, v jejichž žilách kolovala krev starých válečných koní, tzv. war horses. Tyto klisny stejně jako clydesdalští koně vděčí za svůj vznik středověkému válečnému anglickému koni, který se nazýval "velký kůň". Ve skutečnosti byl pouze asi 157 cm vysoký a jen málo se podobal dnešnímu shirovi. Velcí těžcí koně se v Británii objevili až koncem 16. století, kdy "velký kůň" již nemohl nosit rytíře v plné zbroji a začal se používat k tahání těžkých vozů a kočárů na venkově.
Největší vliv na na vývoj mohutného moderního shira měl těžký vlámský kůň. V průběhu 16. století a na počátku 17. století byli angličtí koně kříženi s koňmi holandských podnikatelů, kteří v Anglii odvodňovali rašeliniště. Mechaniku "černého koně", jak ho pojmenoval Oliver Cromwell, pak zlepšil fríský kůň.
Již v době římské invaze na území Británie se Caesar ve svých Zápiscích o válce galské podivoval mohutnosti a ráznému kroku britských koní, kteří byli zapřaháni do válečných vozů. Jeho obdiv byl tak velký, že si nechal řadu těchto koní poslat do Říma.
Koncem středověku byli shirští a clydesdalští koně nejtěžšími válečnými koňmi vůbec. Rytíři při cestách vodili tyto koně po své pravé ruce a nasedali na ně těsně před bitvou. Svých koní si vysoce vážili. Kůň totiž musel unést těžké brnění kterým byl chráněn on sám i jeho jezdec a musel být hbitý a výborně vycvičený. Dějiny Anglie ve středověku se psaly ze sedel shirských koní.
Když se však začátkem novověku začalo válčit jiným způsobem, začali tito váleční koně ztrácet na ceně. Stali se z nich tahouni těžkých kar a vozů v přístavech. Tahali i lodě proti proudu řek, byli využíváni v zemědělství a nejvíc byli a jsou spojováni s těžkými pivovarskými vozy. Byli proto nazýváni "dray horses" (pivovarští koně), nebo "cart horses" (vozoví koně).
Zakládajícím hřebcem shirského plemene byl Packington Blind Horse, který působil v letech 1755 - 1770 v chovu Ashby-de-la Zouche. Byl to vraník a v 1. plemenné knize shirů je zanesen velký počet koní, kteří jsou považováni za jeho potomky. Teprve v roce 1884 byl zvolen oficiální společenský název pro shirského koně a současně byla vytvořena společnost Shire Horse Society, která nahradila původní Cart Horse Society (vznik 1876). Mezi lety 1901 a 1914 bylo každoročně zapsáno více než 5000 zvířat a chovatelé je hromadně vyváželi na trhy ve Spojených státech. Po druhé světové válce, kdy se shirové neuplatňovali ani v průmyslu, ani v zemědělství, jejich počet silně poklesl, stále však existují nadšení lidé, kteří toto krásné plemeno nenechají vyhynout.
Vzhled sirů se po celá staletí příliš neměnil. Snad jen po válce byla větší poptávka po koních s méně hustou srstí, jemnější hřívou a kratšími rousy. Oblíbenou barvou je černá s jemnými bílými rousy, jinak převažují hnědáci, světlí či tmaví. Pokud jsou hřebci rezaví, nebo se u nich vyskytuje zbarvení roan, nejsou vybráni do chovu. Na těle se nesmějí vyskytovat bíle skvrny, zato bílé odznaky jsou velmi časté. Oblíbení jsou bělouši.
Hlava je středně velká se širokým čelem a mírně klabonosá. Uši jsou špičaté a velmi pohyblivé a svědčí o pozornosti a vnímavosti těchto koní. Oči mají poddajný a inteligentní výraz. Krk je na těžkého koně poměrně dlouhý, působí však harmonicky a je dobře nasazen. Hřebci mají výrazný tukový hřeben. Hluboký hrudník je prostorný a umožňuje dostatečný rozvoj plic, plec je dobře tvarovaná pro chomout. Obvod břicha se pohybuje kolem 180 až 245 cm. Hřbet je krátký, silný a dobře osvalený, nesmí být prosedlaný nebo kapří. Mohutně osvalená bedra jsou dobře vázána se skloněnou zádí.
Shirové jsou oproti clydesdalským koním rannější, rostou rychleji a jsou lymfatičtější. Je to následek bohatší výživy v hříběcím věku. Jsou pomalejší, ale vynikají největší tažnou silou. Končetiny jsou poměrně dlouhé a suché, dobře osvalené, s dlouhými spěnkami a širokými, plochýmií hlezny. Obvod ploché holeně je 28 - 32 cm. Široká kopyta jsou pevná. Rousy mají být hedvábné a jemné. Vyrůstají vpředu až nad karpálními a vzadu nad hlezenními klouby. Jsou ozdobou každého koně a pečlivě se o ně dbá.
Shirové mají živý temperament. Jsou odvážní, ochotní a vytrvalí. Jsou dobrosrdeční a ovladatelní i dětmi.
Obliba shirů znovu narůstá v řadě světových zemí. Shire Horses Society byla založena roku 1878, aby podporovala stará anglická plemena tažných koní. Roku 1881 byla vydána první plemenná kniha. Poptávka po chladnokrevnících stoupala a mezi válkami čítala populace těchto koní přes milion kusů. Do konce sedmdesátých let byl tento počet zredukován na několik tisíc, ale díky rostoucímu zájmu chovatelů bývá ročně registrováno na 500 koní. Shire Horses Society má řadu úkolů. Především se zabývá registrací koní, licentací hřebců a vydáváním plemenných knih. Vede archiv, publikuje knihy a odborné články, její členové získávají třikrát ročně specializované noviny, přehled závodů, soupis hřebců a podobně. Organizace se také podílela na projektu, který se snažil odhadnout možnost tažných koní po roce 2000. Jeho součástí bylo i školení pracujících s chladnokrevníky. V září roku 1986 byl založen Výbor pro výcvik tažných plemen koní, který tvoří nejzkušenější kočí v zemi. Patronkou British Shire Society je sama královna a princ Filip, vévoda z Edinburgu, byl v roce 1988 jejím prezidentem. Organizace, jejímž sídlem je Peterborough, ležící 78 mil severně od Londýna, se kromě chovu a organizace závodů zabývá také nákupem a prodejem koní. Zaměstnává pro tento účel odborníka, který na požádání zajistí nabídky a adresy vhodných zvířat, jejich předvedení, veterinární kontrolu i dopravu. Hříbě stojí kolem 300 - 800 liber, dospělý kůň 2000 - 5000 liber.
Velmi oblíbené jsou různé soutěže, včetně soutěží v orbě nebo v tahu jedno-, dvou- a čtyřspřeží. Kvalifikační závody vrcholí v říjnu ve Wembley, kde je mimo jiné zvolen i kůň roku. Využití shirských koní je mnohem větší, než by se na první pohled zdálo. Práce tažných koní je na kratší vzdálenosti (12 - 15 mil) ekonomičtější než nákladní doprava, a to především v centrech velkých měst. Největšími podporovateli těchto koňských obrů stále zůstávají pivovary, ale roste i zájem u rozvozců pečiva a pořádkové služby. Pomýšlí se také na návrat koní do přístavů, na jejich využití v obchodní síti a turistickém ruchu, o své se hlásí i zemědělci a lesníci. Shirští koně jsou také oblíbenými producenty těžšího typu hunterů, kteří vznikají křížením plnokrevných klisen a shirských hřebců. I když se běžně na shirech nejezdí, v Německu je můžeme spatřit i v drezurních ukázkách.
Díky své mimořádné síle je shirský kůň držitelem mnoha rekordů v tahu. Například na výstavě ve Wembley v roce 1924 pár shirů dosáhl v tahu při dynamometrickém měření vyvíjené tažné síly maximální výkon, a to tah 50 tun, což je největší meřitelná zátěž - nejvyšší tažná síla na stupnici dynamometru. Týž pár, zapřažený v tandemu na kluzkém žulovém dláždění utáhl 18,5 tuny, ačkoliv souhra koní nebyla právě příkladná.

Shetland pony

24. srpna 2007 v 10:12 | Katka |  x Plemena koní x
Shetlandského ponyho považujeme za potomka tundrového typu severských koní, kteří počátkem holocénu obývali nezaledněné oblasti severní Evropy. Z těchto koní patrně vznikl dnes už vyhynulý černý lofotský pony, který kdysi obýval pobřeží Norska. Ten se snad už před třemi tisíciletími dostal s norskými osadníky na Shetlandy a tam se v drsných podmínkách přeměnil v nejmenšího a nejotužilejšího koníka na světě - jeho kosterní pozůstatky jsou známé z 6. století p.n.l. Odtud se později rozšířil do celého světa.
Ve 2. a 3. století naší éry se projevily některé orientální vlivy, a to ponyů keltského obyvatelstva. Vikingové později dovezli své vlastní ponye. Basreliéfy na runových kamenech v Bressay a Burra, datované do konce 9. století, zobrazují muže jedoucí na lehkých, čilých koníčcích, kteří ve srovnání s lidskou postavou nemohli být větší než 102 cm.
Malý tělesný rámec těchto poníků se ustálil působením nehostinného podnebí a volného přírodního chovu, jejich malé tělo má také menší povrch, který omezuje ztrátu tělesné teploty na minimum. Výška ponyho je v průměru 101,6 cm. Základní zbarvení je černé, ale může být i kaštanové, hnědé, ryzé, bílé nebo strakaté. Srst se mění podle roční doby. V zimě je delší a dvojí (pesíky a podsada), v létě krátká a hladká.
Hlava je dobře formovaná s rozumným výrazem, s ušima dobře umístěnýma, široká v čele, s rovnou přední částí hlavy, s bezvadně utvářenou hubou a s bystrýma očima. Hlava s krkem vystupují z dobře uložených šikmých lopatek. Krk je silný a svalnatý s dobře vyvinutým hřbetem zvláště u hřebců (hřeben nesmí být převrácený). Délka krku má být v souladu s velikostí poníka.
Tělo je mohutné a hluboké v žebrech s krátkým hřbetem. Má široký hrudník a šikmé lopatky. Hruď má poměrně velký obvod, takže poník se zdá ještě nižší, než je. Ocas je dobře nasazen. Hříva a ocas jsou bohaté a na nohou jsou rousy rovných chlupů. Ledvinová partie je silná a svalnatá.
Přední nohy jsou umístěny pod plecí a hrudníkem a stojí kolmo (nejsou pokrčené ani daleko od sebe). Mají dobře osvalené předrámí, široká, dobře utvářená kolena, s dobrou plochou holení (nejsou v kolenech zpět prohnuté). Spěnky jsou pružné (ne příliš krátné nebo dlouhé). Zadní nohy mají silná a svalnatá stehna, výrazně utvářená hlezna (postoj není ani kravský ani daleko od sebe). Kopyta jsou tvrdá, kulatá, dobře utvářená (ne kolmá, úzká nebo sevřená, plochá nebo měkká). Pohyby předních a zadních nohou jsou přímo vpřed s volnou prací kolen a hlezen (ne přehnané ani toporné).
Pony je dlouhověký, plodný a velmi skromný.
V poměru ke své velikosti je maličký shetland relativně jedním z nejsilnějších plemen na světě. Na ostrovech se tito ponyové využívají jako soumaři a tažní koně, ale mohou v sedle nosit dokonce dospělého muže. Vyváží se jako tažní a jezdečtí koně pro děti, atrakce cirkusů a veřejných parků nebo zahrad. V roce 1847, kdy byla zakázána práce žen a dětí v dolech, vznikla velká poptávka po shetlandech jako důlních koních, a pro tyto účely se vedle normálního typu šlechtili větší a hrubší koně. Nyní je však plemeno ustálené a má vynikající tělesné proporce.
Shetlandský pony se vyváží do celého světa. V USA, v Kanadě i v Evropě jsou četné chovy, které mají vlastní plemenné knihy. Pravděpodobně nejvíc shetlandů se chová v Nizozemsku. V Severní Americe se křížil s hackney ponym a vznikl americký shetland, a s appaloosou, takže vznikl americký pony. V Argentině se shetland podílel na vzniku miniaturního plemene falabella.

Shagya arab

24. srpna 2007 v 9:57 | Katka |  x Plemena koní x
Maďarsko se již dávno proslavilo svými arabskými koňmi. Zeměpisná poloha ve středu Evropy a s tím související války, invaze, revoluce a posuny politických hranic způsobily dlouhodobé přerušení rozvoje velkých hřebčínů, které se mohly stát jedněmi z největších středisek pro chov arabů. Dva z původních kmenů, nyní již plemen, odvozených od čistokrevného araba jsou Shagya a Gidran. Obě vzikla v 19. století, samostatně, a to Shagya v Bábolně a Gidran v Mezöhegyesi...
Hřebčín Bábolna byl založen roku 1769 císařem Josefem II. jako doplňkové zařízení k Mezöhegyesi, hlavnímu maďarskému hřebčínu. Maďarsko se pyšní jednou z nejdelších historií organizovaného chovu koní na světě, neboť první hřebčín, založený knížetem Arpádem, který zemřel v roce 907, vznikl před více než tisíciletím. V polovině 18. století začal chov koní postupně upadat a o jeho následovné obnovení se zasloužil právě Josef II. Ten založil v Budapešti veterinární školu a v roce 1785 královský hřebčín v Mezöhegyesu a později v Bábolně, čímž zahájil zlatý věk chovu maďarských koní.
Oba hřebčíny byly určeny pro chov kvalitních jezdeckých koní pro armádu a těžších pro dělostřelectvo. Toto zaměření se změnilo po roce 1816 a důraz se kladl hlavně na chov dovezených plnokrevných "pouštních" arabů. Potomci dovezených koní, obyčejně nazývaní prostě arabští koně, byli dalším ohniskem pozornosti. Tito polokrevníci byli potomky arabských plnokrevných hřebců a klisen s krví maďarskou, španělskou nebo anglických plnokrevných klisen. Všechny klisny však měly výrazně orientální vzhled. Výsledkem tohoto poustupu se stalo plemeno Shagya, které se nyní chová v celé střední Evropě a především v Maďarsku.
Zakládajícím hřebcem se stal plnokrevný Shagya, arab z linie Koheilan/Saklaví, narozený v Sýrii roku 1830. V roce 1836 jej zakoupili pro Bábolnu spolu se sedmi jinými hřebci a pěti klisnami. Shagya byl na araba příliš velký, v kohoutku měřil 158 cm a měl údajně nevšední krémovou barvu, tedy další neobvyklý znak. V Bábolně žil do roku 1842 a zplodil mnoho úspěšných potomků, kteří zajistili pokračování linie. Jejich přímé potomky dnes najdeme v Bábolně, stejně jako v mnoha evropských hřebčínech.
Polokrevný Shagya se vyznačuje všemi vlastnostmi araba a mnohdy udivuje větší kvalitou a vyhraněnějším typem než současní čistokrevní arabové. Má kvalitnější kostru a více substance než módní plnokrevníci. V Bábolně je zvykem ponechávat stáda klisen doprovázených hřebcem na svobodě a bez dohledu po větší část roku.
Zakládající hřebec, Shagya, byl pověstný krásnou hlavou a jeho potomkové zdědili tuto vlastnost. Profil je výrazně konkávní, nos se zužuje, chřípí je úzké, kůže mimořádně jemná a nozdry široce rozevřené. Velké oči jsou posazeny daleko od sebe a dominují hlavě. Vazba hlavy s krkem umožňuje její neobyčejnou pohyblivost. Krk je elegantní a klenutý. Rámec Shagye je identický s rámcem čistokrevného araba a je naprosto charakteristický. Všeobecně je však Shagya větší, měří do 152 cm, a jeho rámec je mohutnější. Shagya, vyšlechtěný jako jezdecký kůň, má přiměřeně šikmé plece, které přispívá k prostornosti chodů a délce kroku. Kohoutek je výrazný. Hřbet je krátký, mírně konkávní, bedra silná. Podobně jako čistokrevní arabové, má i Shagya 17 žeber, 5 bederních obratlů a 16 ocasních (v porovnání s ostatními plemeny která mají 18 - 6 - 18). Hlavně proto má vysoce nasazený ocas a výraznou hřbetní linii. Arabský kůň nabyl zlou pověst, že má slabé zadní nohy, po této stránce však nelze plemeno Shagya kritizovat, protože jeho zadní nohy jsou pozoruhodně korektní. Fundament končetin je celkově kostnatý a suchý. Obvod holeně je málokdy menší než 19 cm. Kopyta jsou velmi kvalitní a tvrdá a mají dokonalý tvar i velikost. Shagya má, podobně jako všichni arabi, velmi pěkné chody. Prostorné a pružné, jako kdyby se kůň pohyboval na pružinách.
Ve zbarvení převažují bělouši, ale vyskytují se všechny barvy arabského koně. Například vynikající O´Bajan XIII, nazývaný "černá perla Maďarska" a jeho syn, hřebci v Bábolně po 2. světové válce, byli černí, což je u araba nejvzácnější barva.
Shagya arab je v zásadě užitkový kůň, chodící jak pod sedlem, tak v zápřeži. V minulosti byl Shagya koněm maďarských husarů, ideálních představitelů lehké jízdy. Osvědčil se jako rychlý, vytrvalý a velmi tvrdý jezdecký kůň.

Rýnský teplokrevník

23. srpna 2007 v 9:26 | Katka |  x Plemena koní x
Rýnský teplokrevník je jedním z nejmladších německých plemen koní. Byl vytvořen teprve v 70. letech minulého století...
Nejlepší z německých chladnokrevných německých koní jsou staří rýnsko-němečtí tažní koně, založení z větší části na belgických brabantech. Kdysi to byl nejoblíbenější pracovní kůň v Porýní, Vestfálsku a Sasku, ale vlivem moderní zemědělské techniky se stalo toto plemeno zbytečné a zanedlouho bude v Německu neznámé. Přesto však chov rýnských koní nezanikl.
Chovatelé v rýnské oblasti využili lehčích jedinců tohoto starého plemene k vytvoření teplokrevného jezdeckého koně, který se nyní jmenuje rýnský teplokrevník. Chovatelsky se orientují na vestfálský chov.
Výsledkem této šlechtitelské práce je méně ušlechtilý, ale ne nepřitažlivý jezdecký kůň o výšce 168 cm, často ryzého zbarvení, který výborně vyhovuje potřebám rekreačních jezdců. Chovatelé se nyní zaměřují na zlepšení stavby těla, specificky fundamentu a zlepšení chodů, kterými německá plemena vynikají. Hlavně se však klade důraz na vyrovnaný temperament.
Hlava není příliš ušlechtilá, ale v celku má působivý výraz. Silný krk je dost krátký, nemá elegantní tvar. Silné plece, i když v zásadě odpovídají typu jezdeckého koně, jsou přetížené a nemají dostatečnou délku. Hrudník je hluboký. Nohy jsou celkem dobře utvářené, kvalitní, ale v poměru k mohutnému trupu a hlubokému hrudníku se zdají krátké a slabé.
Rýnský kůň nemůže dosáhnout takové třídy jako proslulý hannoverský teplokrevník, nebo holštýnský kůň, ale je to užitečný, i když skromný, jezdecký kůň. U nás je prakticky neznámý.

Rocky mountain horse

23. srpna 2007 v 9:25 | Katka |  x Plemena koní x
Stát Kentucky je proslavený především díky koním a dostihům (Kentucky Horse Park, Kentucky Derby). Chovají se zde nejrůznější plemena - plnokrevníky počínaje a tennessijským mimochodníkem konče. A právě zde, na východě Kentucky v Applalačském pohoří, vzniklo toto zajímavé plemeno.
Plemeno je pojmenováno podle pohoří Rocky Mountains v Coloradu.
Psal se rok 1890. Nevelká skupina lidí stěhujících se z Rocky Mountains se na své cestě do Virginie zastavila na farmě Sama Tuttlea v Log Lick (Kentucky). Slovo dalo slovo a při odchodu mu prodali jednoho ze svých mladých hřebečků. Podobným způsobem se několik dalších farmářů z okolí stalo majiteli horských koníků z Colorada
Pro svou nenáročnost, pracovitost a příjemný chod byli velmi oblíbeni. Začali je tedy křížit s místními klisnami podobného rázu se základní společenskou vlastností - tzv. mimochodem. Pozdější studie prokázaly, že Rocky Mountain Horse má v původu mnoho společného s Paso Finem, Americkým Saddlebredem a Tennessijským mimochodníkem. Pro všechna uvedená plemena je mimochod přirozenou vlastností zejména v oblasti Kentucky a Tennessee jsou značně rozšířeni.
Ale zpět k Samovi Tuttletovi. Ten měl koncesi na jezdecké výlety k národnímu parku Natural Bridge v Kentucky a organizoval pro návštěvníky výlety po stezkách na úpatí Appalačských hor. Oblíbeným koněm častých návštěvníků se stal Old Tobe, který byl známý svým klidným temperamentem, jistým krokem a pohodlným, přirozeným mimochodem. Old Tobe, který sloužil aktivně do 37 let, se projevil jako vysoce plodný hřebec, přenášející spolehlivě na své potomstvo vynikající vlastnosti, především svůj pomalý mimochod. Potomci po něm ojediněle dědili i neobvyklé zbarvení.
Od konce 19. století se koním z coloradských hor a jejich potomkům říkalo Rocky Mountain Horse a v roce 1986 (uznání plemene), bylo příliš pozdě na názvu něco měnit. Proč také?
Oficiálně bylo plemeno uznáno až v roce 1986. Zároveň vznikla i asociace chovatelů (Rocky Mountain Horse Association). Založení asociace i uznání plemene "má na svědomí" žena, jejímž dávným snem bylo chovat tyto nenáročné a krásné koníky. Poprvé se s nimi Rea Swanová setkala jako malá holčička, když ji otec vzal za odměnu na vyjížďku do Bridge State Parku v Kentucky. Tehdy si umínila, že jednou musí tyto koně mít doma, ve své vlastní stáji.
V roce 1981 začala své plány uskutečňovat. Zapustila jednu ze svých starších klisen Rocky Mountain hřebcem. S narozením prvního hříbátka její zájem o oblíbené koně vzrostl. Volný čas trávila zpravidla na cestách. Navštěvovala blízké i vzdálené farmy, o nichž se doslechla, že se tam chovají koně z Rocky Mountains. Hovořila s majiteli a snažila se dozvědět co nejvíce o původu a minulosti těchto zvířat.
O pět let později byla založena asociace, jejímž prezidentem se stala právě paní Swanová. Počet koní nebyl tehdy velký - pouhých 45 jedinců. Nyní je zaregistrováno kolem 2000 koní (a to nejen v USA, ale i v Kanadě), neboť fanoušků a lidí, kteří mají zájem o tyto koně, stále přibývá. Není divu. Pouhý pohled stačí, abyste se zamilovali do čokoládově hnědého koně se zlatou hřívou. A co teprve sednete-li si do sedla! V Americe se říká, že nad každým koněm by měla viset varovná cedule: Nezkoušejte si sednout na tohoto koně, pokud si ho nechcete koupit a nekupujte jednoho, dokud nemáte místo pro celé stádo!
Dnešní Rocky Mountain Horse se vyznačuje kohoutkovou výškou od 145 do 165 cm, širokou hrudí, výraznýma očima a rovnou hlavou, která má inteligentní, příjemný a bystrý výraz. Žuchvy jsou jemné. Nohy štíhlé, suché a jejich holenní kosti jsou příliš dlouhé a nemají dostatečný obvod. Karpální klouby jsou ploché, spěnky příliš dlouhé. Zadní nohy jsou pevné, suché a zdravé. Postoj zadních končetin je velmi úzký, proto, aby si je kůň při mimochodu "nestrouhal". Nejžádanější a nejzajímavější je již zmíněná čokoládově hnědá barva se zlatou hřívou a ocasem. Povoleny jsou i ostatní základní barvy kromě běloušů. Bílé odznaky se smějí nacházet pouze na hlavě a spodní části končetin. Hříva i ocas bývají dlouhé a bohaté. Hříbátka se nejčastěji rodí světlá - pískově hnědá a jejich srst postupně tmavne. Charakteristickou vlastností je dlouhověkost.
Mimochod je chodem čtyřúderovým (levá zadní, levá přední, pravá zadní, pravá přední) a musí být vastností vrozenou. Není dovoleno docílit ho jakýmkoliv tréninkem, speciálními podkovami či jiným způsobem. Rychlost tohoto chodu se pohybuje od 11 km v hodině (ve velmi neschůdnem terénu) do 25 km v hodině (na menší vzdálenosti).
Koně mají zpravidla výborný charakter a zacházení s nimi je snadné. I hřebce lze použít pro výcvik začátečníků.
Na přelomu 19. a 20. století se koně využívali zejména pro práci na farmách, teprve později se začali používat pro rekreační ježdění a zábavu. Právě onen specifický chod je důvodem, proč zájem o mimochodníky v poslední době vzrůstá. Zaručuje příjemné svezení, neboť jezdce nevytřese jako při klasickém ježdění. Díváte-li se na jezdce za vysokým plotem, kdy není vidět kůň pod ním, myslíte si, že jede na kole. A přitom kůň sám se celý natřásá a hází sebou, téměř jako by kulhal. U nás se mimochodníci nevyksytují - a pokud, potom je to spíše vada, než cílevědomé šlechtění. Ale v Americe je jejich počet značný a zájem o ně stále roste. Existují také různé typy soutěží, kde se mohou uplatnit. Hodnotí se buď krása a lehkost pohybu (ať už pod sedlem, či v lehkém zápřahu), nebo vytrvalost a rychlost u závodů distančních. Velký zájem však mají o tyto koně i lidé, kteří si rádi zajedou na vyjížďku jen tak, pro vlastní potěšení.

Pottok

23. srpna 2007 v 9:24 | Katka |  x Plemena koní x
Ve Francii žijí tři původní plemena ponyů, a to ariežský, landéský a pottok. Pottok pochází z Baskicka, z hornatých okresů Labourd, Basse Navarre a Soule při španělské hranici. Je to starobylé plemeno, odvozené od primitivních typů koní...
Pottok je potomkem původních kelstských koníků. Popisuje se obyčejně jako divoký, nebo polodivoký pony, ale to už dnes není pravda. Nyní jsou za jeho chov a vývoj odpovědné oficiální instituce - Národní asociace pro pottoky a Ředitelství hřebčínů. V posledním století se pottok křížil s araby a velšskými pony typu B, takže vzniklo více typů.
Současný pottok má tři typy: standardní, double a piebald. První a poslední typ měří v kohoutku 114 - 132 cm, kdežto double (dvojitý) má v kohoutku 130 - 147 cm. Tito ponyové nejsou tak ušlechtilí jako jejich sousedé z Landais. Mají rovný profil s charakteristickým mírným vyklenutím mezi očima. Nohy jsou dobré, jemné, kopyta mají pěkný tvar a velmi tvrdou rohovinu. Krk je krátký, hříva a ohon bohaté. Srst je hladká a na nohách je jen malý rous. Plece je strmé a hřbet delší. Zbarvení standardního double pottoka je ryzé, hnědé a tmavohnědé. Strakáči (piebald) nejsou vlastně pravými piebaldy, protože bývají nejen černobílí, jak má správný piebald být, nýbrž také ryzáci, bělouši a vraníci nebo bílí s kaštanovými skvrnami.
Pottok, jakožto horský pony, vyniká úžasnou jistotou a obratností, s níž se pohybuje v neschůdném terénu. Vyznačuje se velmi mírnou povahou.
Pašování patřilo k životnímu stylu v Baskicku stejně jako ve vlasti ariežského ponyho ve východních Pyrenejích. Baskičtí pašeráci používali pottoka až do začátku druhé světové války a možná ještě déle jako soumara. Nyní získal pověst spolehlivého ponyho pod sedlo pro děti i do zápřahu. Podobně jako landais se podílel na vzniku francouzského jezdeckého poníka.

Pólo pony

23. srpna 2007 v 9:23 | Katka |  x Plemena koní x
Pólo pony byl vyšlechtěn k hraní póla a je rozšířen po celém západním světě. Manipurští pony s nimiž Britové zpočátku hráli pólo (v 19. století), nebyli větší než 127 cm. Po roce 1870 vzrostla výška používaných ponyů v průměru nad 137 cm. V roce 1899 Britové zvýšili tento limit na 147 cm, ale toto pravidlo bylo zrušeno v roce 1916, hlavně z podnětu Američanů a od té doby výška pólových koní vzrostla na 152 - 160 cm. Moderní hráči nyní sedlají malé koně, ale tradičně se jim stejně říká "ponyové".
Pólo pony není v pravém slova smyslu plemeno, ale má mnohem vyhraněnější vlastnosti než leckteré uznané plemeno. Tato na západě oblíbená hra vznikla ve státě Manipúr mezi Ásámem a Barmou. Dosud se hraje na malých koních mongolského typu. Na vesnických "hřištích" po celém Hindúkuši a v okolí hrají tuto hru ponyové zřetelně turkmenského rázu podle pravidel, která nemají nic společého s ustanoveními Hurlinghamského klubu v Londýně. V Africe tuto službu vykonávají basutští poníci a ve státech kolem Perského zálivu se pólo hraje na arabech. V západních státech a v Indii i v Pákistánu převládají angličtí plnokrevníci nebo ponyové s jejich krví.
Západní typ póla se vyvinul v Spojeném království ze skromných začátku v Aldershotu v roce 1869 a není překvapením, že přávě Britové zahájili vývoj pólo ponyho. Výhoda spočívala v pestré paletě původních vynikajících plemen poníků, zejména dartmoora, newforestského ponyho a connemary. Měli také hojnost malých plnokrevných hřebců nejlepší kvality. Ve skutečnosti se Národní společnost pro poníky, založená v roce 1893, původně jmenovala Společnost pro pólové a jezdecké pony a prvním předmětem její péče měl být "chov a registrace pólových a jezdeckých ponyů".
V roce 1878 se hra dostala i do Ameriky a první utkání o angloamerický Westchesterský pohár, nejvyšší cenu v pólu, se hrálo o osm let později. Američané rychle vychovali zvláštního poníka na základě koní dovezených většinou z Argentiny. Pravděpodobně na ochranu vlastních zájmů stanovili Britové, poněkud zahnaní do úzkých, výškovou hranici 147 cm (v roce 1899). Američané toto pravidlo zrušili v roce 1916 a od tohoto okamžiku se stále více prosazoval argentinský pony, kterého odchovávali místní chovatelé v dostatečném počtu a za přijatelnou cenu. Ve Spojeném království se stále ještě chovají výborní plnokrevní ponyové, ale pokud jde o ekonomické ukazatele, nemohou se s argentinskými odchovy srovnávat, takže Argentinci mají na výhodný americký trh dveře otevřeny dokořán.
Pólo zavedla v Argentině v roce 1877 britská komunita, a to se stalo rychle velmi populárním. Ani ne za padesát let se Argentina stala v pólu vedoucí zemí. Důvodem argentinské převahy byla především tradiční jezdecká kultura země. Gaučové z pamp patří mezi nejlepší přirozené jezdce na světě a Argentina je rovněž domovem vynikajících hráčů míčových her. Pólo se rychle stalo součástí života širokých mas také díky prakticky neomezenému množství koní všech typů.
Argentina první dovezla anglické ponokrevníky pro křížení s místním domorodým criollem, který je jedním z nejtvrdších a nejzdravšjších plemen na světě. Potomstvo plnokrevníků se pak vyvinulo ve zvláštního hubeného, šlachovitého ponyho, který měl po plnokrevníkovi hlavně výjimečně dobrá hlezna a záď.
Pony z Argentiny nemá standard, má však tak vyhraněné vlastnosti, že se blíží plemenu. Předepsaná výška je 153 cm. Požaduje se dostatečně dlouhý krk, silné plece i záď a výrazný kohoutek. Nezbytné jsou i bezvadné nohy a silná, tvrdá kopyta. Je zvykem pólo poníků stříhat hřívu, aby se nezamotala do pólo-hole a také žíně ocasu se zaplétají a vážou nakrátko do tzv. pólového uzlu, takže nemůžou při utkání překážet.
Hlava se obvykle podobá hlavě plnokrevníka, je živá, inteligentní a vyzařuje osobnost. Pro obratnost ponyho je důležitý relativně krátký hřbet, silná plece a pružná žebra. Dobře stavěná záď je nevyhnutelná, pony musí být schopen cválat velmi rychle, náhle zastavit a otočit se na místě. Končetiny a klouby musí být korektní, aby pony vydržel tvrdou hru a dokázal zrychlit a otáčet se. Prvotřídního ponyho charakterizují krátké holeně s dobrým obvodem. Příliš dlouhý, nízký krok však není základním atributem. š
Kůň vyniká rychlostí a obratností, pružností, silou a neuvěřitelným smyslem pro rovnováhu. Musí být neobyčejně odvážný a snést náhodné údery míčkem, pálkou, nebo tlak jiného koně. Je to profesionál. Hraje pólo a tomu musí odpovídat všechny jeho vlastnosti a schopnosti. Hře je podřízen celý jeho život, složený z pravidelných tréninků a utkání. Rovněž má nedefinovatelný "cit pro míč", sleduje míček stejně důsledně jako kovbojský pony pracuje s dobytkem.
Neobyčejně rychlá hra vyžaduje tvrdé koně. Nutná je však také ochrana před zraněním a vůbec vším, co by mohlo koně ohrozit. Proto se zevnějšek koně upravuje - již zmíněným stříháním hřívy a vázáním ohonu do uzlu. Na všech čtyřech nohách má kůň chrániče. Kromě toho chrání koně i jezdce velmi přísná pravidla, která nedovolují nebezpečné křížení dráhy, srážky nebo najíždění na soupeře bez míčku. Každý přestupek se trestá penaltou. Výhodou je i omezený počet hráčů, takže na hřišti nedochází k nebezpečným skrumážím.

Peruánský paso

23. srpna 2007 v 9:22 | Katka |  x Plemena koní x
Původ peruánského pasa se odvozuje přímo od koní, které do Peru dovezl roku 1532 španělský conquistador Francisco Pizzaro. Cestovní koně španělského původu se vyznačovali mimochodem a tento krok spolu s vysokou akcí noh se u tohoto plemene v Americe dochoval dodnes, ač v Evropě zanikl. Paso je mnohem ušlechtilejší než ostatní kreolští koníci, má asi 75% berberské a 25% andaluské krve. Přesto se v odlišných podmínkách značně změnil, takže představuje skutečně svébytné plemeno. Na rozdíl od ostatních divokých koní, kteří se nezřídka chovají polodivoce, je chov pasa přísně výběrový.
Paso je v kohoutku 142 - 155 cm vysoký a má poměrně krátké, silné a bezvadné nohy s výjimečně dobrými spěnkami. Hlava je poměrně ušlechtilá, plochá a široká tvář doplňuje celkový vzhled pasa. Oči jsou jaské a velice výrazné, tlama a čelisti jemné. Krk je krátký a vysoko nasazený, ale dobře osvalený. Hluboký trup je svalnatý, hrudník velmi prostorný, plec neobyčejně silná, záď kulatá, výborně osvalená. Stejně jako jiná kreolská plemena má i paso vynikající kosti a kopyta a v poměru ke své velikosti neobyčejně velké srdce a plíce. Hlezenní kloub je dlouhý a dokonale stavěný. Klouby jsou velmi pružné a kopyta tvrdá. Jemná hříva a ohon jsou dosti bohaté a často zvlněné, srst je jemná a hladká. Zbarvení může být libovolné, přednost mají hnědáci a ryzáci. Nejdůležitějším znakem plemene je zvláštní druh mimochodu, zvaný paso. Přední nohy "plavou", tj. mírně rozmetají, silné zadní nohy dělají díky mocnému odrazu velmi dlouhé kroky. Jízda na mimochodníkovi je neobyčejně plynulá a příjemná. Rozlišuje se paso corto pomalý cestovní chod), paso largo (rychlý, prodloužený) a reprezentační paso fino.
Peruánský paso je inteligentní a snadno ovladatelný.
Paso je jezdecký kůň mimořádných kvalit. Nerad cválá, ale svým mimochodem rychle urazí velké vzdálenosti. Je neobyčejně vytrvalý a jezdec se na něm se vůbec neunaví. Říká se, že paso dovede vyvinout rychlost až 24 km/hod a v tomto chodu si uchovat mimochod i v těžkém terénu dlouhou dobu bez únavy. Malý, ale mohutně stavěný paso je schopný přežívat z minimálních přídělů potravy a je ideálním vytrvalým honáckým a jezdeckým koněm.

Perscheron

23. srpna 2007 v 9:21 | Katka |  x Plemena koní x
Peršeron je jedním z nejelegantnějších chladnokrevných koní. Na vzniku plemene se podílel též arabský kůň, takže plemeno má prostorné, energické chody. Jeden znalec z 19. století, pravděpodobně poněkud unesen sympatiemi k tomuto plemeni, prohlásil, že "je to arab ovlivněný podnebím a zemědělskou prací, k níž byl využíván po staletí."
Jméno těchto ušlechtilých chladnokrevných koní připomíná úrodný kraj La Perche ležící západně od Paříže, kde šlechtění silných a elegantních tažných koní probíhá od desátého století našeho letopočtu. Kraj s mírným klimatem a úrodnou půdou, kde se z arabského hřebce a zemské klisny zrodil jeden z nejvýznamnějších chladnokrevných koní.
Percheroni patří k nejstarším francouzským plemenům koní. Podle starodávných kronik vznikl jejich chov roku 732, kdy byl v bitvě u Poitiers poražen rytířem Karlem Martelem saracénský vůdce Abd-el-Rahman. Jeho vzácní arabští a berberští hřebci se stali kořistí vítězného vojska a rozptýlili se po celé Francii. Jejich největší část však zůstala v kraji La Perche.
O něco později si do místního kraje přivezl hrabě Rotrou z křížové výpravy v letech 1096 - 1099 několik orientálních hřebců, kteří byli kříženi s klisnami místního chovu. Tak vzniklo plemeno, které později ovlivnili i těžcí normandští koně.
Současnou podobu získali zástupci plemene v průběhu osmnáctého a devatenáctého století. Od roku 1760 byli v hřebčíně Le Pin využíváni arabští plemeníci, z nichž nejvíce vynikli Godolphin a Gallipoli, který se stal otcem nejslavnějšího percheronského hřebce Jeana le Blanca. Po těchto dvou plemenících zdědili dnešní percheroni ušlechtilou hlavu a převládající bíle zbarvení, ohnivější temperament, lehkost v pohybu a vytrvalost v práci. Percheronští hřebci tahali omnibusy, dostavníky, nákladní káry ve městech i na venkově, pracovali v zemědělství i u těžkého dělostřelectva a sloužili i pod sedlem.
Historickým okamžikem se stal rok 1815, kdy po znovunastolení dynastie Bourbonů cestoval po Francii bohatý Američan Morgan. Percheroni, kteří táhli jeho kočár při cestě do Francie, se mu natolik zalíbili, že je odkoupil a poslal lodí přímo do Ameriky. Percheroni se stali brzy velmi oblíbenými pro svou pracovitost (jejich neoficiální rekord v tahu činí 1547 kg), ale i proto, že jejich krev výrazně zlepšovala kvalitu dalších tažných plemen koní. Brzy byl velký počet hřebců vyvezen do zahraničí, především do jižní a severní Ameriky, Austrálie, Jihoafrické republiky, Itálie, Japonska a Ruska, a percheroni se stali známými po celém světě.
Největším koněm na světě byl percheron Dr. Le Gear (nar. 1902), který v kohoutku měřil 213,3 cm a vážil 1372 kg. Jinak se hmotnost percheronů pohybuje mezi 770 až 1100 kg a kohoutková výška od 155 do 175 cm. Hlava percherona je ušlechtilá s hranatým, širokým čelem a rovným profilem. Uši jsou jemné, dlouhé, oči živé a poněkud vystouplé, nápadné jsou dlouhé a široce rozevřené nozdry. Hlava je nasazena na dlouhém, výrazně klenutém krku s bohatou hřívou a nápadným kohoutkem. Představitelé tohoto plemene mají hluboký a široký hrudník, který umožňuje dostatečný rozvoj plic, šikmou lopatku, široké tělo, ktátká, dobře vázaná bedra a mohutnou, louplou záď, která je skloněná a na tažné plemeno neobvykle dlouhá. Nohy jsou silné, svalnaté, s dobrými, pevnými klouby, kopyta vynikají tvrdou rohovinou a spěnky nejsou kryty rousy. Chod percheronů je dlouhý a poměrně plochý. Většinou jsou tito koně, k jejichž popularitě hodně přispěla i slavná malířka koní Sara Bohneurová, grošovaní bělouši nebo vraníci. A zatímco po tmavě zbarvených koních byla velká poptávka zejména v Brazílii, bělouši se v tropech osvědčili nejlépe ze všech chladnokrevných koní.
Nyní se ve Francii chová percheron ve dvou typech. Malý typ, který dosahuje kohoutkové výšky maximálně 162 cm, byl proslulým poštovním koněm. Pro jejich elegantní vzhled, živý temperament, prostornější chody a větší vytrvalost jsou dodnes velmi žádanými koňmi pro provozní práce i práce v zemědělství.
Chovatelé z Perche soudí, že těžký typ percherona vznikl vlivem působení noriků, kteří byli za napoleonských válek v Rakousku ukořistěni a působili řadu let v chovu. Na vzniku tohoto typu se pravděpodobně podílely i těžké boloňské klisny ze severního Přímoří. Koně tohoto typu měří v kohoutku kolem 175 cm, mají rovnou, nebo mírně klabonosou hlavu, delší a měkčí hřbet a silné lymfatické končetiny. Slouží k dopravě těžkých nákladů v kroku a klusu a protože je o ně veliký zájem především ze strany zahraničních kupců, je možné se s nimi setkat ve více než deseti dalších zemích.
Během dlouhých let sloužil percheron jako válečný, kočárový, selský, lovecký a tedy jako jezdecký kůň. V dnešní době se užívá k různým účelům a v neposlední řadě k přehlídkám. Impozantní soutěží je ve Francii Percherou Special Show, v níž si měří síly vítězové jednotlivých departmentů.
V roce 1883 byla na pomoc všem chovatelům a příznivcům percheronů založena Societé Hippique Percheronne de France, která má na starost chovatelskou problematiku a registraci všech koní v oblasti Perche a vede plemennou knihu koní z Orne, Sarthe, Mayenne, Maine et Loire, Eure, Calvadosu, Eure et Loir a Loir et Cher. Tato organizace je zárukou kvalitní šlechtitelské práce a produkce koní, jejichž obliba v řadě zemí stoupá.

Orlovský klusák

23. srpna 2007 v 9:20 | Katka |  x Plemena koní x
Ještě dnes je na území bývalého SSSR chována spousta koní pro potřeby zemědělství a dopravy. Zejména ve východních oblastech jsou koně pro hospodářství stejně důležití jako kdysi v počátcích rozvoje mongolské říše. Chová se zde mnoho koní, kteří byli vyšlechtěni v hřebčínech pro zvláštní účely, nebo sloužili k reprezentaci bohaté vrstvy. Orlovský klusák je jedno z nejstarších a nejpopulárnějších plemen v Rusku. Vznikl v 18. století jako lehký tažný kůň a současně jako kůň sportovní.
Orlovského klusáka vyšlechtil kníže Alexej Grigorjevič Orlov (1737 - 1808) ve svém orlovském hřebčíně u Moskvy zhruba kolem roku 1780 připářením bílého arabského hřebce Smetanky, získaného od tureckého sultána, k nejlepším dánským, holandským, meklenburským a arabským klisnám. V roce 1788 umístil všechna zvířata do svého nově založeného hřebčína Chrenovoje ve voroněžském kraji, kde pokračoval ve vývoji plemene za pomoci svého správce V.I.Šiškina. Brzy se ukázalo, že nejlepších výsledků dosahují kříženci araba s dánskými a holandskými klisnami (ty měly podíl španělské krve). Z této kombinace vzešel zakládající hřebec orlovského klusáka - bělouš Bars I. Narodil se v roce 1784 a byl to vnuk Smetanky a syn Polkana I, jehož matka byla dánská klisna. Polkan byl jeden z pěti potomků Smetanky. Polkana zkřížili s velkou holandskou klisnou s dobrou kostrou a mohutným svalstvem, která měla nezbytný uvolněný pohyb a energický klus. Tyto vlastnosti Bars I zdědil.
Bars I připouštěl klisny různých plemen, které sám měl v rodokmenu: arabky, holandské a dánské klisny i kříženky arabů s meklenburgy. Další strategií bylo použití příbuzenské plemenitby, a to na potomky jeho synů. Prakticky všichni čistokrevní orlovští klusáci jsou spřízněni s Barsem.
Systematický trénink a stupňující se snaha o zvýšení rychlosti v Moskvě vyústily v roce 1834 zkouškami výkonnosti - rychlosti. Z tohoto důvodu byl orlovský klusák poněkud zatlačen americkým klusákem. Proto byl vyšlechtěn rychlejší ruský klusák, výsledek křížení amerických klusáků s orlovskými. Mezi lety 1890 a 1917 bylo do Ruska dovezeno 156 hřebců a 220 klisen amerického klusáka. Po skončení 1. světové války došlo k dalšímu příbuzenskému křížení orlovských klusáků. Ve 30. letech minulého století byli opět užíváni kříženci amerického klusáka a teprve v roce 1949 byl ruský klusák uznán jako plemeno a ze závodišť vytlačil orlovského klusáka, tradiční a ustálené plemeno.
Orlovský klusák je houževnatý a tvarově dokonalý kůň. Je dostatečně velký, hřebci v kohoutku měří asi 162,5 cm, klisny 155,5 cm. Proporce orlovského klusáka jsou vynikající. Malá hlava sice není příliš ušlechtilá, ale u některých jedinců je pěkná. Krk je charakteristicky dlouhý, labutí, vysoko nasazený. Kohoutek je úměrně vysoký. Hřbet je delší, jak bývá u klusáků zvykem, ale bedra jsou svalnatá a kříže široké a mohutné. Standard plemene požaduje délku těla od ramenního kloubu po výběžek sedací kosti 163 cm a obvod hrudníku 183 cm. Nohy jsou dostatečně silné, kostnaté, dobře stavěné a korektní. Hůře stavění koně mají někdy příliš dlouhé nohy, ti lepší však při tom mají dostatečnou hloubku hrudníku. Někdy se projevuje slabost šlach. Toto vše je dědictví po holandských klisnách. Zvětšila se výška na úkor končetin a výsledkem byly dlouhé a slabé holenní kosti. Obvod holeně by neměl byt menší než 20 cm. Zadní nohy a hlezna jsou silná a schopná vyvíjet mohutný odraz. Ocas je nasazen vysoko na poměrně krátké zádi. Za pohybu jej kůň nese vysoko. Převládající barva, která je výsledkem arabského vlivu, je bílá. Černá a hnědá jsou také běžné, ale ryzáci jsou vzácní.
Plemeno má pět základních typů. Jednotlivé typy jsou proměnlivé, podle toho, ze kterého hřebčína koně pocházejí. Nejlepší a nejtypičtější jsou z Chrenovoje. Ostatní např. koně z Permu na Urale, mají méně ušlechtilý vzhled, kdežto typy z Tuly a z Dubrova jsou těžší a svou tělesnou stavbou se blíží spíše tažným koním. Užitečné křížení s jinými plemeny pak přináší širokou paletu zvířat vhodných k nejrůznějším účelům, což je součást chovného programu orlovského klusáka.
V předrevolučním Rusku se orlovský klusák choval asi ve třech tisících hřebčínech a stanicích a ještě dnes je na území bývalého SSSR pravděpodobně více než 30 000 čistokrevných orlovských klusáků.
Současný orlov je zlepšený jako dostihový klusák. Důraz se klade na odpovídající výšku a elegantní tělesnou stavbu s dobrými končetinami. Také výkonnost je zlepšena. V minulých letech se výrazně zasloužil o zlepšení jiných plemen. V této roli se uplatňoval silný vliv především na ruská plemena. Přispěl k vývoji donského a terského koně, ruského klusáka a některých těžkých plemen. Těžší typy orlovských klusáků ze zapřahají do ruské trojky. Jsou zapřaženi tři koně vedle sebe. Prostřední kůň, koreň, kluše, postranní, příslušně vyvázaní, musí cválat, aby s ním udrželi tempo. Vycvičit koně do ruské trojky je velmi náročné.

Oldemburský kůň

23. srpna 2007 v 9:19 | Katka |  x Plemena koní x
Oldenburský kůň byl vyšlechtěn v 17. století jako kočárový kůň, který se také hodil pro práci v zemědělství. Během staletí chovatelé přizpůsobovali toto plemeno požadavkům trhu, přikřižovali krev právě vyhledávaných plemen, ale i při takovéto plemenitbě se snažili udržet jednotný typ. Oldenburský kůň 17. století byl typický tažný kůň s vysokou karpální akcí a dosti strmou plecí. Za posledních sto let se však změnil v daleko elegantnějšího jezdeckého i lehkého tažného koně. Významnou typovou přestavbu zaznamenal jeho chov ještě v 60. - 70 letech minulého století.
Oldenburský kůň pochází z provincií Oldenburg a Východní Frísko a jeho základem byli starofríští koně, kteří obývali oblasti mezi řekou Vezerou a holandskou hranicí. Za přeměnou tohoto plemene v kočárového koně vděčíme nadšení vládce Oldenburgu, hraběte Antona Günthera z Oldenburgu (1603 - 1677). Tento šlechtic dovezl španělské a neapolské koně, v obou případech plemena s berberskou krví, tehdy velmi známá a považovaná za nejvýznamnější a nejcennější v Evropě. V chovu využíval zejména bílého hřebce Kranicha, potomka významné španělské linie a pravděpodobně velmi podobného našim kladrubákům, kteří se tehdy v Kladrubech chovali už bezmála sto let, od roku 1579.
Během dalšího století urazil starý klabonosý oldenburg dlouhou cestu k ušlechtilejšímu kočárovému koni, který v případě potřeby nevypadal špatně ani pod sedlem. Ačkoliv byl mnohem hodnotnější než jeho předchůdci, uchoval si velikost, hloubku trupu i ranost svého plemene, což je pro tak mohutně stavěného koně neobvyklý rys.
V posledních desetiletích 18. století se do Oldenburska dostali vedle španělských, neapolských a berberských koní také angličtí polokrevní hřebci. Tito polokrevníci s krví raných plnokrevníků a norfolkských "cestovních" klusáků byli dovezeni jako zušlechťující prvek. Po tomto počinu následovala delší, citlivá doba stabilizace. Příliv další cizí krve se potom objevil ve větší míře teprve koncem 19. století. Kolem roku 1879 se znovu uplatnili angličtí plnokrevíci, a to z jedné linie odvozené od nikdy neporaženého Eclipse, potomka Darley Arabiana a zakladatele čtyř uznávaných linií plnokrevníků.
Stejně jako využití plnokrevníka bylo důležité i zavedení osvědčeného clevelandského hnědáka. Kdysi ovlivněn španělskou krví a nepřekonatelný jako tažný kůň svou životností a silou, se stal clevelandský hnědák přirozeným protějškem anglického plnokrevníka a také výborným skokanem. Do chovu se také dostali kříženci hannoverských koní, ale největší vliv měli normandští koně (základna pro Selle Francais) prostřednictvím Normana 700, hřebce pocházejícího od vylepšených norfolských roadsterů, kteří také měli krev Darley Arabiana. Po 1. světové válce se opět zvýšil zájem o produkci silných užitkových koní pro zemědělství. Potřeba tohoto typu koní poklesla teprve po 2. světové válce a chovatelé se opět snažili vyhovět trhu, kde převládala poptávka po užitečných a všestranných jezdeckých koních dostatečné hmotnosti, ale s dobrými prostornými a elastickými chody. Tak vznikl prototyp moderního oldenburga - byl to stále ještě velký, líbivý kůň, ale mnohem ušlechtilejší než jeho předkové.
V padesátých letech našeho století, kdy se kladl důraz hlavně na chov jezdeckých koní, byl do chovu zařazen normandský hřebec Condor, mající 70% krve plnokrevníka. V téže době byl dovezen také plnokrevník Lupus. Do té doby se především křížili plnokrevníci s některými hannoverány. Plemenná kniha byla založena roku 1861 a v roce 1892 byly zavedeny zkoušky.
Oldenburský kůň je v kohoutku vysoký 165 - 175 cm, ale může měřit až 180 cm. Obvod hrudi měří kolem 200 cm, holeň 23 - 25 cm a hmotnost dosahuje 700 kg. Hlava by se dala popsat jako jednoduchá, ale příjemná. Profil je rovný, nebo lehce klabonosý. Výraz je v podstatě přátelský a upřímný, v očích je náznak odvahy. Žuchvy jsou silnější a hlava je celkem dobře zavěšena na krku. Krk je dlouhý, vysoko nesený a velmi silný, držením stále ještě připomíná těžké karosiéry. Plece jsou silné, ale ne tak dlouhé, jako u plnokrevníka. V kombinaci s šířkou hrudníku neumožňují rychlý pohyb. Kohoutek je velmi dobře utvářen, hřbet je silný a dlouhý, záď velmi široká a silná a přispívá k mocné akci oldenburského koně. Ohon je nápadně vysoko nasazen a vysoko nesen. Zadní nohy jsou mimořádně silné a robustní. Klouby jsou velké, holenní kosti krátké. Největší pozornost se věnuje kvalitě kopyt. Ta musí svou velikostí odpovídat velkému rámci koně. Trup je hluboký a uchovává se dosud délku a celkovou linii kočárového koně. Záď má dostatečnou délku dobrého skokana.
Oldenburský kůň je nejmohutnější ze všech teplokrevných jezdeckých koní. Má rytmické a pružné chody a pohybuje se velice korektně, akce je vyšší. Ve zbarvení převládají hnědáci, tmaví hnědáci a vraníci, ryzáci a bělouši jsou vzácnější.
Povaha oldenburského koně je mimořádně dobrá, v průběhu šlechtění se na vynikající charakter velmi dbalo. Je to učenlivý a trpělivý kůň.
Oldenburský kůň je vynikající skokan spolehlivé povahy. Osvědčil se jako skvělý tahoun a všestranný hospodářský kůň. Díky prošlechtění v posleních letech se z něj stal i špičkový jezdecký kůň, vhodný pro drezuru, skokové soutěže, školní, rekreační a honební ježdění. Je hojně rozšířen po celé Evropě a dokonce i v Severní Americe.
Mezi slavné oldenburské koně patří například olympijský Bonfire, valach narozený roku 1983, nebo klisna Weihaiwei, která zvítězila v roce 1994 na mistrovství světa v parkurovém skákání s Frankem Sloothaakem...

Normandský kob

23. srpna 2007 v 9:18 | Katka |  x Plemena koní x
Normandský kob je potomkem malých koní, známých pod názvem bidet, kteří obývali Bretaň a Normandii snad už v době před příchodem římských legií. Tito houževnatí, vytrvalí koníci příšli patrně z Asie a při přechodu oblastí nynějšího Ruska byli mohutně ovlivněni geny mongolských koní. Snad získali během cesty i stopy zušlechťujícího vlivu orientálních plemen. Vždy praktičtí Římané křížili Kelty poněkud zušlechtěné koně se svými těžkými soumarskými klisnami, které sloužily v jejich legiích a vytvořili tak silné, zavalité koně se širokými zadky, předchůdce moderních normandských koní...
Oblast La Manche v Normandii ve Francii se považuje za středisko chovu normandského koba, podobně jako se někdejší hrabství Cardigan ve středním Walesu považuje za domov velškého koba. Hlavním chovným zařízením pro normandské koby jsou Národní hřebčinec v Le Pin a pak v Saint Lo. Normandie má vápencový podklad a vysoce kvalitní pastviny s bohatým obsahem minerálů - to byli hlavní činitelé ovlivňující úspěšný chov koní a odrážející se ve velikosti plemen, v kvalitě jejich kostry a hmoty.
Od 10. století se Normandie považovala za jednu z nejlepších oblastí pro chov koní. Vápencové podloží a pastviny s bujnou travou představovaly ideální prostředí pro odchov hříbat. Normandští chovatelé se hlavně proslavili svými válečnými koňmi, kteří se nyní, ačkoliv nebyli tak těžcí jako mohutní chladnokrevníci z Flander, změnili v tažné.
V 16. a 17. století se tito koně stali lehčími následkem zušlechtění arabskými a berberskými koňmi. V 19. století byli dále kříženi s anglickými plnokrevníky a norfolskými roadstery, po případě s plnokrevnými anglickými "huntery", hřebci rovněž ovlivněnými roadsterem. Tento proces vedl ke vzniku anglonormanů, kteří se dnes změnili v plemeno Selle francais, francouzského jezdeckého koně.
Normandský kob, podobně jako řada jiných francouzských plemen, vděčí za mnoho velkým královským hřebčínům a hřebčincům, které se zakládaly ve Francii v 18. století, aby se vyhovělo prakticky nekonečné poptávce po koních pro vojenské účely. Jako jeden z prvních byl založen slavný a nádherný hřebčinec a hřebčín Le Pon. Ludvík XIV. koupil v roce 1665 velkostatek, aby sem přemístil královský hřebčín z Montfortu l´Amaury. Stavba ale nebyla dokončena, a tak se sem první hřebci dostali teprve v roce 1728. Hřebčinec v Saint Lo v oblasti La Manche v Normandii, domov normandského koba, byl založen císařským dekretem v roce 1806 a v roce 1912 zde žilo asi 422 hřebců. V roce 1944 byl starý hřebčinec zničen nepřátelským útokem, ale časem byly poblíž postaveny nové budovy, a v roce 1976 byl stav hřebců doplněn na 186, z nich 60 bylo normandských kobů. Také v Le Pin se chovají kobové společně s klusáky, anglonormany, pl nokrevníky a peršerony.
Začátkem 20. století se normani rozdělili na normandské koně jezdeckého typu, vhodné pro jízdní oddíly armády a méně kvalitní, robustněji stavěné typy, vhodné do lehkého tahu. V Saint Lo se také začaly u lehkých tažných koní kupírovat ocasy. Jednalo se spíše o praktické než módní opatření, protože u tažných koní se mohly opratě zachytit pod ocasem koně, pokud byl dlouhý a to mohlo být nebezpečné. Krátce nato byla tato zvířata nazvána koby podle dvojúčelového anglického koba, jemuž se velmi podobala a získala statut samostatného plemene.
Přesto, že hřebci normandského koba stojí v hřebčínech i hřebčincích, zejména v Sain Lo, nevede se plemenná kniha. Chov se ale dokumentuje a někde jsou organizovány zkoušky výkonnosti.
Normandský kob je silný, mohutně stavěný kůň. Je těžší než jeho předchůdci, kteří se chovali pro amrádní potřeby, a které mnohdy i úřady označovaly jako těžké jezdecké koně, použitelné i pro lehký tah. Jsou také těžší než jejich moderní velšský protějšek. Ovšem není to skutečně těžké plemeno, ale teplokrevník postrádající masivní proporce skutečného chladnokrevníka. Plemeno si dosud uchovalo hbité, energické chody svých předků, hlavně jejich klusácké schopnosti a dobrý charakter. Kobové jsou nyní v Normandii stejně populární jako je velšký kob ve venkovském životě starobylého velšského hrabství Cardiganshire.
Kob měří v kohoutku 160 - 168 cm, je to nejčastěji ryzák, ačkoliv se vyskytují také hnědáci a příležitostně i červení bělouši. Hlava je delší a poměrně těžká, ale úhledná, mohutný krk má tukový hřeben. Trup je hluboký, silný hřbet krátký a záď mohutná. Krátké svalnaté nohy nemají rous. Přiměřeně silná hlezna jsou odpovídající, a to jak anatomickou stavbou, tak fyziologickou funkcí. Přední i zadní holeně jsou krátké. Klouby jsou výrazné a kosti mají dostatečnou sílu a dobrou kvalitu. Rámec je mohutný a velký, ale bez masivnosti chladnokrevníků. Plece jsou silné a umožňují pozoruhodně prostorný klus. Středně velká kopyta jsou zdravá.